Bezpočet rádoby hlubokých i planých úvah přineslo nedávné bilancování šestnácti let, které uběhly od 17. listopadu 1989. Byli jsme jimi v české veřejnosti doslova zavaleni.
Čeští novináři (v zaprodaných novinách), většinou determinovaní novou identitou, danou hlavně vysokými redaktorskými platy - v novinách velice často německé provenience a anebo též Made in USA - se opět jako každoročně hlučně vraceli k sametovému vítězství. Nedbali přikázání profesora ústavního práva prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc., vysloveného v aule staroslavného Karolína 17. listopadu 2005, že "se prosadila myšlenka, že kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost i budoucnost."
Jako kobylky se vyrojili v minulých dnech a týdnech udatní bojovníci proti komunismu v mračnu nynější doby. Přitom mnozí mají svou vlastní minulost v členství v KSČ, v práci v aparátu KSČ či SSM, jeden z nich se dokonce dostal i do Rady pro rozhlas a televizi a vůbec se dodneška nerozpomněl, že byl aktivním normalizačním "aparátčíkem" v oddělení masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ.
Všichni byli bezprostředně svým způsobem ovlivněni kategorickými rozhodnutími Čalfy, Dlouhého, Dyby, Kočárníka a jiných, když tito "muži z KSČ" vzali do zaječích a dali demonstrativně najevo, že v zájmu své budoucnosti dávají KSČ navždycky a napořád vale.
K jejich cti však slouží, že se od té doby většinou nepustili do nenávistného antikomunismu. Udělali to za ně jiní, radikální mouřeníni, zakrývající minulé činy.
Praxe uplynulých šestnácti let potvrdila, že v novém režimu bývalí V.I.P. z KSČ a jim podobní nezchudli, jako zchudli ti, kdo šli dále za svou životní hvězdou z dob, kdy se stali členy KSČM.
Souhlasím s Jiřím Dienstbierem, kterému členství v KSČ odebraly exekuční prověrkové komise po tragickém 21. srpnu 1968 a zahnaly jej z redakce do kotelny. Ten nyní uvádí: "Při všech dějinných zvratech se však vynoří nenávistníci, kteří se v jakémkoliv režimu umějí uplatnit jen jako udavači, pronásledovatelé a chamtivci. K tomu se jim teď hodil boj s komunismem, na který si vzpomněli, až když už to byl boj bez rizika. Zarputilé výzvy k boji s komunismem vnášejí do společnosti neklid, který si nezaslouží."
Do historie se po šestnácti letech od 17. listopadu 1989 nesmazatelně zapsala dvojice chameleónských senátorů, k nimž se připojilo dalších devětatřicet dobře placených politických bafuňářů, většinou seniorů. Člověk se jenom ptá, co by tito starobní důchodci - senátoři neudělali za vysoký bakšiš namísto pobírání "nízké" penze. Svými aktivitami jenom prokázali, že vlastní sebechvála a výkřiky o tom, že oni jsou pojistkou demokracie a svědomím národa, jsou prolhanou demonstrací, sloužící k ošálení veřejnosti. Tyto osoby dnes již vůbec nezmiňují nepříliš zdařilý pokus o socialismus, na němž se samy spolupodílely. Jednohlasně teď mluví jenom o komunismu, který nikdy v zemi pod Řípem ani v bláhovém snu neexistoval. Přetřásají zločiny, které se staly. Mlčením však přecházejí a zazdívají nové zločiny, které se jim denně zjevují a vrší pod rukama a před očima ve vytouženém a zaslíbeném dnešku.
Mluvkové vykročili s kladivem a srpem v duši a s rudou hvězdou, vypálenou na svém čele, především proti většinou bezbranným věřícím, často staršího věku, věrným hlavně myšlence, přeochotným nechat se za svou svatou věc pravdy třeba upálit na hranici. Zcela vědomě nahánějí strach malověrným, především z řad mladé generace.
Myslím, že jsem neztratil kontakt s lidmi země, ve které žijí i ti, kdo se ještě nebojí a nemají co ztratit, a popadají se za břicho, když jim někdo zakazuje malovat nebo nosit pěticípou hvězdu, kladivo a srp. A to nemluvím o tom, že na veřejnosti už nelze přiznat rudou barvu, označovanou nyní pouze za červenou.
Seriózní americké výzkumy o sociální determinaci člověka dokazují, že řadoví občané se až z 80 procent podřídí oficiálnímu mínění těch, kdo jim zaručují obživu a životní standard jejich rodinám. Jestliže jsou vlastníci výrobních prostředků navenek "antikomunisté" a prosazují odvetu, hlásají jejich podmanění to samé. Zkrátka papouškují po nich jejich nové postoje. Nebo se svým chlebodárcům pro záchranu svého postavení přizpůsobují a mlčí.
Co si myslet o senátorském procesí (i s Outratou), které se vydalo v doprovodu samotného konzula Česka do Bavorska, do Mnichova ke svým soukmenovcům v kožených kalhotách? Příznačně připomněl nedávný světoběžník a ostřílený publicista Jefim Fištejn (který si, jak nyní vešlo ve známost, musel dokonce přivydělávat v časopisu Všeobecné zdravotní pojišťovny Pohoda) svou německou emigrantskou zkušenost: "Teď se i u nás a ve světě neděje nic jiného, než o co se hned po druhé válce pokoušeli hitlerovští nacisté - udělat z obětí pachatele a z pachatelů udělat oběti". A nejde jenom o nejkřiklavější skandály kolem údajné neexistence holocaustu.
Čert aby se v tom vyznal - ti první, často převlečení z medvědího rudého kožichu, v němž proseděli dlouhá léta v univerzitních škamnách, teď prodávají trička s heslem "Fuck of KSČM" (dokonce i exprezidentovi) a sbírají podpisy pro petice o zákazu komunismu.
Ti druzí zase křičí to, co obvykle volají zloději po zdařilé loupeži: Chyťte zloděje!
Druhá z obou skupin se teď tlačí v houfu před kancelářemi Svazu německých vyhnanců, tam, kde se konaly ve třicátých letech minulého století stranické nacistické dny, a rve se tu ostošest o bílé podkolenky.
Ve skutečnosti však jedni ani druzí nemají na vybranou. Upsali se ďáblu a nemají už žádné východisko.
Čtenář Týdeníku Rozhlas Jan Bárta se ohradil proti jednomu ze dvou nejvíce řvoucích senátorů, brázdícímu v letech osmdesátých toky sibiřských řek pod vlajkou Komsomolské pravdy, Mladé fronty a Světa v obrazech. Odvážný čtenář napsal svůj názor na senátorův článek v těchto novinách: "Pan senátor je perfektní obraz komunistických zpravodajů. Z pana senátora tohle ideologické cítění úplně čiší: zákaz komunismu, inkvizice, to dějiny znají moc dobře. Tudy cesta nevede. Na minulý režim většina lidí rychle zapomene, bude-li se jim žít lépe. Propaganda je jen žvanění, to uměl už Goebbels. Co je pro běžného nebohatého člověka dnes svoboda? Že si může říkat, co chce? Že může cestovat, když na to nemá?
Troufám si tvrdit, že mnoho nemajetných lidí žije dále v nesvobodě. Tehdy nebyla svoboda politická, dnes není ekonomická svoboda. Většina lidí se dnes má stejně jako za minulého režimu a hůře o to, že ztratili jistotu, žijí v obavách o práci, u podnikatele si moc kritických slov nedovolí.
Amorálnost, která se táhne jak červená nit všemi oblastmi současného života, je také svoboda? Slovo spravedlnost pan senátor zřejmě chápe jinak, než je v povědomí většiny lidí a co skutečně znamená. Lze těžko tvrdit, že máme nyní lepší a spravedlivější život. Společnost se pouze více polarizovala. A nelze říci, že spravedlivě, spíš se vychytrale přesunulo značné bohatství této země do rukou několika všeho schopných jedinců.
Měli bychom se snažit vytvářet spravedlivější společnost, ve které se bude žít všem lidem materiálně i duševně lépe, s vědomím, že společnost stojí na morálních a spravedlivých základech, že všechny nešvary jsou spravedlivě postihovány.
Za takovou hodnotu jsou slušní lidé ochotni žít i chudě, a přece šťastně."
Slova jako z kostelní kazatelny namířená proti slovům novodobého papaláše, který si od dnů hluboké nesvobody starého režimu dodneška hoví v teploučku domu v pražské vilové čtvrti někdejších papalášů. Bydlí tam od těch dob v jedné z vil, o jejichž přidělení i zakoupení rozhodoval ještě před rozhodnutím Národního výboru hlavního města Prahy sekretariát ÚV KSČ. Před jeho vilou se skví symbolická obrovská kotva, přivezená nynějším senátorem v osmdesátých letech minulého století (na "bramborové razítko") ze SSSR do ČSSR.
Je zajímavé, že většině českých novinářů a stejně orientovaných politiků "unikají" podstatné věci, co se vlastně nejenom u nás před šestnácti lety přihodilo.
Chtěl bych se věnovat tentokrát jenom těm prvním! Chci ukázat na ty, kdo se vysvlékli z rudých medvědích kožichů a zcela zapomněli na své někdejší výroky, většinou namočené ve stakanech vodky.
Záhy po 17. listopadu 1989 vypukl v Československu majetkový převrat, doprovázený absencí jakýchkoliv pravidel, pomineme-li kupónové hrátky, jejichž oběťmi se staly miliony obyvatel, co naletěli.
Nejdůležitější silou, tedy opravdovým hegemonem "přivlastnění" - podle slov Ing. Jiřího Dolejše, někdejšího prognostika a nyní současného místopředsedy ÚV KSČM - byly tehdy státní a manažerské elity. Dodal bych, že zčásti to byly i stranické a svazácké elity. Jinak řečeno, šlo většinou o nomenklaturní kádry KSČ a státu s vedoucí úlohou strany ze všech oblastí ekonomického i společenského života, snad s výjimkou pracovníků školství a vědy, kteří si to nakonec odskákali existenčně a ocitli se na holé dlažbě.
Jinými slovy, strůjci ekonomického převratu (vyvlastnění, velké a malé privatizace, restitučních nedorozumění, rozkradení obrovských majetků, odstartování obrovských investic zahraničního kapitálu) byli v drtivé většině někdejší členové Komunistické strany Československa - nikoliv komunisté, ale lidé z čeledi zvané "ukomunistů". Dávno předtím, jak nyní vykládají, se svým vstupem do KSČ pokoušeli stranu rozvrátit zevnitř.
Nebylo jich málo, snad statisíce! Jejich velkým handicapem však bylo, že rozvrátili pouze sami sebe. Každý z nich zcizil nějaké to "know how" a dal jej k dispozici někdejšímu "třídnímu protivníkovi".
S kyticí v ruce chodili vlajkonoši z májových průvodů od počátku roku 1990 (dokonce bývalí českoslovenští diplomaté) od závodu k závodu a nabízeli k rozprodeji velký, kdysi znárodněný a také nově vybudovaný majetek. Tak se také za jejich spoluúčasti rodily a dodneška rodí četné aféry v průmyslu, bankovnictví, v energetice, všude, kam oko pohlédne. Byli jsme většinou všichni při tom, když měnili rudé hvězdy za placky Občanského fóra, vyhrnuli si rukávy a směle vykročili.
Když Miloš Zeman později vyhlásil akci "Čisté ruce", čili oprášil Masarykovo heslo "Nebát se a nekrást!", všechno nakonec skončilo fiaskem, odkazem na důkazní nouzi. Zloději tisíciletí všechno dokonale a pečlivě "ošetřili". Jenom oni nakonec měli "čisté ruce", když své zločiny a podvody zametli pod koberec a spokojeně si nahospodařili, jak se dnes chlubí.
Tito všeho schopní elitní lidé se postupně spojovali s kapitálovými skupinami ze zahraničí, s emigranty a často i s někdejším disentem. Nevadilo jim usednout ve Španělském sále k jednomu prostřenému stolu s prezidentem republiky a s ministrem vnitra a bok po boku povečeřet s Jejím Veličenstvem anglickou královnou. Část z nich tvořili tzv. dableři (hráli to vždycky na obě strany), byli mezi nimi noví ministři, diplomaté, pracovníci ministerstva vnitra, ekonomičtí radové zastupitelských úřadů, dokonce ojedinělí vojáci a důstojnici pod přísahou, zástupci nejrůznějších zastoupení firem a společností v zahraničí, zahraniční zpravodajové bývalých stranických i mládežnických novin či pracovníci a spolupracovníci ekonomické rozvědky. Ti byli se zahraničními kapitálovými skupinami spojeni dávno předtím, než čas oponou trhnul. Navíc vzhledem ke svým informacím a znalostem (včetně jazykových) si včas uvědomili, že přijdou ještě horší časy a většinou měli to, co většině obyvatel chybělo, totiž tučná zahraniční konta.
Jak jsem zjistil, nešlo o žádnou československou zvláštnost, navlas stejné skupiny se zformovaly v Polsku, Maďarsku, v Ruské federaci, v Litvě, Estonsku a vytvářejí malá i velká ekonomická seskupení. Říkali o svých kořistech, v nichž se usídlili, že si vytvořili - hlavně pro sebe - "takové malé akciovky". Krátce po 17. listopadu 1989 lidé z této branže otevírali dveře západním firmám a umožňovali jim výhodné kšefty. Takto jsme například prodali téměř veškerý český a slovenský tisk, jejichž neuvěřitelný nejenom morální, ale i ekonomický zisk dnes plyne do kapes jejich vlastníků.
Vliv stranických, ale především státních a manažérských elit a jejich rozpínavost nabyla postupně gigantických rozměrů. O jejich pevnosti svědčí skutečnost, že jejich kontakty trvají - navzdory generačnímu střídání - dodneška. Zajistili své potomky, na nichž dnes již nikdo nepozná, odkud přišli.
"Někdejší soudruzi" a jejich kolaboranti z Národní fronty (lidovci - zdaleka jediným "zločincem" v jejich řadách nebyl svátostí zbavený páter Josef Plojhar, socialisté - dříve národní socialisté ČSSNS, svazarmovci a kdovíkdo ještě) se v ekonomické (nejenom) sféře dokonale zkapitalizovali a zabydleli. Nikdo v nich již nepozná někdejší "ocelové a pevné, vedoucí straně oddané" partajníky. Ovládli chování nesmírné nadřazenosti, nafoukanosti a pýchy a dnes bryndají na rautech jako velcí mocipáni. K plebejcům se chovají hůře než kterýkoliv šafář nebo stavební polír v první Československé republice ke svým pacholkům a děvečkám či k zedníkům. Sám jsem jejich vlastnosti dokonale poznal na vlastní kůži a mohl bych o těchto "převlečených" lidech napsat Breviář zvrácených podnikatelů. V mých očích budou navždycky patřit k ukázce toho nejstrašnějšího, co jsem v životě v zemi, ve které jsem narodil, poznal. O poznání lépe se k nám, nepřátelským Čechům, chovali němečtí soukmenovci za protektorátu, oplakávající své padlé syny u Stalingradu.
Jestliže by dnes měla KSČM, ale stejně tak i KDU-ČSL, něco principiálně odsoudit, pak tuhle verbež, které se podařilo prolézt do všech společenských institucí a do ekonomiky. Dnes stojí nad námi všemi.
Hegemonistická skupina, složená zejména ze státních elit (nomenklatury), měla od počátku důstojné apologety, kteří obhajovali její praktické kroky. Od prvních dnů vystupovali především jako autoři "zasvěcených" studií. Přitom ještě ani neoschla jejich plnící pera z psaní řádek, v nichž v ekonomických slovnících a traktátech popisovali například vedoucí úlohu KSČ v nové ekonomické soustavě socialistického státu, když začali mixovat liberální a keynesyánské prvky v nadcházející ekonomice a v jejím myšlení. Velkopansky zdůrazňovali, že dají sami hlavu na špalek, když se do pěti let o nás nebude hovořit jako o zemi hospodářského zázraku, propagovali "privatizaci pod zhasnutým světlem" a představovali si kurz koruny vůči dolaru za šest a marce za tři!
Patřila k nim ve své době i studie dnešní hlavy státu (kterou jsem si nedávno přinesl ze sídlištní popelnice) i s autogramem - "Dismantling Socialism" neboli "Demontáž socialismu", publikace "Proč jsem optimista" od stejného autora, v níž hned za profesorem vystupují učenliví žáci - bankéři a také hvězda na nebi československé transformace, prezident Harvard Capital and Consulting Viktor Kožený.
Tvrzení, že se vlastně tito lidé v době, kdy bourali socialismus, téměř neznali, že spolu v životě mluvili pouze jednou, nanejvýš čtvrt hodiny, patří už jen do pohádek něžné sametové revoluce.
Nijak pozadu nezůstávali ani jiní autoři; jeden z nejaktivnějších přispěchal již v roce 1992 s publikací "Ekonomika zítřka mýma očima". Až na výjimky šlo většinou o někdejší členy KSČ, kteří hbitě převlékli kabáty, své stranické průkazy zahodili do kontejnerů a svým většinou podlým jednáním a chováním odsoudili miliony obyčejných členů KSČ a občanů k neuvěřitelné skandalizaci. Jiní to za našimi hranicemi učinili dokonce s celými národy, aby si mohli postavit v USA zlaté rezidence. Tito vůdcové, kteří byli oproti chudým dávno za vodou, nechali bědné napospas době, štvavým útokům a ostouzení po celých šestnáct let až dodneška. Přesto se mnozí stali díky rozjeté mašinérii lživé propagandy nejoblíbenějšími politiky a podnikateli, stali se v České republice "100 TOP Managery".
Nikoliv proti nim, ale proti těm, kdož se nikdy ničemu nezpronevěřili a nikdy se ničím neprovinili, se vedou skandalizace a útoky jako proti zločincům a vyvrhelům. Kdo je vede? To je jasně napsáno ve tvářích iniciátorů.
Docela nedávno jsem málem zkameněl. Při cestě autem po dálnici D1 na jižní Moravu na mě kousek za Prahou civěla z obrovské tabule kulatá tvář Miroslava Kalouska s nápisem: "Nejčestnější muž ve státě Ing. M. Kalousek - Volte KDU-ČSL". Tyto tabule kolem dálnice údajně instalovala Balbínova poetická strana, která mimo jiné odřezala bronzový řetěz kolem sochy svatého Václava na pražském Václavském náměstí. Ale co do obsahu to není nic nového pod sluncem! Ještě nevybledl portrét se slovy "Myslím to upřímně!" se stejně oduševnělou a usměvavou rudolící tváří Stanislava Grosse. Kalousek a Gross coby měrné jednotky čestnosti a upřímnosti!
Všimněme si v dané souvislosti ještě jednoho problému. Se zemí, zvanou nyní Česko, nezakymácely a nekymácejí jen státní a manažerské elity spojené se zahraničním kapitálem. Vytvářely se tu hojně i domácí majetkové elity. Ty často vznikaly s problematickými hodnotovými postoji a se snahami spoutat klientelistickými vazbami veřejnou správu.
Jak uvádí Ing. Jiří Dolejš v článku Český kapitalismus a hrozba scénáře Divokého východu: "Příliš mnoho je těch, kteří bohatnou z takových příjmů, jako je poškozování spotřebitelů, korupce ve veřejné správě, rozkrádání státního či obecního majetku, černý trh s byty, krácení věřitelů a fingované konkursy, neoprávněná manipulace na burze, ale i různé subsystémy organizovaného zločinu".
A přitom, jak víme, jsou u nás tisíce podnikatelů středního stavu, kteří denně chudnou a jsou odsuzování k životu lopotné práce bez jakýchkoliv vyhlídek na prosperitu. Občas klesají na mysli, když praví: "Poctivou prací se nedá uživit!"
Ti mocní rozprodávají nejenom karlovarské oplatky, minerální vody, pivo, tvarůžky, stejně jako české noviny, ale později přijdou na řadu i oblíbeni kapři z třeboňských rybníků a nakonec i pardubický perník.
Že přeháním? Činím tak schválně, s rizikem, že mohu být osočen. Nebojím se, v minulém režimu jsem byl mnohokrát přezdíván a označován mocnými za Dona Quijota i za enfant terrible.
Mám totiž velké obavy, že za dalších dvacet let nezůstane v této zemi již ani kámen na kameni a ohrožen je konečně i celý český národ! Mozky části obyvatel České republiky jsou již zcela vymyty a vyprázdněny!
Když jsem byl za minulého režimu jako novinář často - i při svých chybách - napadán, kam pro svou drzost a pro svá šprťouchlata chodím a kdo za mnou opravdu stojí, v jednom případě jsem si před vysokými funkcionáři moci vymyslel zdařilou odpověď. Na jejich všetečné otázky jsem jim odpověděl furiantsky, hrdě a statečně, že za mnou stojí "Moskva". Nadlouho jsem měl svatý pokoj, téměř až do osudného 17. listopadu 1989!
S tímhle dobovým humorem jsem však již navždycky skončil, nikdy jsem už nikomu v novém režimu nedal najevo, že za mnou stojí Washington nebo Berlín!
Snad to byla a doposud je moje osudová chyba! Tisíce známých to zdařile učinilo bez jakýchkoliv výčitek svědomí, když začali pod sebe hrabat, když začali nenasytně žrát a přitom i hlučně mlaskat.
Ani příjmení po otci mi to nikdy nedovolilo!
Mám dnes pocit velkého štěstí, přestože dobře vím, že se pocitem štěstí nedá zaplatit nájem, ani uhradit složenka za topení či zvýšený poplatek za televizi nebo rozhlas. Z obou médií (veřejnoprávních) musím od rána do večera poslouchat nadávky, jež by měly ve skutečnosti mířit proti těm, kterým jsem věnoval předcházející řádky.
Zatím však zraňují, nevím proč, srdce mnoha mých dobrých přátel, kteří nikdy nikomu nepřeložili pírko přes cestu, kteří si nesou životem jediné, co mají: nezradili sami sebe!
To je totiž jejich největší bohatství.
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)