»Vzali jsme osud do svých rukou,« vyslovil se předseda vlády p. Topolánek, když z USA oznamoval, že víza do USA už nebudou víza, protože se jim tak už nebude říkat. Osudovost tohoto rozhodnutí by si však vyžadovala reciprocitu, snad aby se jinak začalo říkat i brdskému radaru. Nepěkný problém, kdo na obchodu vydělal a kdo prodělal, by už nebyl tak naléhavý a škodlivý. A taky by p. Topolánek mohl upřesnit, kdo jsou ti »my«. Že by tzv. pluralis maiestaticus? A taky čí osud? Národa? Státu? Nebo jen vlády? Nebo dokonce jen svůj vlastní? Mít totiž svůj vlastní osud, to je výsada velkých mužů, šéfů světa. (Představte si, z půlhodinového hovoru s Bushem byla hodina!) Možná, že se tak Mirek (Mirek? Jakýpak Mirek! K velikánům nepatří zdrobněliny. Bushovi taky doma neříkají »náš Jiříček«.) sám cítí?
   Je tu však i další problém. Osud do rukou vzal, ale udrží jej? Často se stává, že jej »představitelé« berou do svých rukou, jen aby jej do jiných rukou předali. Už jednou jeden náš představitel po návštěvě jiného státu svému národu sdělil, že během své návštěvy jeho osud vložil do rukou národa, který navštívil a odkud se právě vrátil. Tenkrát to nevzalo dobrý konec, ale p. Topolánek není fatalista.
   Navíc si na té návštěvě splnil svůj sen, jak rovněž národu sdělil. »I have a dream,« řekl i J. F. Kennedy při návštěvě Berlína. Jeho slova se týkala berlínské zdi. Páně Topolánkova slova se týkala bratrů Mašínových, kteří si podle definice ČT »prostříleli cestu z Československa« a medaile, již jednomu z nich předal. Za co? Přece za tu prostřílenou cestu.
   Sny, v nichž se střílí, však nejsou jen tak. Freud by p. Topolánkovi o tom mohl ledaco povědět. Souvislost, samozřejmě uložená v podvědomí, mezi zbraní a pohlavní aktivitou, patří mezi jeho témata. Ostatně sama Amerika je pravou vlastí zbraní a zemí střelby. Osud i sen jsou prostě v nejlepších rukou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]