Cesty života. A vzpomínky z těch cest. Zmapovaná minulost. Podoby. A podoby podob. Sedím na balkónku jedné kavárny, vysoko nad šumivým parketem. Naproti mně pět muzikářů v modrých košilích a v modrých kalhotách. Nenápadný a malý klavírista, silný zpěvák, drnčící na hlučnou kytaru. Dva foukači na saxofon a klarinet. Vzadu zarostlý mužík, seká do plechů a kope do bubnu. Hlavu si mírně podložím rukou a přimhouřím oči. Jedu do té hudby, spouštím se do její ponorné řeky. Hudba. Fascinace vědomí.
Kolik kapel, muzik, kavárenských a barových šramlů jsem již slyšel hrát. Těch, které se nastěhovaly například pod zem. Jak divoce, hlučně, nebetyčně hlučně se valila, hřměla hudba v pražském Narcisu. Po schodech dolů, za dvojité dveře. Sestup do samého inferna. Vrátný lamželezo, vypouštěč i vyhazovač. Červené šámbry. V jednom z nich jsem seděl před půl stoletím s nějakou partičkou mladíků. Byli již pěkně rozveseleni, víno jim harašilo myslivnami. Ukazovali na maličký parket před sebou. Snad to ani nebyl parket. Jen taková tírna. Tělo se tam třelo o tělo. Tírna lnů a pohlaví. A šofírci, jen tak v manšestrákách, přišli k tanečnicím, drcli do nich a už jim hlásili: »Poď na plac!« Drželi se kolem pasů a dole na zadnicích. Jaká kouzelná hmatárna to tam byla! Jen měnící se světla osvětlovala královskými barvami to podivné smetiště, parkýtek plný posedlostí, věkových nesrovnalostí, krás i ohyzdností.
Na tu mlejnici jsem se tedy kdysi díval z jednoho šámbru a od lahve vína, když jsem tam seděl s těmi hochy. Nevěděli nic o silném tanečníkovi - měl jen bílou silonovou košili a černé kalhoty a točil to s nějakou macandou. Když vrchní přinesl těm chlapcům řízky, jeden z nich se zasmál, řekl jen »dobrou chuť«, rozmáchl se a smaženina v úplném olympijském vrhu letěla krásně na parket a přistála rovnou tomu bělokošiláči na prsou. Zařval, nechal tanečnici v kole, přeletěl očima sál, ti vedle mne se ještě smáli, skokem byl u nás a začal to bílit. Ztratil jsem se v poslední chvíli, když propukala řežba. Vyhazovač z kukaně už tam pádil po schodech. Bělokošiláče nakopl a tlačil i s tím mastným flekem po řízku ven. Hudba hrála dál, kolem se nic nedělo, zde na podobná intermezza byli již zvyklí. Když tam dělávali šťáry, zahákovali vždy na mříž ty dveře nahoře. Aby jim žádný ptáček neuletěl.
A proč jsem poprvé do Narcisu vstupoval? Přilákala mě tam hudba. Krásně a sametově duněla, fascinující siréna. Otevřela přede mnou svět plný hrůzy i krásy v ošklivosti. Snad někde tady se zrodily mé skutečné touhy po poznání, plné neurčitých napětí. Tehdy jsem ještě netušil, že mým cílem na světě již nebude štěstí, ale že jsem navždy nevyléčitelně onemocněl láskou ke všemu tristnímu, podivnému, neobvyklému. Dodnes slyším, jak saxofon tam v podzemí nade mnou plakal, jak se jeho hráč nafukoval, vypínal, třásl, jak hrálo s tím nástrojem celé jeho tělo, jak se hlas toho saxofonu, ozvučeného pohlaví, přenášel na nás na všechny, jak v nás probouzel vše ošklivě krásné a krásně ošklivé. A jak ten zvuk saxofonu byl tady v tom podzemním prostředí doma, mezi svými.
Od té doby, od toho osudného večera, se pro mne ten nástroj stal králem hudby. Když plakal touhou, tesknil či se smutně smál a bubeník k tomu jen přicmrndával a vše to kamsi (ale kam?!) tajemně odplouvalo, slastně hlučelo, jez řeky a života, jez bez zrádných vírů. Hudba ti nabídne i vezme nejkrásnější předsevzetí...
Ale teď sedím na balkónku jedné krásné, vznešené a vzdušné kavárny. Pět muzikářů mě nese do neznáma, jedu s nimi do melodie hudby-snu, neviditelného podvědomí. Marihuanová hudba. Něco vyvolá, něco uspí - věčná droga života. Saxofony se přou o nádhernou melodii, mluví se sebou, skákají si do řeči, mají si co říci, chraptivě křičí, nebo se utišují sordinou. Proč nám hudba dává i bere klid a rozvahu, zalidňuje nás čímsi nedefinovatelným, nepoznaným? Proč je radostí i zoufalstvím bolesti, zvedá se jako vítr a nese prach neklidu, takový malý uragán, zapadající do duše, zviřující tam cosi, cosi co bylo (a nebo dokonce i bude?). Její jemný hukot, nepravidelné bzučení, plechy které se třou o sebe a jemný déšť kláves, jak prší z rukou pianisty. Z jakých hlubin tajemna se až k tobě vyšplhá melodie, aby tě uchvátila a zmocnila se tě? Hudba je víc než všechna slova světa. Nese i smutné tóny naší doby, jejího sychravého počasí.
Kam se poděli všichni ti hudebníci, které jsem viděl naposledy před půl stoletím? Již dávno dohráli. Již dávno nejsou vyvolavači emocí. Již si nemohou dát repete svých sugestivních skladeb. Nemohou zahrát smutné rekviem za minulostí, ani za tím, co přijde. Hudba zní osudy vzestupů i pádů a vrací nám minulý i budoucí svět podle našich představ. V temném podzemí za mřížemi, či v úhledné, prostorné kavárně. Všude uslyšíš, co chceš a po čem toužíš. Smutky, nostalgie, splíny, zámlky, výkřiky, ticha, kadence, třaslavé tóny, ozvěny dnů i let. »V každém z nás je celý svět a může jej předělat, jak chce,« napsal William Saroyan ve své Lidské komedii. Také hudba, to nedefinovatelné magično, je v nás ponořena celým svým světem...
Autor: Karel Aksamit
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)