Sto let staré historické drama ruského spisovatele a esejisty Dmitrije Sergejeviče Merežkovského SMRT PAVLA I. (v originále Pavel I.) se věrně drží faktů dokládajících osudy a násilný konec rozporuplného imperátora, nešťastného syna slavné matky Kateřiny II. Veliké a cara Petra III., rovněž po krátkém období samovlády zavražděného. Autentičnost zobrazené reality v Merežkovského hře je natolik průkazná, že se autor mohl v roce 1912 úspěšně obhájit před soudem stíhajícím knižní vydání dramatu, aniž by však i tak v letech před svržením posledního cara Mikuláše II. bylo možné jeho jevištní provedení. Pevně daný historický rámec dramatika nijak neomezil v působivé psychologické kresbě hlavních postav, v nalézání motivací jejich jednání ani při kritickém hodnocení stavu soudobé společnosti, především bezpráví a bezohlednosti samoděržaví. Hra dává i dostatek prostoru k myšlenkovým přesahům, dobře rozkrývá nadčasové téma politických podvodů a manipulací.
   Zásluhou dramaturga Štěpána Otčenáška, který hru oprášil (u nás byla naposled uváděna na počátku dvacátých let minulého století), Danuše Kšičové, která ji nově přetlumočila a režisérky Hany Burešové se drama dostalo na repertoár činoherní scény brněnského Městského divadla.
   Režie neobyčejně citlivě vyšla z Merežkovského předlohy a využila kontrastnosti jednotlivých scén, střídajících momenty veřejné a privátní, zároveň však polarizující situace drsně dramatické a vyloženě lyrické, našla potřebné napětí i v protikladu vážnosti majestátu a grotesknosti některých důležitých okamžiků carova života. Působivé je i využití výtvarné složky, kde kostýmy Zuzany Štefunkové evokují historickou autenticitu, zatímco scéna Tomáše Rusína, počítající jen s pár kusy nábytku, svými pohyblivými praktikábly a geometrickými panely, proměňovanými pomocí různých světel a zadní projekce, vytváří prostor spíše pro abstrakci, pro myšlenková zobecnění. Atmosféru dotváří hudba Vladimíra Franze, silně přítomná po celé představení a úspěšně překlenující i pauzy pro přestavbu scény. Je velmi dramatická, záměrně využívá ruských hudebních, zejména vojenských a folklorních motivů; její jistá ilustrativnost je vyvažována metaforickými motivy dotvářejícími celkové vyznění jednotlivých scén.
   V hlavní roli se představil Erik Pardus. Jeho herecký projev organicky spojuje různé, silně protikladné polohy carova jednání a myšlení. Pardus se skvěle dokáže pohybovat v poloze agresivně bezohledného tyrana, náhle, bez zřetelného přechodu je však z něho jemný, lyricky zaměřený člověk plný citu a ohledu ke svým bližním. Výmluvná hercova gesta a propracovaná mimika nám umožňují hledět do tváře jednou kultivovanému panovníkovi, který chce svět zbavit válek, jindy nebezpečnému, militarismem posedlému maniakovi, či dokonce nevypočitatelnému šílenci, jehož paranoia ohrožuje celou ruskou zemi.
   Pozoruhodný je i výkon Petra Štěpána v roli následníka trůnu Alexandra, jemuž herec vtiskl jednak nemálo rozporuplných vlastností kralevicova otce, zároveň však nerozhodnost, duševní zmatek, kolísavost mezi důvěrou v nové politické ideály a loajalitou ke starému světu. Zřetelnějším protikladem cara Pavla je hrabě Pahlen, uhlazený inteligentní muž stojící v pozadí proticarské vzpoury, který však svých cílů, mezi něž nepochybně patří odstranění tyranie a humanizace režimu, dosahuje pomocí intrik a proradných politických triků. Neobyčejně působivě ho předvádí Igor Ondříček. Přehlídku mimořádných hereckých výkonů doplňují rovněž obě představitelky hlavních ženských postav - Irena Konvalinková coby carevna Marie Fjodorovna a Pavla Ptáčková jako Alexandrova žena.
   Merežkovského drama Smrt Pavla I., podobně jako třeba historické hry Shakespearovy, zřetelně promlouvá k dnešku. Přemýšlet o mnohém lze třeba při scéně tajné schůze spiklenců, která předchází carově zavraždění. Účastníci tu meditují o potřebě dát zemi větší svobodu, zbavit lid diktatury, dovolávají se i myšlenek francouzské revoluce, v alkoholovém opojení se však postupně stávají aktéry tragikomické frašky, v níž se osvětlí, že je motivuje spíše kariérismus, nenaplněné ambice a strach než služba vznešeným cílům.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]