Bude to o hospodách. Mám k nim vztah přímo rodinný, dědeček měl hospodu a řeznictví. V té hospodě se o posvícení roku 1889 vsadil s několika mládenci, že kdo nejdříve doběhne do sousední vesnice Lány a zpátky, vyhraje tuplák piva a deset zlatých. Dědeček vyhrál, ještě celý uřícený vypil ten tuplák ex, dostal zápal plic a umřel ve věku třiceti let. Babička se stala v šestadvaceti vdovou a hospodu pak vedla sama čtvrt století.
Dávno už jí nepatřila, když jsem tam otci chodil pro pivo a vyslechl vyprávění ze světové války, jako kdyby je vyprávěl Josef Švejk.
V jednom televizním feministickém pořadu jsem slyšel, že prý muži, když se sejdou, mluví buď o ženách, nebo o pivu, nebo o fotbale, či jací jsou frajeři. O fotbale a frajerství jistě ano, ale o pivu ne, to se tam jen pije. O ženách spíše jen se stížnostmi na domácí násilí psychického rázu, před nímž muži do hospod, mezi kamarády, utíkají, aby se pak domů vraceli s opilou kuráží k násilí fyzickému. Hodně se však mluví o politice, kterážto psychoanalýza způsobuje mimo hospodu občanskou pasivitu a defaitismus. Je tam ale možno vyslechnout mnoho příběhů ze života, jakými se inspirovali naši největší prozaikové Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal. Peprná pravdivá moudrost, to je jejich vzácné koření.
Stěží bych spočítal na prstech obou rukou, kolikrát jsem večer seděl v hospodě. Nebyl jsem hospodář. Když jsem se však k stáru vrátil z Prahy do rodného kraje a chodil si večer se džbánkem pro pivo, často mě štamgasti zatáhli ke stolu "než se to natočí" a vyslechl jsem zajímavé vyprávění. A po návratu domů jsem neodolal si je zapsat.
Posuďte sami!
O laskavých srdcích Pražanek
"Když jsme s pecínovskejma baráčníkama jezdili do Prahy na zájezdy, byli jsme v Karlínským divadle, potom taky v tom Varieté u Nováků a ve vinárně jsme tam seděli
v takovejch boxech, jako tady byly v tý kavárně Kýhosovic, co se jí říkalo V plyšu. Tam bejvalo sezení potažený plyšem.
Já s Tondou Krajcem jsem si sedli do jednoho boxu, kde už ale seděly dvě žencký. A aby řeč nestála, tak jsem povídal vo tom, že bylo teď v Pecínově posvícení, a jak jsme upekli husu a nemohli k ní sehnat zelí. Vono nikde nebylo k sehnání. A poněváč Tonda rozvážel zeleninu, tak povídal, že von může sehnat zelí, kolik chci.
Ty žencký řekly, že by potřebovaly salátový vokůrky. Tonda hned na to, že jim jich sežene kolik chtějí. Vony se smály a říkaly, ať jim je teda přiveze, že dělají na jatkách v Holešovicích.
A tak Tonda jel s vokůrkama do Prahy, a rovnou na jatka, a tam tý vrátný chtěl říct, aby zavolala pani - a teď si uvědomil, že neví, jak se ta pani menuje, poněváč to zapomněl.
No, to je pěkný! Co teď?
Tak tý vrátný říkal, že ta pani je taková malá, černá, a že bydlí na Poříčí, to si pamatoval.
Á tak to já už vim, kdo to je, povídala vrátná a hned jí zavolala, takže vokůrky Tonda nevez nadarmo, všecko v pořádku!
Druhej den nato jsem přišel v Pecínově do hospody Na růžku a Venca hned volal do kuchyně:
Je tu Lidickej, dejte mu taky kozí párek, von si ho zaslouží, poněvač nebejt jeho, tak nepřišla řeč na zelí a vokůrky a neměli bysme tejďka ty kozí párky.
Hned mi přinesli párek s hořčicí, a jak jsem do něj kousnul, chutnal mi výborně. Vůbec neměl chuť jako že by byl kozí, nebo ze skopovýho.
Tonda mi to vysvětlil: Voni ty žencký, když jim dal ty vokůrky, tak mu za ně za chvilku něco přinesly. Byly to tydle párky. Aby je mohly pronést přes tu bránu, měly je schovaný za ňadrama a když mu je dávaly, lovily je z výstřihu.
Proto to byly kozí párky."
Švec Flajberk z Tuchlovic o pražských varieté a poutích
"Tak vy teda študujete v Praze. Mhm! Tam jsem se něco najezdil. Zamlada. Já vám řeknu, na todle já sem dycky bejval: Varijeté, divadlo, biják.
Já sem viděl biják první z Tuchlovic. To jednou sme přišli do varijeté - von tam kousek. Po druhý sme tam přišli - von tam eště byl ten samej, až potom tam už byly dva kousky - a pak už po celý Praze.
Pane! To já dycky - tento! Dyť já sem jezdil vocaď do Prahy dvanáct - třináckrát za rok! Lidi říkali: Ty si blázen! Pch! Já jim říkal: Nejsem. Panečku, já tam přídu k lecčemuš, vo čom vy nemáte ani čuch.
To máte, jako támhle v Žehrovicích, byl správcem toho velkostatku ňákej Čejka. Ten měl kluka - moc čipernej kluk!
Toho bavily všelijaký - tento - ten, už když chodil do školy, tak šel šel po jedný noze jako po dvouch! A tak! Uměl všelijaký ty trilky.
Potom taky študoval a jak - tento - tak se to doneslo až do toho varijeté, až k tomu řediteli - k ušim. Tak si ho nechal zavolat, a aby prej mu ukázal, co umí, a když jako uviděl, tak povidá: Poslyšte, vás študije nebavěj, nechte toho a pojďte ke mně do učení, z vás by byl dobrej hadí můž!
A tak jo, kluk toho nechal a von ho cvýčil, víme? Do hadí kůže ho upnuli, a von, pane, za chvíli - tento! Po stromech jezdil, po zemi se plazil - a všecko! Víme? Do tý kůže upnutej, jenom hlava mu koukala.
Jednou starej Čejka jel za nim do tý Prahy, de domu, co von bydlel, jenže - von tam nebyl. Tak se ptá bytný, kde je. Vona nevěděla. Tak chodil po Praze, až přišel taky k tomu Varijeté.
Von tam hadí můž! A von ho poznal. Podle hlavy, poněváč tu von měl venku. Tak hned chtěl k němu! Ale voni ho nepustili, až prej po představení.
Tak po představení tam hned šel a hned, že ho zabije! Jak von šel, tak hned na něj s deštníkem a chtěl ho bít. Jenže ten ředitel povídá: Počkejte, nechte ho, já vám něco povím. Študyje se mu nelíbějí, nejni na to, kdežto v tomdle von muže vyniknout víc, než študovanej.
Jenže vo tom Čejka nechtěl ani slyšet a řek: Ať se ke mně nehlásí! A šel vod něj.
No, a von potom v tom vopravdu vynik, jezdil s tim po celým světě a nakonec si koupil ňákej velkostatek támdle u Boleslavi, když pak už nemoh, když ztloustnul a do tý hadí kůže už nemoh - tento.
A pak to všechno sepsal, celej ten svůj života běh, a potom se k němu teprva ten starej zasejc znal."
Švec Flajberk z Tuchlovic ještě po pár letech
"Jó, to já sem moc rád chodil do varijeté. A hadích můžů, těch bylo málo, to sem nikde neviděl. Vopičího může jo, ale hadí, to byla vzácnosť. Vopičí, víme, to byl zase jako vopice zašitej do tý kůže, skákal v takový kleci. Ale já to tenkrát hned prokouk. Povidám: To nejni možný, v tom muší bejt člověk!
A, to víte, ty lidi! Za náma seděly takový dvě slečinky, a ta jedna hned: Jak, prej, ste to poznal? Jářku: No, podle - chtěl sem říct podle vocasu, ale poněvač sem byl ve městě, tak sem řek: podle vohonu. Poněvač, víme, jak je to dlouhý, tak v tom nemůže mít tu vláčnosť.
Voni se hihňaly a já, to víte, dyš něco bylo, hned sem jim to prokouk. Víme, zase holt sem chtěl svý! Zaplatil sem, tak co?
A potom přišel balet, a tak ta jedna slečinka mi zase pučila dalekohled.
Tu máte, prej, todle je zase něco pro vás! A já sem si ho vzal.
Víme, a to tam se mnou tenkrát byl, vy už ho asi nepamatujete, - to tady tenkrát byl ňákej Nováček, Bručoun mu řikali. Von dycky mhum, mhum, tak bručel, a ten se mnou dycky jezdil na tydle - takhle - do varijeté - a tento.
A tak já mu taky dávám ten dalekohled, a von: Hu, sakra, nech si ho, hu, ble ble! Hehehe - víme, von tak brumlal, a tak já se zasejc podivám a povidám mu: Venco, tumáš, podivej se, mordyje člověče, to je něco!
A von zase: Hu - he, ble ble, vrať jí to!
A vona se smála a řikala: Jen se eště koukejte! A dávala mi znamení.
A potom nakonec po představení mi povidá: Poslyšte, to sem se zasmála, kdypak sem zase přídete?
Jářku: No, my sem jezdíme každejch štrnáct dní. A kde, prej, sedíte? Já povidám: Tadydle v těch místech, v těch lacinejch. A vona povidá: Víte, já sem nechodim kvůli tomu varijeté, ale mně baví ten člověk. Jako ten Nováček, víme? A tak, to my sem, prej, za štrnáct dní zase přídem.
A my potom za štrnáct dní sme tam nejeli, Buch suď, co nám do toho vlezlo, až asi za měsíc, a voni seděly vo kus dál. A tak mi potom povidala: Jéžiš, ani nevíte, jak, prej, nás to mrzelo. Vy, prej, ste sem nepřijeli a já sem pozvala eště ňáký žáby...
A víte, Nováček, když sem se ho chtěl zbavit, tak sem na chodníku šel k ňáký slečince a ptal sem se jí, - a von - tíhnul - hehehe.
Depak, ten jak viděl ženckou, tak tíhnul..."
Z dřevních dob pražské fotografie
"Pro ty lidi dnes: Čára sem, čára tam. Copak todle je ňákej vejkres, podle kerýho mám něco udělat? To sou jen čáry a čísla, a já nevim, jestli je to světlosť, nebo na střed, a nebo co? A kdepak je dřevo? To my jsme museli dělat přesnou práci na sílu lístku papíru!
Když jsem dělal u Červenýho v Praze v Jámě fotoaparáty, to byla moc fajnová práce, všecko přesný na puntik! Na čase vůbec nezáleželo, to jsem moh? věc dělat třeba tři měsíce, ale muselo to bejt na chlup!
Von taky vyžadoval úpravnej zevnějšek. Museli jsme v dílně nosit bílý košile a pod krkem mašličky. Jináč bylo zle.
Já si pak doma udělal černou komoru, a co jsem se nafotil! Všechno na desky, ale to byla nádhera! Kdepak film, to se vám tam všelijak pohne, zkroutí, kdežto na desku, to je tam každá maličkost zachycená. Já mám fotky rodičů, tady, podívejte, ty ruce, každá žíla, každá vráska. Otec - fousy, každej chlup! No nádhera."
Autor: FRANTIŠEK SKÁLA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)