Registrované partnerství nejspíš opravdu je, jak řekl pan prezident, »rozšířením státní regulace mezilidských vztahů«, určitě však není, jak rovněž řekl, »rozšířením bezprecedentním«. Jednotlivé paragrafy navrhovaného zákona totiž podle něho »nepřípustně kopírují uspořádání obvyklé pro tradiční instituci rodiny.« Precedentem, jímž se navrhovaný zákon inspiruje, však není rodina, ale svazek manželský. Svazek manželský není rodina a manželství se neuzavírá jen proto, aby on a ona společně přiváděli na svět děti a stali se tak díky jim rodinou, na kterou se pan prezident znovu odvolává, když své odmítnutí zákona o registrovaném partnerství zdůvodňuje tím, že by umožnilo »jednomu registrovanému partnerovi, aby vymáhal na druhém registrovaném partnerovi pod pohrůžkou státní donucovací mašinérie různá plnění, což může mít ospravedlnění výlučně v případě rodin a dětí, ale ne u jiných mezilidských vztahů«.
   Inspirací registrovaného partnerství však není rodina, ale svazek manželský a po něm »státní donucovací mašinérie« genetický příspěvek do populace nevyžaduje. Neexistence potomků manželství zákonem neruší, vyžaduje po něm ale tatáž »různá plnění«, která by zákon vyžadoval i po registrovaném partnerství a která vyžaduje po jakémkoliv jiném institucionalizovaném partnerském vztahu, včetně podnikatelského. Smyslem nebo cílem manželství není (jak se chce domnívat katolická církev) přivádět na svět potomky, ale »být si navzájem partnery«.
   Regulací mezilidských vztahů je každý zákon a každý zákon je jak ochranou, tak hrozbou, jak svobodou, tak nesvobodou. Liberální kapitalismus, který chce omezit »státní donucovací mašinérii« ve prospěch »svobodného podnikání« sice své zákony nechává platit pro všechny stejně, zato však »spravedlnost« od jedněch odsunuje a ke druhým přisunuje. Svoboda, na které liberalismu tolik záleží, svoboda zaměstnavatele, je jiná než svoboda jeho zaměstnance. Je podmíněna majetkem jednoho a nemajetností druhého. »Různá plnění« jsou tu opravdu různá. Zákon o registrovaném partnerství by mohl rodinu »kopírovat« jedině v tom, v čem je rodina partnerstvím, v manželském svazku, což jsou otázky majetkové atp.
   Dojemná shoda názorů mezi liberálním kapitalismem a zarputilým katolickým dogmatismem, jak ji zpečetili prezidenti český a polský, je výmluvným dokladem toho, o jakou svobodu oběma jde. Vzbudili dojem, že někdy je tzv. nesvoboda spíš svoboda.
   Značná část devatenáctého století považovala homosexualitu za »mravní pomatenost« a homosexuály zavírala do vězení a do blázinců. Páně prezidentův liberalismus jim umožňuje jimi být, pokud budou bez práv, jaká mají ostatní partnerské vztahy, neboli pokud budou partnery od jiných odlišnými, jinými. Rovnost, přidružená už řadu desetiletí k volnosti a bratrství, znamená poskytnout všem navzájem od sebe odlišným složkám jedné komunity neodlišná, totožná práva. Pokud tomu tak není, pak postižení nejsou pouze odlišní, ale i »nenormální« mezi normálními.
   Hra menšin a většin je zlovolná a stín někdejších blázinců a vězení občas padne i na české luhy a háje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]