Dne 15. března 1721 prohlásila papežská kongregace obřadů "nepamětnou úctu českého mučedníka" Jana Nepomuckého "za prokázanou", ačkoliv nebylo prokázáno vůbec nic, ani jeho fyzická existence. Dekret o blahořečení tohoto kostelního vpravdě fantoma pak 31. května 1721 podepsal Michelangelo de Conti (papežoval v letech 1721 až 1724 jako Innocenc XIII.). A jeho svátek bylo nařízeno světit dne 15. května nejenom v německém kostele S. Maria dell'Anima v Římě, v barokní Čechii a v dědičných zemích Habsburků, ale i v království Polském, ve vévodství Litevském a od roku 1728 na území biskupství kdysi Kostnického (!!!). V Praze byla postavena podle návrhu druhého profesora Stavovské inženýrské školy Jana Ferdinanda Schora slavobrána a mohlo se tedy pompézně oslavovat. A bez prodlení připravovat svatořečení. Z Čech přitékal do Říma veletok zlata, kovu už tehdy jako bůh anebo Bůh "všemohoucího": proto byl výsledek jednání jistý dříve, než se vůbec začalo rokovat. Dne 11. ledna 1729 prohlásila papežská kongregace obřadů, že nedávno blahoslavený prý vykonal pro svatořečení tehdy nutné čtyři zázraky, i když nevykonal ani jediný. A 19. března 1729, v den prý pěstouna Kristova, prý patrona Českého království Josefa, prý svatého, vyhlásil "urbi et orbi" Pietro Francisco Orsini (papežoval v letech 1724 až 1730 jako Benedikt XIII.) kanonizační bulou Christus Dominus, kterou spolupodepsalo 36 kardinálů, že přízrak jménem Jan Nepomucký smí být nazýván svatým. Zrodil se další z nekonečných zástupů (svatých) polobohů a (blahoslavených) bůžků (je jich dnes už asi dvěstěpětapadesátkrát více než měla překrásná antická mytologie) monoteistické, ale vlastně "pohansky" triteistické (trojbožské) a vždy (pochopitelně i dnes) totalitární římskokatolické církve. Začalo se opět mocně oslavovat, nejvíce samozřejmě v Praze. Vše bylo ovšem už tehdy dokonale připraveno k tomu, aby Josef Dobrovský mohl o osmapadesát let později po pravdě uzavřít:"Většího omylu státi se nemůže, než když se za svatou prohlásí osoba, která nikdy nežila."
   Bula o svatořečení životopisně předváděla nového poloboha zprvu jako ministranta v Nepomuku, pak jako kněze a kazatele "v pražském chrámu Rodičky Boží v Týně" a na dvoře krále Václava IV. a jako zpovědníka královny Johany i "jeptišek na Hradě". Českého krále nemravně zhanobila jako zvrhlíka a vraha, který dal "kuchaře na rožni probodnouti a na ohni upéci". Nakonec domnělému "zpovědníkovi" přisoudila úlohu poutníka do Staré Boleslavi a ctitele zdejšího "starobylého obrazu Rodičky Boží", který odolal naléhání krále a neprozradil, co mu královna při zpovědi vyjevila. Byl prý poté "chycen a do Vltavy hozen", "pozítří" pak jeho tělo "plovouc řekou" mělo být nalezeno a vyloveno a uloženo v "metropolitním kostele", kde prý ihned "přemnozí nemocní ... byli uzdraveni". Tak byl stvořen "prvomučedník zpovědního tajemství".
   Obsah buly byl jako celek snůškou nesmyslných výmyslů. Navíc všechny tyto nesmysly jsou opepřeny zuřivou nenávistí proti české reformaci, i proti Janu Husovi, a to výroky o tom, že "z velmi zhoubných knih Wiklefových zrozená sekta husitů zhoubou hrozila ráji království českého", že náš smutný "hrdina" kázal v chrámu Panny Marie před Týnem, aby "zastínil památku těch, kdož tu před ním kázali" (především biskupa pod obojí Jana Rokycany, jehož náhrobek byl po Bílé hoře vandalsky zničen a tělesné ostatky zřejmě zhanobeny), a že v posledním kázání prý předvídal svou smrt, "s hojnou slzou připomenuv neštěstí království a nehody, jež vbrzku na ně přikvačí", tedy "neštěstí" české reformace. Podivuhodně se zrodil král zvrhlík a světec zpovědník! A svatý polobůh žehnal vítězům z Bílé hory... Byl však jiný, opravdový prelát: Janek (Johánek) z Pomuku, nikoliv zpovědník, ale generální vikář arcibiskupa Jana z Jenštejna. Ten skončil svůj život nikoliv roku 1383, nýbrž o deset let později, v roce 1393 (to už byla královnou Žofie Bavorská), když potvrzením volby nového opata kláštera v Kladrubech zmařil legální záměr králův založit na výnosu statků kláštera biskupství v Plzni. Jenštejn ovšem hříšně "zapomněl", že jako prelát je povinen dávat co je císařovo císaři (Václavu IV.)! A jeho vinu na útrpném právu odnesl generální vikář, zatímco arcibiskup zmizel zbaběle před hněvem svého panovníka na venkově. Historka o zpovědním tajemství se začala rozvíjet až několik desetiletí po smrti generálního vikáře. Kulminovala pak v díle Václava Hájka z Libočan. Ten měl dva kněze Jany, kteří zahynuli stejným způsobem, vybájeného "svatého" zpovědníka a pravého Janka (Johánka) z Pomuku, z nichž první zahynul už v roce 1383 a druhý až v roce 1393. Pokračovatelé libočanského Hájka se pak upnuli k vymyšlenému knězi, až nejvýznamnější z nich, Bohuslav Balbín, napsal o něm s přebujelou fantazií jakousi barokní povídku, od níž už vedla přímá cesta ke svatořečení.
   Zdánlivě ve fantomův prospěch hovořily výsledky exhumace ostatků pravého generálního vikáře. Staly se nositelem vymyšleného přízraku. Ke svatořečení bylo tehdy zapotřebí čtyř zázraků. Bylo jich posuzováno devět. Pět z nich muselo být škrtnuto. Dva se týkaly přímo zpovědního tajemství: prý zázrakem prý neporušený jazyk a pak po exhumaci jeho prý naběhnutí do hnědočervena. Dnes bezpečně víme, že tu vůbec nešlo o jazyk, který se měl zachovat proto, že zpovědník mlčel. Byla to jakási zbytková a navíc znečistěná organická hmota, vzniklá z výplně mozkovny, přičemž je známo mnoho případů, kdy se měkké tkáně lidského těla uchovaly po velmi dlouhou dobu. Dva zázraky můžeme tedy odepsat, a to by už mělo postačit k tomu, aby svatořečení bylo prohlášeno za nulitní a přízrak světce bez mžiku oka vyškrtnut z vatikánských seznamů svatých.
   Třetím úředně uznaným zázrakem bylo prý "náhlé uzdravení ruky Anny Terezie Krebsovy z paralýzy a atrofie" a čtvrtým prý zázrakem měla být "záchrana od utopení Rozálie Hodánkovy, která spadla pod mlýnské kola". Zázraky byly zapotřebí, a tak se musely najít. Přitom jakékoliv uzdravení je stejně jako nemoc vždy biologickým procesem. Příroda léčí (anebo neléčí), a jenom lékař jí může být (nebo nebýt) ku pomoci, a nikdo jiný! A Rozárku před usmrcením zachránil ten, kdo byl nejblíž a duchapřítomně přispěchal na pomoc. Neplatilo a neplatí moudro, které nedávno vyslovil s děsem před poznáním a s intelektuální zbabělostí Jaroslav V. Polc: "...kdo popírá zázraky skutečné, prohřešuje se proti zásadám objektivní kritiky historické, která nepochybuje o zázraku, když se nade vši pochybnost zjistí nějaký zjev, který se skutečně stal, ač to bylo mimo zákony přírodní." Záhadologové, tajemnologové a další piktomci si mohou s panem Polcem podat ruku!
   Za necelé tři desetiletí po svatořečení bylo v království Českém postaveno mnohonásobně víc soch svatého přeludu (většinou esteticky bezcenných) než později soch Tomáše G. Masaryka a Klementa Gottwalda dohromady. Šídlo v pytli se však nedalo utajit. Nejpozději roku 1754 se do Prahy vrátil text denunciace na krále Václava IV., kterou sepsal a do Říma odeslal nehodný arcibiskup Jan z Jenštejna. Tato písemnost, jejímž příjemcem byl Petrus Tomacellus (papežoval v létech 1389 až 1404 jako Bonifác IX.) podrobně vypisuje, o co šlo v případě smrti generálního vikáře Johánka z Pomuku. Žalobu, ve které není ani slovo o zpovědníkovi Janu Nepomuckém, do rukou dostal učený bosý augustinián z kláštera na Zderaze v Novém Městě pražském Athanasius od svatého Josefa (Eliáš Sandrich), jemuž se jako jednomu z prvních dostalo cti pochybovat o pravdivosti obsahu dokumentace ze svatořečení Jana Nepomuckého. Vše se ovšem dále tutlalo, až v diskusi, která později vzplanula, vydal roku 1784 dvakrát - latinsky a německy - dějepisec z řádu řeholních kleriků Matky Boží pobožných škol Gelasius od svaté Kateřiny (Felix Job Dobner), zakladatelská osobnost našeho vědeckého dějepisectví, studii o Janu Nepomuckém, v níž v jednu osobu spojoval skutečného Johánka z Pomuku s neskutečným Janem Nepomuckým. Musel přijít "modrý abbé" Josef Dobrovský, který v roce 1787 vydal recenzi "Polemické spisy o existenci svatého Jana z Nepomuku", a proslovil známý výrok o omylu. Svatý přízrak měl už tehdy zmizet! S konečnou platností navždy!
   Vatikánským fundamentalistům však nezmizel. Jaroslavu V. Polcovi, autorovi spisu Svatý Jan Nepomucký, který vyšel roku 1972 v Římě a po druhé roku 1993 v Praze, zmizeli naopak učený augustinián, ctihodný piarista a statečný "modrý abbé". Ani slovem se o nich v uvedeném tlustospise nezmínil! Jejich spisy by nejraději dal asi rituálně upálit, možná i s jejich autory! Tak, jak bylo zvykem v barokní Čechii a po roce 1933 v návaznosti na římskokatolické zvyky v nacistickém Německu. Kult "svatého Jana Nepomuckého" proto zůstal dodnes, v podobě nezměrné hanby barokní Čechie.
   S touto hanbou jedna ruka zůstává vikář z Kladna Jiří Neliba. Radní Kladna a jejich primátor Milan Volf asi také nic neslyšeli o tom, že podle Tomáše G. Masaryka byla protireformace v barokní Čechii, k jejímž nejodpornějším projevům náleží právě kult falešného světce, strašnou dobou nejenom v dějinách českého národa, ale i celého lidstva. Nic nevědí o tom, proč legitimní předchůdce kardinála Miloslava Vlka Paul de Huyn, který v Praze arcibiskupoval od roku 1916, musel koncem roku 1918 jako skunk uprchnout - před svobodou a Československem. Proto se odstranění sochy "svatého Jana Nepomuckého" v Kladně v předvečer svátku M. Jana Husa roku 1919 vykládá farářským jazykem jako dílo "zástupu výrostků", a nic se nedbá toho, že generace těchto "výrostků" umírala přednostně s požehnáním katolických oltářníků na frontách světové války a bojovala bez jejich požehnání se zbraní v ruce v legiích v Rusku, Francii a Itálii za svobodné Československo. Že socha kostelního fantoma byla v Kladně odstraněna šetrně a že se zachovala ve Velké Dobré, je příliš nezajímá. Hanebnosti barokní Čechie jsou jim sympatické a proto "napravují čin z doby po rozpadu Rakouska-Uherska", čin, jehož jméno zní Československo. Chtějí znovu mít v pěší zóně města kašnu s úplně novou sochou! Něčím je žádoucí nahradit po listopadu 1989 zhanobené, odstraněné a zničené pomníky, sochy a pamětní desky, a zamaskovat ostudu, když v tom čase došlo před jejich očima ke ostudnému zpustnutí památníku v sousedních Lidicích, v čase, kdy na obnovu zničeného Růžového sadu musela být pořádána sbírka - v Německu!!! Zítra třeba napraví další "čin z doby po rozpadu Rakouska-Uherska", kdy konečně svobodný lid, v jejich očích však jenom "rozvášněný dav v Kladně ničil vše, co připomínalo Habsburky", a znovu ozdobí nejenom svou radnici, ale i další budovy ve městě tehdy zničeným habsburským dvojhlavým orlem! Aby "černé Kladno" bylo opravdu důkladně černým!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]