V poměrně neznámém nakladatelském domě ARSCI vyšla nedávno knížka Rudly Cainera ŽULOVÝ STALIN s podtitulkem Osudy pomníku a jeho autora (podotýkám, že jím byl český sochař Otakar Švec, žijící v letech 1892–1955). Kniha má vedle málo kvalitních, ale dlužno říci, že i zajímavých fotografií, 277 stran. Klíčem k jejímu obsahu je však teprve závěrečná věta: „Když nad tím tak přemýšlím, tak je to schizofrenie, takovou obrovskou stavbu postavit a potom to rozstřílet. Ten samej režim!“ Tak to formuloval jeden z těch, co se také, byť jen okrajově, na letenském Stalinovi podílel, akad. sochař Josef Klimeš (nar. 1928).
   Kniha sama je psána „rozevlátě“, jako by autor chtěl do ní vtělit kondenzát svých politických postojů: dočítáme se tu ostatně o něm, že v době Února 1948 byl veden svým otcem již jako desetiletý školák demonstrovat proti komunistům s národními socialisty, nezpůsobil si tím prý - na rozdíl od svého otce - „kádrový škraloup“, a tak „až“ po roce 1968 zmizel ve Vídni, kde nyní údajně šťastně žije.
   Čteme-li jeho knihu kriticky (a to musíme udělat), pak vidíme, že autor sám o sochaři Švecovi toho mnoho konkrétního nenapsal. Je však zřejmé, že publikované snímky jsou v současné době jednou z mála „obrazových galerií“ Švecova sochařského díla.
   Snad je možné dát za pravdu několikařádkovému hodnocení ve stařičkém Malém encyklopedickém slovníku A-Ž z roku 1972 (vydala Academia v Praze), kde se o Švecovi praví, že vynikal „hutnou, uzavřenou sochařskou formou, zaměřenou k monumentálnímu účinu“. Rozhodně to nebyl umělec ledajaký a bez nadání, jak se může domnívat čtenář Cainerovy knihy na základě soudů těch, co nakonec Švece vybrali jako hlavního autora Stalinovy sochy, stojící v čele zástupu československých pracujících (a inteligence). Ostatně sám sochař měl pohnutý život zakončený sebevraždou (o které je také v knize zmínka).
   Sám mohu doložit z druhé ruky, že to, co navrhl a co bylo realizováno, bylo zase záhy zbořeno. Není to však pravda úplně, některá Švecova díla přetrvala dodnes i na veřejných prostranstvích. Hledat bychom je mohli ovšem spíše v depozitářích galerijních sbírek, případně v soukromých kolekcích.
   Mezi publikovanými díly Otakara Švece v knize jistě zaujme dosti neobvyklá socha motocyklového jezdce (s. 200), stejně jako na následující straně další technická socha motocyklu. Je to jasnější z textu, kde se píše o Švecovi jako o vášnivém automobilistovi, objíždějícímu v čase přípravných prací kamenné lomy, aby byl vybrán vhodný materiál k realizaci.
   Budiž tu ale řečeno, že autor knihy nepokládá Otakara Švece za bezvýznamného kameníka, a že si cení i jeho návaznosti na předchozí umělce. V knize je třeba zmínka o Bohumilu Kafkovi a jeho pomníku Jana Žižky z pražského Žižkova. Zato víc si Cainer „užil“ v charakteristice tehdejších politických představitelů doby, k nimž patřili Antonín Zápotocký, Klement Gottwald, Zdeněk Nejedlý, Václav Kopecký aj. Najdeme tu také zmínky o Juliu Fučíkovi.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)