OLDŘICH HOSTAŠA

Vzpomínka na moře

Ten hlas zpívá o moři
a ten hlas zní srdcem člověka.
Moře se barví do červena,
slunce jde z jeho vln,
slunce hovoří ústy Země
a s mořem odchází do všech stran.
Vítr tančí po jeho vlnách
a čas jde námi jako pán.
Čas pláče ve vlnách hoře,
které někam odplouvá.
Čas je jako ostří nože,
do vzpomínek řízne
a pak křičí jako novorozeně.

Čas je nit v rukou všehomíra
vyšívá vlny po obzoru.
Racek, posel nepokoje
křídlem maluje modré nebe.

Moře laská matku Zemi,
moře je žárlivé jako slza,
moře je oko moudrosti,
moře se raduje radostí námořníka
a děj věčnosti jím protéká.


Mládí

Vykouzlily tě ze stromu osiky
nahou ve své mladosti.

Chvěješ se pod sluneční loučí,
citlivá na pohlazení.

Spíš se znamením na čele
a krev zralých jablek proudí ti tvářemi.

Jsi sen mořské pěny
s jemnými ňadry obdivujícími svět.

Jsi stín tmy
s vlasy rozhozenými po krajině.

Jsi tajemná ve své mlčenlivosti,
toužebná ve světle měsíce,
skromná v moudrosti,
jsi rozkvetlý květ oleandru,
paprsek života, naděje!
Dávající víru.


Strom

V laskavé koruně,
hraje slunce na listové housle
a vyšívá den.
Z teplé země proudí život
do kořenů hrdého stromu,
když po jeho větvoví stékají slzy radosti.

Z ptačích hrdélek plyne řeka souznění,
ruka člověka se obléká do hladké kůry
a zelený stín
spočinul nad krajem.



JARMILA VRCHOTOVÁ-PÁTOVÁ

Květy Vysočiny

Konvalinka

Člověku se poštěstí poznat cizí země,
hory s nejroztodivnějšími čepicemi,
klobouky a plachetkami věčného sněhu,
neustále se měnící giganty moří,
obrovsky široké dálky
plné pěstovaných i divokých rostlin -
nejvzácnějších, největších, nejbarevnějších...
A když ta všechna nej- člověk uvidí,
pozná a zažije,
vrátí se zase domů.
A má-li srdce čisté
jak oblázek vymytý naší horskou říčkou,
připadne mu domácí kopcovatina
ze všech hor nejkrásnější,
protože je blízká jako polštář,
na který každý večer klade hlavu.
A všechny uzoučké vody,
probíjející se krajinou
jako by tvořily žilnatou ruku,
bude obdivovat víc
než všechna moře dohromady.
A srovnával-li kdy zeleň
té či oné země všech čtyř světových stran,
nakonec zjihne nad tím nejprostším květem
svého domova.
Když u nás táhnou konvalinky údolími -
nemohu myslet na vysoké hory,
zapomenu na široká moře -
cítím jen vůni domova
a žilami mně protéká
jeho jaro...


Brambor

Taková krása malé orchideje
se neztratí, když zvadne květ a uschne nať.
Plnými ústy u ohníčku hřeje
- a ještě dlouho bude v srdci hřát...


Jeřabiny

Stojí les ve sněhu jak zimou promodralý stín.
Aby všem horským cestám veseleji bylo,
slunce se na ně zavěsilo
úsměvem rudých jeřabin.


Trnka

Keříček holé sakury na čínském porcelánu
- to je tvůj zimní smutek proti sněhu.
Jednou zem zčerná po slunečném ránu
a vdoví čerň se změní v nevěstinu něhu.


Jaterník

Možná, že vzal svou barvu z jarní oblohy,
možná, že obloha ji z jaterníků střebe.
Až půjdeš lesem, pozor na nohy,
ať nepošlapeš nebe!


Divizna a třezalka

Některé květiny v bílém plášti chodí.
Jsou dobré, moudré, všechno léčí.
Babka je sbírá proti bolestem a křeči
- a věru, nikdy nemarodí.


Brusinky

Květů se nikdo nenají,
ale už při nich sbíhají se sliny
- ještě dřív, nežli uzrají
na hrdle Vysočiny.


Ocún

Růžový a sladký jako někdy lidské řeči,
jako lidské řeči také plný jedu.
Dejte pozor na to kvítí!
- Já to vždycky nedovedu...


Čekanka

Čekala tak dlouho, že se vrátí milý:
nohy v kořen vrostly, oči rozkvetly jí.
Čekala tak dlouho... Cesta předaleká!
Snad se milý vrátí k milé, která čeká...


Planá růže

Tolik jich na světě vidět můžeš,
jenže ty zdejší
jsou ze všech nejkrásnější.
To jsou ty pravé plané růže.


Bodlák

Jsem trochu drsný pro paletu
a pichlavý jsem mezi všemi.
Co je však naplat, když i já tu kvetu -
a nerozlučně patřím k této zemi!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]