(Z vernisáže výstavy fotografií Kamila Lhotáka ml. v KS Prahy 6 Průhon)
   Na Hromnice o výstavu více... Kamil Lhoták dnes otevírá teprve druhou výstavu v životě, ale už má za sebou fotografický doprovod knihy Evy Frantinové Vteřinové romány a letos na jaře vyjde s jeho fotografiemi výbor poezie S. K. Neumanna s názvem Jaképak básně! Jakýpak tedy začátečník!
   Kamil Lhoták je velice skromný muž a možná víc než na své fotografie je hrdý na nezvratný fakt, že svou prací v malešické teplárně zahřeje několik pražských čtvrtí, včetně krytého i odkrytého bazénu v Edenu. Vytápět ráj, to se věru jen tak nepodaří ani teologům, ani esoterikům, ani kabalistům všech zrn a ras. "Lhoták dnes nějak málo přiložil," naříkají plavci, kdykoli teplota vody klesne pod 20 stupňů Celsia.
   V Lhotákově rodu se střídali patricijové i plebejci, jako ve starořímských rodinách. Pradědeček, rytíř ze Lhoty a na Lhotě, zakladatel českého soudního lékařství, svobodný zednář, ochránce památky Jana Evangelisty Purkyně. Dědeček malíř, plebejec v kostkované košili, doplněné leda v absolutně krajní nouzi - například při převzetí Herderovy ceny - pestrou kravatou, muž s rozkvetlou loukou pod sakem. Otec konstruktér, pán motorů, samá přímka, pravý úhel a Kardanův kloub. Vnuk, obrostlý nonkonformním strništěm a věčně rebelující kšticí. Snad nikde jinde bychom nenalezli trefnější ilustraci biblického "podle ovoce poznáte je". Tento ob generaci propukající zápas měkkých límečků s tvrdými nemůže se přirozeně neodrazit v tvorbě.
   Od přírody dvojoký člověk bývá zhusta obdarován okem třetím a já jsem rozhodně proti tomu, abychom ho z vrozené národní skromnosti vydali na pospas Tibeťanům. Vždyť česká kotlina je takřka masově obydlena trojokým kmenem, který vidí za roh a pod kůži, do minulosti i do budoucna, ano, do budoucna, protože zachytí sněť i rez, jež rozežerou základy impérií, jakož i stavby domů a těl. Třetím okem plebejců, jež vnímá zlatý řez, ale nade vše je mu drahý řez máslový...
   Kamil Lhoták toho času nejmladší nosí své třetí oko v objemné tašce, jako by se vracel z týdenního nákupu. K čelu ho přiblíží teprve po důkladné rekognoskaci terénu, po rozvážném zvážení situace. Políčky filmu spíše šetří, ač rozhodně nemá za tři. A co tedy fotografuje? Plně využívá geniálního objevu Jaroslava Haška a fotografuje nádraží, nejen proto, že se nehýbají, ale protože nadevše miluje vlaky, nejmalebnější a nejdemokratičtější dopravní prostředky. Kamil kočuje podél ramen složitého mnohoúhelníku, který se geometrie dosud neodvážila pojmenovat. Vrcholy tohoto obrazce představují pražská nádraží: Braník, Bubeneč, Běchovice, Bubny, Čakovice, Dejvice, Holešovice, Hostivař, Hostivice, Kolovraty, Libeň, Masarykovo, Radotín, Ruzyně, Řeporyje, Sedlec, Smíchov, Strašnice, Veleslavín, Vršovice, Vysočany, Zbraslav, Zličín, Žižkov... Zní to jak vyňatá slova anebo zaříkávání šamanů. Uvnitř plochy se rozprostírá periferie obehnaná ohradami a parovody, porostlá komíny a sloupy. Podobně jako jeho dědeček tedy zachycuje kypící život umělé přírody.
   Umělá příroda. Opravdu umělá? Což rudy na roury a dráty nezrály milióny let v podzemní náruči zaručeně stvořené přírody? A elektřina se sestřenicí párou, kterou dnes horkotěžko vedou - což to nebyly ony nitky, za něž tahal Pán Všehomíra, aby loutka - svět konečně začala chřestit údy?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]