Loňského 21. září oslavil své pětasedmdesátiny Vladimir Kostrov - jeden z posledních vynikajících ruských básníků zrozených sovětskou epochou. Autor stovek básní, desítek poém a balad…
Zdá se, že je nemožné objevit na důkladně prozkoumaném (v období našich dějin pro hledání skutečných uměleckých hodnot příznivějším) nebi sovětského básnictví poetickou hvězdu, která svítí již 50 let a přesto není známá českému čtenáři. Naše setkání s básníkem Vladimirem Kostrovem bylo překvapením. Po přečtení prvních básní z věnované knihy bylo jasné, že jsme objevili vynikajícího básníka… Básníka téměř neznámého za hranicemi své vlasti…
Měli jsme to štěstí na prahu básníkových pětasedmdesátin nejen poznat ho osobně, ale dokonce i korunovat vavřínovým věncem na festivalu Slovanské tradice, který koncem srpna proběhl na Krymu.
S Vladimirem Kostrovem jsme se seznámili hned první den, kdy jsme ještě před zahájením festivalu dorazili do Ščelkina, abychom se zúčastnili oslav 130. výročí narození Alexandra Grina. Překvapil vzácný soulad básníkovy osobnosti a díla. Básník je takový, jaké jsou jeho básně, poémy a balady. Žádná poetická snobárna, efektní gesta, hra pro obecenstvo… Ohromila básníkova vitalita, gejzír nápadů, vtipných a ironických postřehů, trefných poznámek, záviděníhodný dlouholetý tvůrčí život - v roce 2007 básník oslavil 50 let své literární činnosti.
Upřímný, skromný a velice sympatický, s šibalským úsměvem, Vladimir Kostrov nejen předsedal porotě festivalu, ale i zahajoval většinu festivalových akcí.
Dnes je zřejmé, že patří mezi nejruštější, nejryzejší ruské básníky, je pokračovatelem nejlepších tradic ruské poezie. Proč nebyly dříve přeloženy do češtiny jeho klasicky průzračné básně, s báječnou zpěvnou intonací? Těžko říct…
V dnešním Rusku je vnímán jako žijící klasik ruské literatury. Ve svých 75 letech je nejen největším ruským lyrickým básníkem, ale i vychovatelem několika generací poetické mládeže. Vladimir Kostrov je profesorem Literárního institutu A. M. Gorkého v Moskvě, předsedou Mezinárodního Puškinského výboru, nositelem řady státních a literárních cen a vyznamenání, včetně státní ceny Ruské federace, ceny Vlády Ruské federace za významný přínos v oblasti kultury. Za knihu básní Píseň, žena a řeka... získal Velkou literární cenu Ruska Svazu spisovatelů Ruska. V roce 2005 byla jeho poslední kniha Když miluješ… vyhlášena nejlepší poetickou knihou roku. V roce 2007 byl vyznamenán medailí ÚV KSRF k 90. výročí Velké říjnové socialistické revoluce.
Má sympatickou sovětskou biografii. Narodil se 21. září 1935 v malé zapadlé vesničce v Kostromské oblasti. Absolvoval chemickou fakultu Moskevské státní univerzity. Pracoval jako inženýr, novinář. Debutoval již v roce 1957. Publikoval v časopisech Junost, Směna, Nový mír… Žije v Moskvě.
Je pokračovatelem klasických tradic ruské literatury. Celý svůj život držel krok s dobou, sdílel osudy svého národa, jeho vítězství i prohry. Byl spolutvůrcem nových společenských vztahů, nové společnosti. Chápe historický význam sovětské epochy a je hrdý na to, že byl a zůstal sovětským básníkem. Má obdivuhodný smysl pro stigmata dnešního Ruska, problémy a výzvy současnosti. Odmítá současný svět sociální nerovnosti, pokrytectví politiků a zbohatlíků, „nových Rusů“, ponížení kultury a literatury, kdy většina umělecky hodnotných knih je vydávaná na náklady autorů.
Význam básníka pro ruskou literaturu, pro její úroveň je dobře chápán. Svědčí o tom velké množství rozhovorů s ním. Třpyt jedné z posledních hvězd na poetickém nebi dnešního Ruska je stále jasnější a důležitější. Jeho osobnost a tvorba inspiruje a naviguje dnešní nekomerční literaturu v Rusku.
Zveřejněním překladů několika básní Vladimira Kostrova splácíme dluh tomuto u nás dříve opomíjenému autorovi a blahopřejme k jeho jubileu.
VLADIMIR KOSTROV
Moskevský dvorek
Polévka dovřela... je čas ji rozlévat...
Zarostlý temný vyslovený mrož
na lavičce vedle dovozových bouráků
do noci stydne bezdomovec
Nad lavičkou se převaluje
lepkavý mrak nevyprané moči
A vzývat nebesa či koho nemá smysl
dávno zatratili soucit Moskvané
Z obrazovky kážou jak výt s vlky
hlasatelé nažehlení jako úhoři
Jaký div že se ti mění krev
že ti místo zubů vypučely špičáky?
Tulák chroptí z ráje konopí či chlastu
poslední postel do tmy vychládá
Což opravdu musím sama sebe zlomit
ponížené štvát a jejich hrdla drát?
Vyznávat že v síle sídlí právo
a věřit že co chci to urvu si?
Proboha! Nač zasvěcovat chrámy
a tišit svědomí pláčem voskovic?
Polévka dovřela. Je řas ji rozlévat.
Na rubáš se snáší smírný sníh.
Dvorek usíná. A vedle cizích značek
ruský ruský člověk umírá.
1994
+++
V petrolejce tančí klůcek ohně.
Vše co miluji si chovám při ruce.
Tys mne, moje Rusi, odměnila
ženou a písní plynoucí po řece.
Ne. Pole a lesy nejsou pouhá hmota,
ani slunce co zapadá do pece.
Sebe jsem ztratil kdykoli jsem pustil
ženu a píseň dolů po řece.
Kamarád má peněz plný míšek,
ze mne rublík sotva vytřeseš.
Ale přesto chci se dobrat výšek –
písní a žen plujících po řece.
A až srdce naposledy udeří
v moji stářím vykotlanou hruď,
jen o jedno nepřestajně prosím –
ženo, písni, řeko se mnou buď.
+++
Zeptala se mne dcerka:
„Ty jsi překladatel?
Vysvětli mi to, já tomu nerozumím!“
Odpověděl jsem takto:
„Jsem převozník.
Spojuji
dva břehy jedné řeky.
Ve zmatení jazyků
nalézám řád.
A středem jazyků,
mezi jejich břehy,
protéká Rusko.
Pověz:
Čí duše by mohla
oslyšet prosbu přítele?“
Převážím své přátele.
Takže – k veslům!
1973
Jsme poslední
Jsme poslední naděje svého století,
sami nemocní nadějemi.
Jsme sněženky rašící pod sněhem,
pod šíleným sněhem války.
Věřili jsme slovům a modlitbám,
a nechtěli nic na oplátku.
Přešli jsme bitvy po ostří břitvy,
nohy pořezané po kolena.
V poslední hodince nevyřkneme kletby,
poslední slovo bude láska.
Jsme poslední živí. Sbratřeni
rukama probitýma hřeby.
Čas utíká navzdory milníkům,
odplynou minuty, hodiny, roky.
Bratříme se jen na chvíli,
ale loučíme se navždy.
Obejměme se. Nezůstanem dlouho
tváří v tvář osudu a světu.
Jsme sněženky co vykvetly pod sněhem,
jsme poslední něha války.
Grafoman
Jistý grafoman do nóbl žurnálu
poslal kulhající verš,
talentu ani za nehet
a myšlenka – ale běž!
Na závěr přilepil ideu
- rým často smyje viny:
„Život je takový, jaký je,
tak radši nechtěj jiný.“
Lektor se nakloní nad koš:
„Takové voloviny!“
Náhle ho píchne u srdce:
„Snad aspoň pro noviny?“
Včera mi žena zatrhla
na lásku laskominy.
„Život je takový, jaký je,
tak radši nechtěj jiný.“
Šéf spatřiv veršík-embryo
rázně zatrhl křtiny
tiskařskou černí. Ten redaktor
je akorát na koniny!
Však verš jednou napsaný bojuje
chytlavější než pavučiny.
„Život je takový, jaký je,
tak radši nechtěj jiný.“
Šéf obhlížeje království
dí, vytržen od svačiny:
„Snad ani já nejsem jinačí
a nechci se stát jiným.“
Ukrutná myšlenka se kutálí
jak koule do laviny:
„Co když jsme všichni jinačí
a nikdo není jiný?“
Přeložili ANATOLIJ ŠITOV a KAREL SÝS
Současnému světu chybí poezie
Dvě otázky pro ruského básníka VLADIMIRA KOSTROVA
Jak vnímáte, Vladimire, nynější svět?
Cítím, že tento svět se vzdaluje od zásad humanismu, které se stávají pouhou hračkou pro politiky. Vítám americký humanismus ve vztahu k černochům, ale ujímat se katovské role a přilétat vraždit celé národy, jak to dělá Amerika, to je pro mě úplně jiná dimenze. Nevěřím v takový demokratismus a humanismus. Zároveň taky neschvaluji zpochybňování mravních zásad, které jsou obsaženy v Bibli či v Koránu a jiných knihách… Tyto zásady se dnes nedodržují, přičemž ale tvoří základ toho, čemu já říkám „nesmrtelnost lidstva“.
Proto současnému světu chybí poezie, pocit sounáležitosti s velkými dějinami. Směřujeme od krize do krize. Cožpak to je nějaký pořádný život!? A ve jménu materiálních hodnot a zisků obětujeme mnohé. Víc, než bychom si přáli…
Napsal jste nádhernou báseň, hodnou Mistra poezie - Moskevský dvorek - kterou do češtiny převedli Anatolij Šitov a Karel Sýs. Svým pojetím se naprosto hodí i jako krutý obraz reality pražských dvorků a dalších míst České republiky, kde živoří a v mrazech též umírají čeští bezdomovci…
Ano, v zásadě si myslím, že takový obraz můžeme spatřit i všude jinde mimo Moskvu, v jiných zemích…
Já takový obraz neschvaluji. Rozesmutňuje mne a znepokojuje. Ale zároveň to neznamená, že pohlížím stejně na všechny bezdomovce. Avšak je správné, aby člověk měl soucit s lidmi bez střechy nad hlavou, bez tepla domova.
Hovořil JAN JELÍNEK
Autor: ANATOLIJ ŠITOV
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)