MIROSLAV ORAVA
Zvykání si na bezejmennost
Budem se muset podělit o rány
a smích přenechat našim dětem
až rozletí se světem
a nám budou hrát ve vzpomínce varhany
až s nejpozdnějším létem
vrátí se domů havrani
a nám se otevřou všecky brány
To co jsem napsal život neruší ani nehaní
snad se mu klaní snad mu to říká ano
protože co zbývá víc
než znovu a znova upachtěné ráno
Myslíte že bylo by lépe kdyby už nezbývalo nic?
Ani Slunce
ani hvězdy
ani Měsíc?
K čemu pak proboha Bohu bylo třeba Chopina?
Vždyť Bůh sám o sobě řekl že je bez jména
Siňoto ozero
Rile a Pirinu
I.
Daleko na jihu
když úplněk si sedl
na hladinu horského jezera
odstrkován jen hřbety vln
o něž ryby s větrem zápasily
a kamení zelené jak vodník skřehotalo
větrem ze stěn Mermery černé břehů
a hvězdy pily noci tmu
já byl jsem ještě mlád
a nebylo mi ještě ani padesát
a dole bylo divno a úzko jak v podkroví
hromady věží z kamení a další jezera
sic menší ale ještě divočejší
A pojednou na druhém břehu
oheň
kůň
a lidé
II.
Rozběhl jsem se za nimi
pak jsem se vrátil uhasit svůj oheň a sbalit stan
seznámili jsme se popili pojedli a sešli do údolí
nahoře zůstalo ticho
Oheň hvězd nadále plál
měsíc za horu zašel
ryby se zklidnily
a břehy přestaly štěkat
Ti lidé byli tři
s pomocí koně dva jednoho nahoru dovlekli
v sobotu večer ať vidí ještě jednou tu krásu
v dece byl schoulený a místo nohou čouhaly mu pahýly
A dole pod horami ženy čekaly
kam bože naši chlapi místo do hospody šli
a měsíc tam zdola - nad horami vysoko
mlčící až musím podat zprávu já
Skřivánkům
Vrcholkům hor smeká déšť poslední čepice sněhobílé
a jaro se prvními kvítky u loňské trávy potoků batolí
cesta stesaná hráněmi a vranami do tepla hnědne
a ztrácí se v blátě na poli
plaší se slzy na krajíčku
jak první aprílový déšť
tam potom po tom podzimu který přijít musí
až včely které teprve se k vzletu chystají
na lukách zpěvy ptáků do zlatosladka nasbírané
ve dne v noci za svitu slunce za všech tváří měsíce
i v mlhách třpytem šveholící
jak pohlavky otců pod kavalci co klenot schovávané
Ptám se vás kam spěcháte s jara silou potoky rozcuchané
vločky poslední rosy předjitřně první i vy údolí
a proč zvedáš právě ty pampeliško hlavu proti hoře
jak žízeň námořníků po moři
a ty slunce v zapomnění ukrákáno
až do bílé tmy
jak vidíš to ty když veškerý čas nám bledne
a kdybys nebylo co bylo by ze dne
Byla to báseň o vánočním stromku
a o pohodě a teple domova a to se nelíbilo
to nic - přijde zas jaro i s podzimem
a nasbírá se času k návratům
Studánky
I.
Zakopávali jsme o ně
a neviděli
neb v pouštích byly zpola pískem zaváté
a v oceánech obklopeny vodou slanou
a v horách nabývaly forem ledu
A přece v nich byla voda pitná a svěží
Jen slepota sněžná nám jak slzy bránila
nabrat i na dně vzdechů jak vody dechu
II.
Kdybychom stavěli obranné valy z písní
vyhráli bychom všecky války
a ještě by nám písniček zbylo
až do rána
Studna jak píseň
hluboká až k nedohlednu
zoufalá však je svojí zbytečností
a přece vodu živou stále znova rodí
JOSEF PEŠEK
Sonet o poezii
Zlámal si křídla Pegas můj
v posledním zoufalém skoku
Přeletěl Augiášův hnůj
smrdutou stojatou stoku
Dopadl ztěžka na zemi
do naší přízemní buše
Lživými slovy a frázemi
lenivě rytmicky kluše
Hej bájný oři básníků
nevycválaných chlapíků
Cožpak je tohle tvá stezka?
Raději uzdu zahodím
uvolním rytmus - změním rým
Raděj si osedlám mezka
VÁCLAV JUMR
Nešťastná třináctka
Vyplácel stát
třináctý plat
Všechno je prodáno
není kde brát
Může se stát
že bude hlad
Výsledek reforem
třinácti vlád
Knižní proměny
Napsal kdysi spisovatel
velmi krásnou knihu
Její titul všichni znáte
Sever proti Jihu
Dneska Havel novou píše
je z ní ale úzko
V zájmu jedné mocné říše
Všichni versus Rusko
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)