Měl jsem celoživotní štěstí, že jsem v polovině padesátých let za svých vysokoškolských studií v Brně poznal vynikající znalkyni moderní francouzské poezie Otu Nechutovou (9. 3. 1910 – 15. 2. 1969) a stal se v jejím bytě plném vzácných a v té době těžko dostupných knih jedním z prvních čtenářů rukopisných překladů Mallarméových básní. Ota Nechutová během let 1956–1969 přetlumočila s mimořádnou věrností a jazykovou invencí celé autorovo lyrické dílo, s výjimkou typografické básně Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu, souboru třinácti básní v próze a básní příležitostných (Vějíře a Poštovní kratochvíle – čtyřverší obsahující adresy umělcových přátel, převážně spisovatelů a malířů).
   Tato heroická práce, kterou podnítila touha překonat Nezvalův sice úplný, ale velmi volný překlad z roku 1931 (o překladu Emanuela z Lešehradu, vydaném r. 1919 a znovu r. 1948 ani nemluvě), vznikala v nesmírně svízelných životních podmínkách a vlastně bez naděje na vydání. Kdyby nebylo povzbuzení a rad profesora Václava Černého, překlad by patrně nikdy nebyl dokončen a neznamenal by dosud nejpřesnější a esteticky nejpůsobivější aproximaci díla, které je vzhledem ke své hermetičnosti téměř nepřeložitelné.
   Ota Nechutová, od jejíhož narození uplynulo 9. března sto let, byla mou literární učitelkou a první čtenářkou i kritičkou mých mladistvých básní. S dojetím vzpomínám na vzácné chvíle strávené v jejím „literárním salonu“ v Brně-Žabovřeskách a nemohu uvěřit, že už je to přes padesát let, co si mě podmanily třeba tyto Mallarméovy verše ze sonetu Vzpomínka na belgické přátele: Ó drazí přátelé z Brugg trpkých půvabů, / kde úsvit násobí na mrtvém průplavu / projížďka labutí už v rozptýleném hejně…
   Mallarméem se od té doby – s přestávkou výletů do moderní italské poezie – zabývám stále, a vlastně kvůli němu jsem se začal učit francouzsky.
   Paní Ota zemřela předčasně, v únoru 1969, a mně se po ní dodnes stýská. Jak rád bych vrátil – třeba jen ve snu - ten přerušený rozhovor o zázračnosti života i poezie...

   Sen

    Památce
    Oty Nechutové,
    nezapomenutelné překladatelky
    Mallarméových básní


   Ačkoliv nejsem vyučen v lučbě
   snažím se vyvolat obraz
   z neviditelné části spektra…

   Za okny ukřižovaný den
   záclony popelcově zplihlé
   a ona – dávno mrtvá –
   jde dlouhou bílou chodbou
   před rakví svého muže

   Přišla sem na propustku z ráje
   věčností omládlá
   a vytržená z času
   jako tenkrát v měšťanském salonu
   když se kouř její cigarety
   orficky mísil
   s dýmem Mallarméova doutníku

   Jen smuteční kondukt vyjde ven
   z okolních domů vybíhají děti
   které už nikdo nepamatuje:
   - Paní… co je to báseň? –
   A ona - sama jsouc hádankou -
   v hádance odpoví:
   - Prs v kterém koluje ve věštné běli žena -

   Rakve se náhle zmocní vítr
   a postava zmizí ve verši
   který tu zanechala
   Jednou se vrátí
   aby vyprovodila i mě



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)