Vážená redakce Obrysu-Kmene,
Hugo Fritsch zahajoval čtením ze svých sudetoněmeckých, revanšisticky laděných vzpomínek loňskou - 2006 - podzimní sezónu v Českém kulturním středisku v Mnichově, tedy ve středisku, jehož úkol a poslání je propagovat českou kulturu v Bavorsku, nikoli sudetoněmeckou literaturu. Ach jo...
Recenze Julia Petříka v Obrysu-Kmeni č. 6/2007 - četl jsem ji na internetu -, v níž autor kriticky rozebírá Fritschovo vzpomínání, je přesvědčivá. Sdělte, prosím, panu Petříkovi, že s ním zcela souhlasím. Možná, že jeho i vás bude zajímat moje opožděná recenze knihy prof. Dr. Prince (německy vyšla recenze koncem prosince 2006).
Zdraví
Ota Filip, Murnau
OTA FILIP
Místo recenze několik ironických úvah...
Nedávno jsem se začetl do knihy sudetského Němce, historika, prof. Dr. Friedricha Prinze Deutsche Geschichte im Osten Europas - Böhmen und Mähren - Německé dějiny ve východní Evropě - Čechy a Morava (Siedler Verlag, Berlin,1995) a rozčílil jsem se. Všechna fakta, která svědomitý historik Prinz o dějinách sudetských Němců v Čechách a na Moravě uvádí, jsou sice věrohodná, jenže celkový tón knihy mě rozzlobil.
Shrnuji obsah knihy: Němci přicházeli do Čech od ranného středověku, často na "pozvání" českých vévodů a králů, jindy zase jako nezvaní hosté. Prinz příchod Němců do vévodství, později Království Českého, kvalifikuje jako osídlení, čili kolonizaci kulturně i ekonomicky zaostalé země, což mi připomenulo aroganci Angličanů v Indii nebo v jiných koloniích... Rozzlobilo mě, s jakou samozřejmostí - Prinz to popisuje přesně - si Němci v jimi osídlených, čili kolonizovaných českých zemích přisvojovali, asi jako kdysi Angličané nebo Španělé v koloniích, postavení "nadřazeného národa". Role naší katolické církve, kterou sehrála v sobě německého osídlování Čech a Moravy a po roce 1621, nebyla prodchnuta křesťanskou láskou k bližním českého jazyka... Prinz tento fakt na několika místech "Německých dějin ve východní Evropě - Čechy a Morava" tu a tam sice připomene, ale blíže neosvětluje; spíše vzniká dojem, jako by Prinz stavěl německý katolicismus o stupeň výše než český. Někdy mám dokonce pocit, že sudetoněmečtí katolíci si ještě dnes dosti často namlouvají, že jsou "lepšími" křesťany než čeští věřící a že je, tedy Čechy, musí poučovat o tom, co je správná víra.
Zvláště mě v Prinzově knize o Němcích v Čechách a na Moravě rozčílila jeho interpretace 19. století a v jeho druhé polovině vzplanuvšího "Sprachenstreit(u)"-"jazykového sporu". Prinz se nezamyslel nad tehdy absurdní situací, že Češi museli ve svém království bojovat za svůj jazyk, že chtěli-li ve své vlasti společensky postoupit, museli umět německy, ale že naše Němce nikdy ani nenapadlo naučit se česky, ba naopak češtinu jak jen mohli potlačovali.
Zase mě napadá přirovnání s anglickými kolonizátory v Indii nebo v Africe...
Nedivím se, že v českých hlavách, v četných asi jen povědomě, ale přece, se hromadily oprávněné pocity ukřivdění a po dvě staletí potlačované agrese. A ty krutým a běsivým způsobem vybuchly v roce 1945, tedy poté, kdy nacisté ve jménu tak zvané třetí říše pošlapali v celé Evropě veškerá lidská a občanská práva, která v té zběsilé době přestala platit... Absence humanismu a křesťanské lásky k bližnímu počala většině našich sudetských Němců vadit až v roce 1945... O sebeurčení českého národa po březnu 1939 nebyla v sudetoněmeckých řadách ani řeč. I Prinz o něm mlčí...
Napadá mě absurdní přirovnání:
V Německu žije dnes více Turků, tedy muslimů, než žilo v Československu v letech 1918-1945 Němců, kteří se do roku 1938 v československé demokracii dovolávali - právem - většího podílu na správě státu, ale měli své četné kulturní instituce, divadla, knihovny, školství, v československém parlamentu mocnou politickou stranu, v třicátých letech německé ministry a v Praze německou univerzitu.
To všechno Turci v Německu nemají...
Postavení turecké menšiny v Německu je za pomoci ironie srovnatelné se situací sudetských Němců v Československu po roce 1918, kdy se sudetoněmecká menšina také dlouhá léta uzavírala do sebe, nehodlala se integrovat do českého státu a po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se nechala svést agresivními nacistickými svůdci asi tak, jako četní Turci v Německu podléhají dnes muslimským imámům - kazatelům, vyzývajících ve jménu Alláha do krvavého boje proti "nevěřícím psům".
Nevyplývá z těchto zjištění pro sudetské Němce, dnes demokraty, i když mnohé podivného ražení v čele s paní Steinbachovou a s předáky z Landsmannschaftu, mravní, nebo dokonce politická povinnost "bojovat" za občanská práva turecké menšiny v Německu?
V Berlíně a v jiných městech, kde v mnohých čtvrtích žije většina Turků, neumí němečtí úředníci turecky a nutí Turky mluvit německy. Turci, skoro 4 miliony občanů žijících v Německu, nemají turecké školství, turecká gymnázia, nejsou zastoupeni ve Spolkovém parlamentu ani v zemských parlamentech, nemají volební právo, nemají v Německu občanská práva, která v tisíckrát sudetskými Němci prokletém Československu sudetští Němci vždy měli...
Samozřejmě - věc s Turky myslím ironicky.
Když však uvážím, s jakou vehemencí "bojují" sudetští Němci za "Recht auf Heimat" (právo na domov), "Selbstbestimmung" (sebeurčení) atd., tak na tom srovnání se situací sudetských Němců v předválečné československé demokracii s tureckou menšinou v dnešním Německu cosi je.
Jak jsem řekl: Prinzova kniha mě rozladila. Je to spolehlivý pramen, když se čtenář chce dozvědět fakta o dějinách sudetských Němců v Čechách a na Moravě, ale ani Prinz, vážený profesor Mnichovské univerzity, můj bývalý, bohužel zemřelý přítel, se ve svých dějinách sudetských Němců v Čechách a na Moravě nevymanil ze zajetí sudetoněmeckých bludů a iluzí...
Autor: Ota Filip
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)