ALOIS TYBRYCH
Po válce
Pod vodní trojnásobností
se narodí a bude mít čtvrtek
za svůj sváteční den
ke své chvále i slávě
Vláda a moc jeho
se budou šířit po zemi a po moři
Přes Tichý oceán k Orientu
a ke všem trápeným zemím
aby zahnal na zemi bídu
A smích nebude emocí
mučeného lidského stáda
leč pokorného štěstí
Nová bohyně
Nová bohyně
zrozená z kamení
zažloutlého dolomitu
Nohy vsazené do klenby pánve
nesou spanilé tvary těla
ramen šíje
démanty na nich zaniknou
Má temné oči
smutně nepřítomné
Nemá však tvář
Zakrývá ji změť barevných šňůrek
piercingů z boltců skrání
nosu i obočí Vlasy v tenkých copáncích
končí kuličkami obojetného kovu
Postává bosa
v řasnatém rozevlátém rouchu
trochu se potácí
Nová bohyně
zrozená z kamení
odolává den co den větší extázi
Očima utopenýma v beznaději pranic nevnímá
Bilance
Země a vesmír
nekonečná množina
novému životu na dosah
Vztáhneš ruku a vše uchopíš
Zanedbatelná nicotná
je i bude konečná bilance
Jeden
jediný bod
vposled vystoupí
běsné oko cyklonu
či řvoucí mořský vír
centrum exploze atomových bomb
v obrovské prázdnotě energetický střed
Směřujem tam všichni
hejna mušek k plameni
DAVID PAULOVICH ESCALONA
Vlast mého otce
Tam někde v dáli existuje země
s horami až k nebi vztyčenými
pokrytými sněhem čistým bílým věčným
Mohutná řeka žene bystrou vodu
kolem vesnic městeček i měst
nese zemi bohatství a lidem radost
Tam se tyčí město staré jako historie
krásné a lesklé jako budoucnost
postavené z potu z lásky z písní
V úzkých vydlážděných uličkách
bijí srdce jeho obyvatel
každé nároží se chlubí vzpomínkou
Příroda mu přála a tak není divu
že cizáci otvírali mlsné huby
než je hnali domů hrdí partyzáni
Lid se umí radovat i dřít
každou sklizeň vystřídají svátky
kdy hudba i víno tečou proudem
A v jedné vísce v té nejmenší ze všech
pramení snad nejkrásnější hudba
a prýští nejchutnější slivovice
Tu hudbu pocítíš až kdesi v hloubi duše
svým nápěvem div neodplaví srdce
Vše co má nohy ruce tělo dá se do tance
Kroje pestřejší než motýli
hrdé jak výkřiky tanečníků jako vršky hor
se každý svátek natřásají coby pávice
Tam žila byla velká rodina
její synové se vydali až za obzor
ne za potěšením nýbrž za prací
Doma zanechali lásku matek
vážnost otců něhu sester
to co jim bylo nade všechno drahé
Poutník odnášel si aspoň vzpomínky
na dřevěnici na praskot polen v krbu
chuť vánočního cukroví na patře
Svou rodnou řečí mluvil kde mu rozuměli
naučil se i však i řeči hostitelů
svůj dům si musel založit na cizích základech
Poznal také lásku jež vydala plody
a tak mohl dětem vyprávět
o zemi svých snů již zahlédl jen v spánku
Až jednoho dne se vydal cestu
aby přešel přes hranici stínů
aby zase navrátil se ke kořenům
Odjížděl nedočkavě kufr plný dárků
aby se vrátil plný vzpomínek
spokojený s rozjařeným srdcem
Vše co zažil nenechal si pro sebe
líčil proměnu snu ve skutečnost
nevynechal objímání blízkých ani políbení země
Když se naplnila léta opustil náš svět
Na tváři úsměv
v duši milovanou zem
Vzdálená a přece drahá zem
Smutný je osud emigranta
nezvratné rozhodnutí odejít
sebrat sílu na boj se steskem
do úpadu dřít se v honbě za úspěchem
Daleko od zapomenuté kolébky
stát se snadnou kořistí nejistoty
Co dosáhl dnes už patří včerejšku
a nikde nikdo kdo by pohladil
Jednoho dne se musí ohlédnout
a změřit vše co zasel
O co usiloval má už za sebou
být u konce je někdy příjemné
Všechno začaly dvě osamělé paže
později se připojily druhé
A jak láska začínala rodit
přibývalo úst i rukou
A kdesi v dálce světélkuje drahá zem
ta kterou miluje nad všechny země světa
ta kterou v sobě nese ve spánku i v bdění
ta drahá zem v níž nikdy nespočine
Přeložili EVA MÁNKOVÁ a KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)