Každá doba má své hrdiny. Jiní byli v dobách dvou světových válek, kdy národ bojoval za svou samostatnost a přežití, jiní jsou dnes, kdy prý – podle pravicových politiků – prožíváme nejšťastnější období svých dějin. Hrdinové dnešní doby se hodnotí podle zlatého pravidla kapitalismu, kdy o všem rozhoduje trh, zisk, peníze.
   Několik z těchto příkladných lidí se vám pokusím představit. Na předním místě je muž, který nedávno kandidoval na nejvyšší politický post v zemi. Sice nevyhrál, ale to neotřáslo úctou, kterou získal u mnoha voličů, zejména u malých českých lidí, jimž se zastesklo schoulit se pod ochranná křídla starého rakouského orla, staré monarchie, věrné opory katolické církve. Řekněte sami: není to úžasný úspěch stát se jedním z nejbohatších Středoevropanů, dokázat složitě a s pomocí soudů zdědit i zvelebit staré i nově nabyté majetky a přitom být i světaznalým diplomatem, kterého s úctou přijímají kdekoli ve světě od Bílého domu, Buckinghamského paláce až po Vatikán?
   Našeho vrcholného diplomata milují především mediální celebrity – od spisovatelů a postmoderních výtvarníků až po sportovce a rockery; zejména jim imponuje jeho modrá krev neředěná žádnou plebejskou příměsí.
   K našim hrdinům ovšem patří i lidé zcela jiného typu. Například chytrý mládenec, který nelegálními sázkami na dostizích v minulém režimu vydělal milióny, později povolenou sázkovou agenturu se ziskem prodal a nyní se věnuje skládání písňových textů, studiu antropologie a jiným kulturním věcem. Nelze mu upřít mnohostranný talent, ale hrdinou naší doby se stal proto, že dovedl hazardem vydělat těžké peníze.
   K hrdinům naší doby patří také tvůrci nesmrtelného Járy Cimrmana. Začali skromně, v neradostných dobách šířili neškodný smích, svoji neprofesionalitu povýšili na firemní značku, a vyšlo jim to.
   Nemám nic proti jejich humoru, který nese značku českého plebejství, a nezazlívám jim, že navazují spíš na Hrabalovo hravé pábitelství než na Haškovu společenskou satiru. Jen mi nejde do hlavy, že jeden z vynálezců Cimrmana se zhlédl v našem slavném šlechtici, jehož nejeden předek českými lidmi – mírně řečeno – pohrdal.
   A také nevím, proč jeho spoluautor, který se starým režimem vycházel docela dobře, k tomu novému se přihlásil tak radostně a vřele, že se pustil na křehký led historie a politiky a svým pošklebováním tvůrcům české hymny a znevažováním Husovy oběti šel pohotově vstříc dnešním naším austrofilům i ctitelům katolické církve.
   Musím však uznat, že cimrmanovci dovedli chytře vsadit na moderní marketing – to by jim kdejaký podnikatel mohl závidět.
   Nad nízko nastavenou ochotnickou laťkou cimrmanovců vysoko ční režisér dekorovaný americkým Oscarem – jen mi nejde do hlavy, proč se tak horlivě přihlásil ke knížeti pánu a proč svými výroky o českých buranech a nádenících dal tak provokativně najevo své pohrdání Hrabalem, jemuž vděčí za podstatnou část svých úspěchů.
   Na bráně jednoho gymnázia se objevil nápis I love money. Není třeba vysvětlovat, jaké ideály uctívají studenti této soukromé střední škody. Za prezidenta samozřejmě volí majitele zámků, lesů a rybníků, a už se vidí, jak půjdou v jeho šlépějích.
   Povězte, co jim může říct Julius Fučík? Vždyť v jejich očích je to člověk veskrze neúspěšný. Třeba mu i přiznají literární talent a schopnost věnovat se klidné odborné práci, ale on – proti všem zásadám kariéry – vstoupí do komunistické strany, začne se věnovat publicistice, účastní se stávek a nejednou se dostane do konfliktu se zákony. Neprojeví sebemenší zájem o osobní prospěch, a za okupace, aniž to po něm kdokoli mohl chtít, se zapojí do ilegálního boje. Skončí na popravišti. A nemusel. Kdoví? Kdyby se trochu přikrčil, mohl přežít.
   V závěti píše, že měl jen knihovnu a tu gestapo zničilo. Jak bychom ho mohli přiřadit k oblíbeným hrdinům naší doby? Navíc se kolem jeho odbojové činnosti vyrojila spousta otázek a zejména mu uškodil způsob, jakým byl po únoru 48 a za tzv. normalizace veleben jako nedostižný vzor, a to v rozporu s jeho otevřenou povahou, sklonem k romantice a odporem ke všemu, co omezovalo jeho životní elán.
   Po listopadu 89, kdy se konečně začalo o mnoha věcech otevřeně hovořit, stal se předmětem neuvěřitelné štvanice. Nebudu se k tomu vracet, i když poškození Fučíkova pomníku před několika dny je pokračováním této hanebnosti a současně varovnou připomínkou, že někteří lidé se nikdy nesmíří s tím, že by mohl být komunista považován nejen za vzor, ale ani za slušného člověka. Mnozí mladí lidé mohou být dnes neustále nastavovanou antikomunistickou hysterií dezorientováni. V masmédiích každou chvíli slyší, že komunismus je něco jako mor, tyfus, duševní úchylka. Místo toho, aby se tento složitý společenský fenomén posuzoval jako dějinný faktor, který má tisíc různých dobových a místních podob, převrací se v nadčasový patologický jev. Také srovnávání nacismu s komunismem je zavádějící, často se tím nesleduje nic jiného než nacismus omlouvat, ba dokonce posuzovat příznivěji.
   Připusťme, že lidé Fučíkovi přiznají dobré úmysly, statečnost i nezištnost, ale jak se mají vyrovnat s jeho komunismem, s tou nebezpečnou hlízou?
   Odpovím odkazem na francouzského filozofa Jacqua Derridu, považovaného za guru postmodernismu, který neměl a nemá nic společného s marxismem. Přesto Derrida jeden ze svých spisů věnoval právě Marxovi. Polemizoval v něm s lidmi, kteří tvrdí, že v troskách sovětské říše byly definitivně pohřbeny i myšlenky zakladatele moderního komunismu. Podle Derridy Marxovy vize budou živé, pokud nebude učiněno zadost – čemu vlastně? Utopické představě o beztřídní společnosti? O rovnosti všech lidí? O sbratření proletářů všech národů a ras? Ne – ve hře je prastarý a věčně porušovaný požadavek sociální a morální spravedlnosti. Je to komplexní otázka týkající se etiky, hospodářství, práva, politiky, náboženství. Žádná z těchto disciplin ji nemůže sama o sobě jednoznačně vyřešit. Je to síla, která již od dob biblických žene milióny neprivilegovaných, utlačovaných, urážených lidí do zápasu o spravedlnost.
   Derrida rozvíjí Shakespearovo téma Hamletova otce, který se zjevuje na hradbách jako strašidlo (podobné Marxovu strašidlu komunismu) a volá po nápravě úskoků a zrad, které způsobily zkázu mravů v království dánském. Otcův duch je neodbytný – nedá Hamletovi a dvořanům spát.
   Dnešní – řekl bych plebejské, nikoliv charitativní – pojetí spravedlnosti naštěstí nemusí nikdo prosazovat s nasazením nejvyšších obětí. Nanejvýš si pokazí kariéru, změní zaměstnavatele, odejde do ciziny. Ale přesto jsou lidé – a Fučík k nim patří právě tak jako Masaryk, Vančura nebo Karel Kosík a Robert Kalivoda, filozofové podílející se na obrodném procesu Pražského jara – jejichž životní příklad by nás neměl nechat chladnými. Neustále se na nás obracejí s otázkou: Jednáš jen pro své blaho, jsi lhostejný k hanebnostem kolem sebe?
   Události kolem prezidentské volby odhalily naléhavost ještě jedné otázky, ke které se Fučík soustavně vyjadřoval od rozpadu republiky. Byl to vztah k vlasti. Zatímco pseudovlastenci z Vlajky a kolaborantských institucí zneužívali symboliku svatováclavské tradice, Fučíkovi boj za sociální spravedlnost splynul s obranou národních hodnot.
   Dnes by Fučík nemohl pochopit, že hned na začátku 90. let mladý bohemista perzifluje slavný Nerudův verš slovy – „Tebe bych, národe, tebe bych přežil.“ A také by nevěřil, že kandidát na prezidenta republiky by mohl sedmdesát let po heydrichiádě litovat, že se v Čechách (rozuměj v prostoru Böhmen) nepodařilo udržet princip dvojjazyčnosti Čechů. (Nedávno se mi dostalo do rukou mé vysvědčení z gymnázia z roku 1944 a s obnoveným razením v zádech jsem si připomněl, že bylo – dvojjazyčné.)
   Fučík nastavuje zrcadlo i naší levici. O čem svědčí skutečnost, že se v sociální demokracii za dvacet let zdiskreditovalo tolik vrcholných politiků? A že k některým závažným otázkám nejsou s to zaujmout jednoznačný postoj?
   Myslím, že ani komunistická stranu dosud neprošla poslední fází nutné očistné sebekritiky. Hrubé porušování práv v 50. letech a v období tzv. normalizace bylo v rozporu nejen s tradicemi Masarykovy republiky, ale také s pojetím komunismu, jaké reprezentoval Fučík, Gramsci a pozdější reformní komunisté různých evropských i latinskoamerických zemí, a jaké především odpovídá dnešní době, kdy chronická krize kapitalistického systému vyvolává nutnost hledat a nalézat alternativy. Omluva je jedna věc (ostatně někteří lidé nikdy žádnou ani nepřijmou), sebereflexe věc druhá – obtížnější a bolestivější. Tu musí provést komunisté a levicoví historikové nezatížení minulostí a nedeterminovaní taktickými zřeteli každodenní politiky. Jinak strana nemůže zbořit ohradu, kterou kolem ní pravice neustále staví, posiluje, zvyšuje.
   Jsem rád, že se Fučíkovy sochy začínají vracet na svá místa, a vítám, že nakladatelství Academia vydá výbor Fučíkových statí, reportáží a próz. Je naděje, že dnešní mladí čtenáři se budou konečně moci seznámit s Fučíkovým dílem, které je prakticky nedostupné (kolik Fučíkových knih bylo vyhozeno ze školních a veřejných knihoven?) a že v něm najdou myšlenky, jež jim pomohou lépe se orientovat v husté informační mlze, která brání najít správnou cestu.
   Fučík v Reportáži citoval Nerudův verš o „dlouhé cestě ke spasení“. Připomnělo mi to jeden Marxův zapomenutý výrok o tom, že komunismus není cíl, ale cesta. Nejde o násilné prosazování utopického ideálu, nýbrž o neustálé úsilí dosáhnout spravedlnosti.

   Předneseno 22. února na slavnostním setkání k 110. výročí narození Julia Fučíka ve Velkém sále Městské knihovny v Praze

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]