Vždycky páchne jakýmsi mentorstvím zabývat se určitou problematikou povšechně, vždycky je v podezření z arogance člověk, jenž použije konkrétní materiál jen jako odrazový můstek k povšechným úvahám a závěrům. Ale nešť.
   Mám před sebou nulté číslo stokorunového křídového časopisu Neon. Nyní už zanikl, jak bylo od počátku pravděpodobné, když odčerpal mastné granty a dotace. Ať mi jeho editoři a spolutvůrci nezazlívají - vždyť jejich snažení skončilo -, že se zamyslím nad jejich číslem při svých základních úvahách o kultuře a informacích o kultuře.
   To je totiž problém doby, ona diskrepance, kdy informace zastupuje, ba předstírá kulturu, senzace problém, histrionství a kariéra pravé poslání.
   Tedy napřed k informaci. Může být správná či nesprávná, lež či skutečnost, fakt či předpoklad, to je zřejmé. Nesmí však být podle mého náhledu především neúplná.
   Tuhle se mne ptal mladý muž, zda je pravda, že měl Beethoven (Freud, Dostojevský atd.) špatné dětství. Vychrlil jsem mu poukazy na spoustu úvah, monografií a nesměle poukázal, že se tyhle věci nikdy nedají tvrdit kategoricky. Nebyl spokojen, chtěl vědět jenom ano-ne podle evangelia, snad pro nějaký kvíz. Ano-ne je vždycky ošidné, ať už jde o tohle či o socialismus, kapitalismus, že ano? Tuhle jsem četl v Salonu Práva, jak jeden génius pokládá tzv. dobu temna za dobu úžasného rozkvětu a argumentuje tím, že i na každém Ladově obrázku je přece barokní kostelíček (a co folklór, písničky, všechno přece pramení v té době »úžasného rozkvětu« baroka!). Nu, i v bídě, marasmu od narození do smrti se děje folklór a tady jde přece o míru, statistiku, shrnutí! A tak každý fakt, každá informace, pojatá třeba z úhlu povrchního estéta, může být zároveň dezinformací a lží.
   Vraťme se však k těm dětstvím géniů. Kdyby si můj známý přečetl nějakou beethovenskou monografii, pochopil by, že je to všechno strašně složité, celý souhrn faktorů působících mnoha směry a bizarně formujících dětskou dušičku. Opilý muzikant, Beethovenův otec, chlapečka drezíroval jako opici, až mu často tekla zpod neklavírních prstíčků krev. Avšak v deseti letech tu byl hotový virtuos a tvor, jenž věděl o skladbě a celé muzice víc než kdekterý dnešní absolvent AMU, o šauzpěvácích vůbec nemluvě. Podobně si počínal i starý Mozart a mohli bychom říci, že jejich motivy, předstírané starostí o dítě, byly vyniknout a zbohatnout z dětí - tedy krajně nečestné. Což se ovšem děje i dnes a na běžícím pásu. Malá Gráfová prý brečívala při tenisu, mustrována zlým otcem, defraudantem jejích peněz. Ctižádostiví rodiče pak často dávají své děti na pospas trenérům (v krasobruslení, gymnastice), kteří mučí děti, zarážejí jejich růst a psychicky je deformují. Ale byznys je byznys a milióny chudáčků, dřených ve fabrikách třetího světa, dvanáctileté prostitutky živící rodiny, by o tom mohly vypovídat také. Nicméně výsledky jsou v řadě případů strhující. A tak, když chce někdo odpověď ano-ne, musí se do problému ponořit, zvládnout jej a komplexním studiem dětství a vývoje těch »vyvolených« se najednou stane účastníkem, vnímatelem; bída, lesk, ale i mistrovství rostou i v něm a najednou žije jaksi uvnitř tvůrčího děje, stává se člověkem kulturním.
   Naproti tomu pouhý sběr faktů z nás dělá netvůrčí pytel dat a lístečků v kartotéce - ony podivné ptáky loskuláky, luštící křížovky a promenující v různých soutěžích a kvízech na obrazovkách tak úporně vtlačovaných do pořadů, a nikam to nevede. Pouhý sběr faktů dělá z lidí blázny a nanejvýš druhořadé vědce, ale nepomůže tvůrčí potenci člověka a neumožní vnímat z kultury její smysl, rozpětí, onu »božnost« člověka hledajícího smysl života. Fakta života jsou mnohá a zhusta neměřitelná a neplatí tu ano-ne; vždyť i náš malý Ludvík Beethoven našel v marasmu, v němž žil, mnohé, dar odpovědnosti a otcovství mu suploval ten jeho veliký učitel, hrbatý varhaník, pan Neefe, a muzika mu dávala pocit štěstí a vykoupení v jeho nešťastném životním položení. A byl tu ještě jeden diametrální rozdíl, totiž v předmětu oné drezúry. Bylo to něco docela jiného než nácvik bekhendu nebo salta a lámání hřbetů, spojené s pěstováním chorobné profesní ctižádosti, vidinou slávy a peněz, třeba u těch maličkých gymnastek, které už většinou nevyrostou, jak by měly.
   Kultura a tvůrčí duch lidstva je podle mého mínění o něčem jiném než o výchově k profesionalismu, sběratelství neutříděných informací, zahlcování malých i velkých mozků netříděnými fakty. Není ani o rekordech, penězích, je to zkrátka otázka smyslu.
   Mnoho se dnes mluví o fachidiotismu techniků, o vnitřní negramotnosti »bavičů«, »šauzpěváků«, kteří by o sto let dříve našli uplatnění jen v paluších nebo v šantánech. Televize zvrátila stupnici hodnot a směřuje k základní snaze omráčit obecenstvo efekty, výbuchy, hlukem, iluzí, nesmyslem; nu což - čas velké muziky i poezie snad přešel nadobro a s ním ctižádost zvládnout suverénně látku, spojit téma s nejzákladnějšími otázkami po smyslu toho všeho, po smyslu života a po tom, jak život uspořádat, aby byl stále lepší, důstojnější, spravedlivější.
   A tak tedy již k věci, k jevům celosvětovým, globalizačním, chcete-li, a k těm patří i ona vznikající a zanikající periodika, která doufají, nebo jen předstírají, že nás chtějí kulturními udělat. Dnes, místo dřívějších systematických, leč často nudných časopisů, často málo chutných svým exhibicionismem arogantních kritických géniů, nám ty dnešní, ty moderní (či postmoderní - co to znamená?) přinášejí změť zhusta nepotřebných informací, novinářsky sestehovaných událostí ze života samozvané elity, spoustu obrázků, fotografií, promísených se zřejmou a snad i zaplacenou reklamou hvězd, hvězdiček na výsluní, všechno uvařeno v čarodějném kotli diletantských novinářů...

   - Povídám, zatrolené plichty,
   co má z té vaší kaše být?
   Vodnaté zavařujeme šlichty,
   jez v publiku jdou na odbyt. -

    Tak odpověděly čarodějčiny stvůrky starému Mefistofelovi ve Faustu, dokonce se odvážily být na šéfa drzé a předstíraly nezávislost, ba nestrannost. Jaká odvaha, jaká svoboda, věru! A tak se zdá, že čte-li člověk nahodilý magazín Práva, či třeba to nulté číslo Neonu, jenž přišel na svět přesně podle horoskopu, 19. 9. 1999, rozdíl je malicherný.
   A tak tedy do toho:
   Celých patnáct stran je věnováno všehochuti katastrofického data, milénia. My, dnes už rok poté, víme, že se nic nestalo. Nestalo se nic katastrofického ani před tisíci lety. Každý, kdo odhlíží od slepičích pověr, ví, že letopočet od narození Krista je nesprávný, že to celé je jen nahodilost, a tak sleduje ty stránky víceméně s jakousi osvícenskou, přehlíživou grimasou. A přece. Strašlivých příznaků blízkého zhroucení naší civilizace je až příliš mnoho. Ekologické nebezpečí, kulturní vyprázdnění společnosti, vzrůstající agresivita a barbarizace, přízračné sociální rozdělení světa, ach ano, proč se právě tímto zabývat, když můžeme předvést apokalyptické jezdce od Dürera a všehochuť až po instruktivní slovník. Tedy milénium ne jakožto problém, ale jako senzace, místy hodně nečitelná.
   Pan velvyslanec Gruša je pochopitelně zkušený literát. Jeho exkurs po Moravě je zajisté plastický, folklór pivečka a vínečka dojemný, je to pěkný žánrový obrázek »lidu« a krajiny, asi tak, jako když bohatá paní Světlá vnímala Podještědí. Nadhled a odtrženost, zprostředkovatelská služba našim Vídeňákům. Zajisté umí a umí i myslet, ale je v tom přece jenom onen havlovský syndrom spisovatele, jenž přinejmenším k ambasádě přišel. Měl by si také poslechnout ty bezvýchodné pivaře, co počítají drobné, co si povídají o tom, co je. Je to folklór trochu jiného druhu.

   KHB:

   Sám bych si to nevymyslil
   třeba bych to věděl,
   dobře já vím, že bych za to
   na Špimberku seděl...

   Tenhle pocit tak trošku mám, třebas Čech v Čechách, když se dotýkám oné části Neonu, nazvané Philip Roth v Čechách. A to přesto, že považuji židovský národ za jeden z nejnadanějších na světě a že jeden z mých životních přátel je Žid. Ale skutečnost je skutečnost a já jako životní literární profesionál, přesto, že jsem z Rotha leccos četl, jsem naprosto přesvědčen, že Roth neovlivnil naši literaturu, naprosto ne v tom adoračním smyslu, jak je tvrzeno. A proto považuji ty tirády, fotografie, »zviditelňování« za jakousi propagandu oné »židovsko-české« kultury u nás. Pravda to není, alespoň ne v širším kontextu. A dobrý není ani ten úryvek z Rothova románu, jak si malý Mojše řeší své problémy v Palestině. Jako mladý chlapec jsem měl také plnou hlavu Kafky, ale později jsem zkrátka přišel na to, že obdobné problémy líčí a řeší krásněji a konkrétněji Dostojevský nebo můj milovaný Thomas Mann. Muž má možná v mužném věku trochu povyrůsti k nadhledu, k zájmu o všechny lidi, k humanismu. A tahle reportáž, adorující neostyšně ono českožidovství, je daleko spíše propaganda než postih doby a spisovatele v ní. Pobavily mne i fotografie, jak se tu na nás směje ta plejáda, ba i dnešní obrrabín Karol Sidon, jenž zdařile konvertoval od stalinismu k judaistické ortodoxii a tuhle nám tvrdil v Salonu Práva, že Ježíš nebyl Mesiáš, podobně jako Bar Kochba (hrozné srovnání!), protože to prý nedokázal. Co měl dokázat, to nám už zapomněl říci, ale u ortodoxního rabína není ta tajenka tak těžká. Myslím, že místo všeho toho elitářství by bylo potřeba uskutečnit validní rozbor fenoménu židovství v Čechách a objektivně zhodnotit jeho přínosy i temné stránky. Třeba úlohu, kterou hrála parta pod taktovkou R. Slánského. Podivní herci, jimž záleželo na publiku, v tomto případě na osudu národa, jako na dějinách krys. Scéna se pootočila a už v ní zase byli, na druhé straně barikády, jako už nejednou.
   A naopak. Jak vám děkuji (spolu se Škvoreckým), pane Poláčku. Inu, i panu Olbrachtovi a jeho dílu a E. E. Kischovi, dodnes snad nejlepšímu českému reportéru, i když psal německy. Inu, v každém národě jsou velcí lidé i hochštapleři a dotknout se toho bodu, v tom už nemůže zabránit žádný holocaust.
   Nakonec bych chtěl ještě promluvit o tom zkráceném překladu C. Newmanové - Říše divů Lewise Carolla. Příklad duchovní přeměny a sublimace muže, v závěru otaxovaného jako latentního pedofila. Nu, rostou na tomto světě květiny z všelijakého kompostu a doleního zahnívání, jež nosíme v sobě každý a každý jinak. Je to článek z cizího pera a vlastně jediný směřující do oblasti skutečného humanismu, toužící pod všedními fakty uchopit to neuchopitelné, co tvoří onu Götterfunken, jiskru boží, oblast lidskosti, smíchu a vzepětí po spravedlnosti a štěstí. Jen malá poznámka - není právě tohle cesta pro lidi se zřejmou, geneticky patologickou odchylkou? Konstatování oné nebezpečné odchylky a přeměna »poznamenání« ve vývoj ducha, místo nechutných manifestací a třeštících průvodů; ano, z temné půdy roste strom naší duchovní existence a nikdo není výjimkou.
   Nadaná skupina elitářů, jež cílevědomě drtí konkurenci, zase jednou založila geniální časopis. Ale mýlí se. Nejsou žádní »bossové« múzy, ale spíš její estrádníci, ctižádostivci bez zázemí velké tradice naší literatury; nemají sociální cítění, touhu po spravedlnosti, jejich tematika je úzce vymezená; zdá se, že zcela postrádají onen metafyzický cit, který otevírá brány, a bohdá i otevře v této naší pokleslé situaci...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]