Antologie výše uvedeného názvu má být "doprovodným projektem" Dějin české literatury 1945-1990, které připravují "pracovníci a spolupracovníci Ústavu pro českou literaturu AV ČR". Projektu, jenž by byl sám o sobě bezesporu významný a užitečný, byť s přihlédnutím k neslavným interpretačním výsledkům dosavadním si velké naděje dávat nemůžeme (schematické pojetí literárních dějin a vulgární sociologismus je asi to nejmenší, co bychom akademické bohemistice mohli vytknout). Druhý svazek antologie, zachycující období mezi lety 1948 až 1958, nedávno vyšel v předstihu s cílem "dokumentace dobového literárního života" (tedy nikoli skandalizace "kteréhokoli z jeho účastníků"), máme-li věřit slovům Michala Přibáně, editora projektu. Povrchnímu nehistorickému pohledu se ovšem obsah "komunistických" textů jako skandální jevit může, zvláště v dobovém restauračním světle, ale konec konců i s přihlédnutím k tzv. vývoji, spíše veletočům a eskamotérským kouskům mnohých "z jeho účastníků". Ovšem i to je cosi dosti rozšířeného, chtělo by se napsat běžného, specificky českého, včetně prolustrovaných kateder, učebnic a slovníků. Edice je to velmi důležitá publikovaným materiálem, zveřejněnými statěmi, polemikami, recenzemi a glosami, jejichž výběr sice můžeme napadnout jako neúplný a tendenčně interpretovaný, ovšem podobná omezení lze vytknout v podstatě všem antologiím polistopadové a konec konců i předlistopadové éry. Většina článků je přístupna jen ve specializovaných knihovnách, jejich zveřejnění a opětovně zpřístupnění usnadňuje heuristickou i kritickou práci. Pozitivní je rovněž fakt zveřejnění několika článků z exilových tiskovin.
   Recenzovaná antologie je rozdělena do osmi kapitol, z nichž jmenujme např. Kdo nejde s námi, O Pavla Kohouta, Co je to socialistický realismus a socialistická literatura, O literární kritice v období budování socialismu, Z druhého sjezdu, O Františka Halase, Nová generace? ad., jimž je předeslán krátký Úvod; knihu uzavírá studie Petra Šámala nazvaná Cesta otevřená, jejíž význam je podobně jako význam zveřejněných textů spíše dokumentární a polemizovat s ní netřeba.
   Omezení antologie? Dané podstatou restauračního myšlení, podle něhož je progresivní to, co míří k restauraci kapitalismu a jeho individualistické kultury pro "elitu" a "plebs", kdežto vše ostatní jsou totalizující, unifikující, zločinecké tendence. Restaurace feudálních přežitků ponapoleonské éry v Evropě, které strašily věru dlouho ve Francii stejně jako v Rakousku (Rakousku-Uhersku), sama na sebe hleděla podobnou optikou. Rezignace na pojem "revoluční kultura", termín zásadní, klíčový a neoddiskutovatelný, vede ke zploštění všech výkladů (nejen Šámalových v závěrečné studii, cele konformní, a tedy příznačnou pro 90. léta), postihuje totálně všechna schémata myšlení, která si nárokují postkomunistickou vědeckost a objektivnost a upadají do nemarxistického a protimarxistického aktivismu.
   Z projektu byly eliminovány články a stati o pronásledování alternativní kultury v západních zemích, zvláště ve Spojených státech období mccarthysmu, o zločinech spáchaných na literátech, literárním životě v režimech na druhé straně "železné opony", od fašistických až po liberálně-konzervativní, o popravách, o vězněných a vyhnaných literátech. Vědomí studené války a nebezpečí války světové, všeobecné jaderné katastrofy ovlivňovalo i kritické myšlení a styl u nás, nejen oficiální propagandy. Mnozí pronásledovaní spisovatelé u nás získávají politický azyl nebo se alespoň setkávají s podporou, jako kdysi ve 30. letech bratři Mannové nebo F. Werfel. Ale neodbočujme: revoluční kultura je typická ÉTOSEM, široce sdíleným OPTIMISMEM budování RÁJE NA ZEMI PRO VŠECHNY. Je to jistý druh fanatismu, ale v mnohém specifický a nepřevoditelný, z textů našich stalinistů ovšem dobře čitelný. Pro evokaci těm, kdo to nezažili: její ozvuky jsme zažili několik týdnů po listopadu 1989, jež se tvářily jako revoluční, aby byly okamžitě nahrazeny třeskutým ekonomickým a politickým cynismem a restaurací neperspektivních, de facto přežilých forem společenských vztahů, založených na diktátu bohatých a mocných. Literárními iluzemi záhy přecházejícími v manýrismus a rezignaci na potencialitu uměleckého slova, chápaného pouze jako chaotický vítr fonémů a grafémů, popř. invektiva či propaganda (kontrapropaganda). Koncepty nového člověka, obrodné síly umění a kultivující, humanizující moci slova, význam myšlení a idejí tzv. správných a tzv. nesprávných, nový, tedy v mnohém vždy utopický svět bez násilí, válek, svět harmonie je světem revoluční kultury, v něčem podobným "novému věku" revoluce francouzské, jen svist gilotin zněl tišeji. Utopie ovšem posunuje svět dopředu, ten literární dvojnásob, a velmi se mýlí, kdo v nich cítí zápach plynových komor. Revoluční násilí přirozeně revoluční kulturu doprovází jako tzv. boj se starým, v poúnorových letech má ovšem i specifickou, znásobenou motivaci i zdroj (srov. aktivitu CIA a jejího pozdějšího šéfa Allana Dullese nazvanou Operation Splinter Factor, jejíž podstata i děsivé důsledky, mj. politické procesy se členy "slánského kliky", byly popsány v knize Stewarta Stevena, přeložené do češtiny jako Výbušnina). I bez "výbušniny" je revoluční kultura plná násilí či boje, odtud mnoho popravených a vězněných komunistů či nekomunistů. Revoluční kultura má odvrácenou tvář a doprovod, tedy protirevoluční aktivitu usilující o restauraci, rekonstrukci a restituci poměrů (nepřipomínají nám tyto pojmy cosi?) před únorovým převratem, kterou zde reprezentuje P. Tigrid a E. Hostovský. Zvláště Tigrid vyslovuje postoj za "demokraty v exilu" s mimořádnou otevřeností, která stojí za delší citaci: "Mravní a kulturní rekonstrukce v našich zemích bude jednou obtížnější než rekonstrukce politická a hospodářská, poněvadž na 80 % české inteligence bude mravně k nepotřebě: a otázkou vážnou je, koho necháme učit na školách a univerzitách, koho psát do novin, koho mluvit do rozhlasu, komu svěřit vydávání knih, vedení mládeže a šíře, čeho, čím a jak se bude regenerovat kulturní život český a slovenský" (1949, s. 102). V těchto slovech už čteme předpověď polistopadových čistek; totalitní myšlení, jak zní propagandistická floskule, se zde projevuje diktátorským gestem a otevřeněji to snad nemohlo být napsáno. A byla-li dobová publicistika plná zrádců a oportunistů, najdeme tutéž terminologii i u mnohých "demokratů" v exilu. Dejme prostor opět Tigridovi. "Podle mého názoru bude rozumnější počkat si na nové generace, než znovu galvanizovat k životu kultury bolševiky jako Olbrachta či Majerovou, pomatence jako Hromádku či J. L. Fischera, zrádce jako Řezáče, oportunisty jako Drdu či třasořitky jako J. B. Kozáka." (tamtéž) I Egona Hostovského "Odpověď za spisovatele v exilu" je spíše emotivní a udavačská polemika s J. Pilařem (nic na tom nemění, že Pilařovi oplácí stejnou mincí), má hodnotu dobového svědectví potenciální oběti revolučního teroru a její přesah je velmi omezený, zvážíme-li snahu integrovat Hostovského dílo do běžně editované české literatury 60. let; Pilař podle něj "dobrovolně přijal žold uchvatitelů, zradil národ" (1955, s. 98), kdežto exilový spisovatel, chudý a strádající, se stal "volky nevolky mluvčím národa". Pro exil byl i Jan Drda "kulturní gestapák", takže není příliš složité dedukovat, co by znamenal antikomunistický převrat v polovině 50. let u nás a důsledky "kulturní očisty". Maďarský "příklad" i bez sovětských tanků by měl být varováním.
   Škoda, že do textu antologie nebyl zasazen oddíl o důsledcích "odhalení" skupiny sionistických "zrádců" a škůdců zmíněné Slánského kliky. To, co dnes vnímáme jako kampaň s antisemitským pozadím (byť se od antisemitismu oficiálně distancovala), by mohlo být nejen reziduem myšlení poměrně starého, podstatně staršího než komunistické hnutí, a podsouvání pekelné mašiny bolševikům by ztratilo na příchuti. Dosti podstatně však ovlivňovalo myšlení o literatuře, neboť se našel přesvědčivý "viník" zla, nedostatků a omylů. Motivaci hlubší pak ukázal v citované knize Stewart Steven, jehož analýzy pak doplnil Viliam Bernáth v knize Spomienky na Vladimíra Clementisa.
   Vedle mimořádného étosu a historického optimismu revoluční kultury, prezentované antologií, je důležitým znakem publikovaných příspěvků výrazná kritičnost, polemičnost, snaha vyjádřit se k určitému problému a polemizovat s druhými, dále metakritičnost, snaha reflektovat kritiku teoreticky a sociologicky. Rovněž potřeba autority, někoho či něčeho nezpochybnitelného, o co je možné se opřít jako o pravdu, jistotu, vzor. Souvisí to jistě s kultem osobnosti, ale i toto myšlení je staré a kontinuitní, je to imanentní potřeba vůdce a vedení, kterou si uvědomuje každé společenské hnutí, od toho pozitivního až po vyhraněně negativní.
   Léta 1948 až 1956 nelze - dle našeho soudu - pokládat za léta monolitní stalinistické ideologie, pod obecně sdílenou terminologií a frázemi se nalézalo dosti silné pluralitní podloží, které bude teprve třeba odhalit a posoudit, ovšem nikoli nehistorickými hlediska doby "restituce". Míra kritičnosti a plurality je zvláště v druhé polovině sledovaného období podstatně větší než v restauračních tiskovinách dneška, kdy jedinou alternativu (dobrou, nebo špatnou, to nechť posoudí jiní) představuje Obrys-Kmen. Jen s tím rozdílem, že ÉTOS nahradil IMAGE, síla SLOVA mraveniště VÝZNAMU, zájem KOLEKTIVU a společnosti pak ELITA a INDIVIDUALISMUS, koncept BOJE za NOVÝ ZÍTŘEK pak uspokojení nad tím, že nic lepšího než zlidštěný kapitalismus (tzv. demokratický režim, jak zcizeně starořecký pojem užívají) neexistuje. Poměry jsou normalizované, restrukturované, restaurované, restituované, normální, jak soudí mnozí, čas od času možná upřímně překvapovaní tím, že něco je jinak. Na druhou stranu však nelze upřít, že míra kritičnosti a sebekritičnosti je ve sledovaném období (1948-1956) přece jen větší než v letech 70. a první polovině let 80., kdy byla velmi silná tendence opačná, v neprospěch doby i její literatury.
   Hodnota publikovaných textů, tzv. komunistických i antikomunistických, se tedy na první pohled může jevit jako povýtce dokumentární, ale totéž se bude jevit historikovi budoucích literárních dějin, když se bude probírat restaurační publicistikou a akademickou teorií (a pseudoteorií) 90. let. Bude-li to platit i pro kritiku prezentovanou v Obrysu-Kmeni, nedovedu dnes posoudit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]