Člověk se rodí svobodný, tvrdí francouzská Deklarace lidských práv, ve Společenské smlouvě Jeana Jacquese Rousseaua však nepřestává znít ironická věta: Žije však všude v okovech. V témže textu Rousseau definuje svobodu, faktický základ lidských práv, jako "poslušnost zákona, který jsme si sami uložili", Kant ji považuje za "možnost neuposlechnout jiného zákona než toho, jemuž jsme udělili svůj souhlas," zatímco Marx ji chápe jako poznanou nutnost. Pojem svobody vymezuje lidská práva v jejich úsilí vejít do historie, právy se však stávají teprve když nabudou podoby právní normy, do té doby (a často i potom) zůstávají pouhými požadavky. K jejich formulaci došlo v Evropě poprvé ve zmíněné Deklaraci: ústavodárné shromáždění ji schválilo 26. srpna roku 1789. Právo na svobodu myšlení a projevu, na bezpečnost a majetek doprovázelo prohlášení národní svrchovanosti a občanské a fiskální rovnosti. První návrh jejího textu vypracoval La Fayette, poslanec za aristokracii (proslul neblaze střelbou do demonstrantů na Martově poli) podle všeho ve spolupráci s Jeffersonem, v té době vyslancem Spojených států ve Francii. Deklarace nezávislosti amerických států (1776) deklaraci francouzskou ovlivnila, institucionální vývoj lidských práv završila Všeobecná deklarace lidských práv schválená OSN 10. prosince 1948.
   Výstižnější než "lidská práva" by však bylo označení "práva člověka", protože jejich kodifikace nemá na mysli společenské skupiny či třídy, ale jednotlivce. Projevuje se tu odvěký rozpor mezi organickým (společnost jako lidské tělo: vladař jako duše, soudci jako klouby, tresty a odměny jako nervy atd.) a individualistickým (společnost coby prostý součet jednotlivců) pojetím společnosti. Pojetí individualistické by mělo zakládat občanskou demokracii (co občan, to volič). Jusnaturalisté (Hobbes, Locke a další) lidská práva měli za produkt samotné přírody, jejich odpůrci naopak za produkt civilizace a tudíž historie.
   Pro podobu každé společnosti je rozhodující vztah lidských práv a státu. Stát své občany chrání, ale také omezuje. Práva lidská a práva státu se dostávají do rozporů, stát omezuje práva jednotlivce, jednotlivec by rád co nejvíc omezil práva státu. Obvykle usiluje o větší volnost ve státě, anarchista však o svobodu od státu. Dosavadní definice lidských práv jsou politické a povětšinou tautologické (lidské právo je to právo, bez něhož by člověk nebyl člověkem atp.), filozofii se jejich definici dosud vytvořit nepodařilo.

   S právy lidskými časem splynula v jeden celek práva občanská. Uznání každého práva si ovšem vyžaduje zrušení práva protikladného (právo nebýt otrokem si vyžaduje zrušení práva být otrokářem) a role státu je tu určitě nezastupitelná. Kamenem úrazu jsou práva sociální. Práva sociální jsou právy společenských skupin a zatímco lidská práva se coby práva jednotlivce snaží moc státu omezit, práva sociální se bez jeho podpory a ochrany neobejdou. Marx pojetí lidských práv ve francouzské Deklaraci kritizoval právě z tohoto hlediska v článku O židovské otázce v roce 1843. Tvrdí v něm, že ambivalentnost, v níž se ocitl moderní člověk, na jedné straně bourgeois, neboli konkrétní součást konkrétní společnosti, a na druhé univerzální a abstraktní citoyen, neboli občan a součást státu, Deklarace vůbec neodstranila. Vyslovil přesvědčení, že realizace lidských práv, neboli postup jimi projektované společnosti, bude tuto propast jen dále prohlubovat. Emancipaci politickou je podle Marxe třeba nahradit emancipací člověka a to je možné jen tehdy, vrátí-li mu společnost lidské kvality, které mu odcizila. Lidská práva Deklarace jsou právy jedince odděleného od jedinců ostatních, práva "izolované a v sobě uzavřené monády". Tam, kde se v Deklaraci nachází univerzální člověk, citoyen, tam je třeba podle Marxe si dosadit, má-li být jasné, oč v ní jde, konkrétního bourgeois.

   Vyhlášení práv skupin či tříd je vyhlášením společenských rozporů. Podle Marxe je vymezuje vztah k výrobním prostředkům, řada sociologů v USA, otčině liberální ekonomie a na právech jednotlivce založené společnosti však jejich existenci příznačně popírá: podle Parsonse jsou mocenské a sociální rozdíly dány rozdílností v zásluhách o blahobyt společnosti. Thomas Paine, anglický politik žijící ve Spojených státech, ve své knize Common sense (1776) tvrdí, že stát je něco jako šat ukrývající nahotu ztracené nevinnosti a společnost že by jej měla shodit. V poslední době jako by se lidská práva začala zabývat i právy skupin (v roce 1950 to byla Deklarace práv dětí, v roce 1967 Deklarace proti diskriminaci žen, v roce 1971 Deklarace práv osob duševně chorých, v roce 1975 přišla na řadu práva osob tělesně postižených), ani v jednom případě se však nejedná o skupinu vymezenou "vztahem k výrobním prostředkům": nemohou mezi nimi vzniknout protikladné zájmy, jaké naopak nemohou nevznikat mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.

   "Právně-institucionální iluze devatenáctého století spočívala ve víře, že politický systém si buď sám vystačí a bude tak do značné míry nezávislý na společenském systému jako takovém, nebo se stane sám systémem dominantním a ke kontrole mocenského systému celé společnosti pak postačí kontrola systému politického. Dnes si však stále jasněji uvědomujeme, že politický systém je pouze subsystémem systému globálního a kontrola prvého že vůbec neobnáší kontrolu systému druhého. (...) Kontrola zespoda, moc všech, demokracie participační, stát založený na konsensu a jeho realizace tam, kde vchází v platnost rousseauovský ideál svobody chápané jako nezávislost a autonomie, k tomu se zaměřují nejnovější a nejnaléhavější podoby nesouhlasu se stávajícím stavem věcí. Ve srovnání s demokracií inspirovanou Rousseauem je účast lidu na vládě v zemích reálné demokracie kritická nejméně ze tří důvodů: a) nachází svůj výraz nanejvýš v úsilí dosáhnout většiny v parlamentu, jenže v rozvinuté industrializované společnosti parlament už zdaleka není centrem skutečné moci, ale pouze místem, kde dochází k registraci jinde učiněných rozhodnutí, b) účast lidu na ní by se ale tak či onak stejně omezovala jen na kratší či delší období, v nichž dochází k legitimizaci úzké politické vrstvy, která se stále usilovněji snaží jen o vlastní sebezáchovu a čím dál míň vůbec někoho zastupuje, c) této účasti je velice brzy navíc odňata přímá politická zodpovědnost tím, že je buď odvedena jiným směrem, nebo zmanipulována propagandou mocných náboženských, stranických a odborových organizací. Demokratická účast na vládě by měla být účinná, přímá a svobodná, jenže ani v těch nejrozvinutějších demokraciích účinná, přímá ani svobodná není. Ze součtu těchto tří nedostatků se pak rodí nejzávažnější důvod krize, politická apatie, bezpočtukrát ověřená a neustále proklínaná depolitizace mas ve státech ovládaných velikými stranickými aparáty," píše italský filozof a teoretik lidských práv Norberto Bobbio ve své knize Věk práv.

   Liberálně podnikatelská, individualistická koncepce lidských práv svou realizací zcela přirozeně omezuje a potlačuje práva skupin a tříd, ráda je označuje za společnosti nebezpečné extremismy a snaží se je přimět, aby své požadavky formulovaly tak, aby byly akceptovatelné Systémem a nevytvářely Alternativu. Výraz "hlásání rasové a třídní nenávisti" historicky ani myšlenkově nepřijatelným spojením dvou zcela odlišných postojů, na iracionalismu založené psychologické deformace, jakou je rasismus, a racionálním společenským projektem, v němž o psychologii nejde, nechává záměrně racionalitu tohoto projektu pohltit iracionální patologií. Herbert Marcuse v knize Jednorozměrný člověk píše, že "nezávislost myšlení, autonomie a právo na politickou opozici jsou ve společnosti, která se díky tomu, jak je zorganizována, zdá být schopna lépe uspokojovat potřeby jednotlivců, zbavovány své základní funkce." Tuto roli rád a dokonale odvádí Trh. Zastírá svou nabídkou zboží pro všechny sociální rozdíly a oslabuje alternativy související s právy sociálními, které jsou záležitostí společenských skupin, bránících se rozpadu na "tržní" jednotlivce: "Podnikatelská svoboda nebyla od samého počátku žádným požehnáním. Coby svoboda pracovat nebo hladovět znamenala jen dřinu, nejistotu a strach pro většinu obyvatelstva. Kdyby člověk už nebyl nucen zakoušet, jakou má coby svobodný ekonomický subjekt cenu na trhu, a kdyby tento druh svobody vůbec zmizel ze světa, byl by to jeden z největších úspěchů civilizace," píše Herbert Marcuse v téže knize.

   Právo mít vlastní názor volá po právu na jeho šíření a to zase souvisí s vlastnictvím prostředků, jimiž je možno názory šířit. Elektronická informatika, internet atp. budí dojem, že tento problém vyřeší, kdyby nezakládal problém další: právo na šíření informací naráží na právo být informován pravdivě. Právo na pravdu se ve světě informačních manipulací stává právem podstatným. Technologie umožňující šíření zpráv a informací umožňuje také jejich redundanci a redundance znamená stále menší možnost dobrat se informace pravdivé. Přebytek informací je totéž co informace žádné. Pravdivou se pak stává ta, kterou co největší počet informačních prostředků v co největší míře a co nejdéle opakuje: pravda se stává záležitostí techniky a statistiky. Informace srůstá s komunikací jako takovou, potřeba komunikace co nejrychlejší (čas jsou peníze, tentokrát doslova) znemožňuje ověření. Navíc sdělení verbální ztrácí na věrohodnosti oproti sdělení fotografickému či filmovému a realita vyrobená elektronicky je přesvědčivější než realita reálná. Narůstající nedůvěra v jazyk a v psaný text je nedůvěrou v jakoukoliv interpretaci. Konzument informaci konzumuje jako každé jiné zboží (interpretace je nekonzumovatelná) a je zbožím ideálním, svět ji produkuje zároveň s událostí, není třeba ji skladovat a přeprava je totožná s prodejem, stačí obal média a může na trh. Její charakteristické rysy jsou stále vyhraněnější: nesmí být pravdivá ani nepravdivá, ale pravdivá i nepravdivá, aby byla přijatelná pro co největší počet konzumentů. Pravda s nepravdou v informaci soužijí, nevypuzují jedna druhou, ale ani se neopouštějí. Vytvářejí virtuální obraz světa, obdobu virtuální podoby peněz, jejichž přítomnost v peněžence je stále více symbolická: jejich pravou podobou je informace a její komunikace. Právo šířit informace a být informován se velice rychle vzdaluje z prostoru, kde může být kontrolováno. Likvidují právo na soukromí: mobilní telefony sdělují neustále mocenské kontrole fyzický pohyb a sdělení svých majitelů a nepřestávají číhat na "klíčové slovo", které okamžitě spustí její mechanismy: ne už kontrolní, ale represivní.

   Důraz kladený lidskými právy na jednotlivce je obdobný důrazu, jaký na jednotlivce klade trh. Jako je zboží potěchou jednotlivce, je jeho potěchou i svoboda, jakou mu to které právo přináší. Negativní identifikace lidských práv se zákony (které svobody omezují) má svůj protějšek v jejich pozitivní identifikaci s trhem (jsou jak zbožím, tak nástrojem jeho prodeje). Trh pověřuje lidská práva, aby mu otevřela cestu tam, kde zahlédl "neobdělaná pole". Jeho osudem je globalizace. Civilizace, které se mu brání a protiví se jeho expanzi, začnou vzápětí strádat absencí lidských práv. Tato absence jim odnímá právo svěřit své svobody své vlastní historii. Neislámský trh sděluje islámské ženě, že existují rtěnky, řasenky a minisukně a že na ně má právo, a s nimi že má právo i na nevěru, kterou islám trestá ukamenováním. Vyhlášení vlastních kritérií za kritéria absolutní, vždy a všude platná, je netolerantním prosazováním tolerance (která by měla doprovázet každou, i tržní svobodu) a záměnou násilí domácího za násilí importované. Arogance trhu je naprostá: odkud bere jistotu, že islámská žena netouží po ničem jiném než po rtěnce a po nevěře? Z přesvědčení, že hodnota zboží je stejně absolutní, jako je absolutní platnost lidských práv.

   V antickém světě vládla představa, že historie světa probíhá v cyklech, středověk se domníval, že pohyb světa se neděje kupředu, ale zpátky (jsme trpaslíci oproti obrům, co tu byli před námi), od osmnáctého století až do dneška převládala (přes Nietzscheův nesouhlas) představa pokroku. Trh ztotožněný s lidskými právy (právy člověka vydávanými za práva lidstva) je vydáván za konečné stadium vývoje, za šťastný konec historie. Na tržišti světa si každý může zakoupit svou svobodu, stačí koupit si jakékoliv zboží. Trhem neustále osvobozovaný člověk je však člověkem jednou provždy osamoceným, zakoupená svoboda jej osvobozuje od toho, co mu brání být onou osamocenou monádou, o níž se zmiňuje Marx.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]