Nakladatelství Rodiče vydalo nedávno knížku Luboše Antonína s vábivým názvem HERMETICI A ŠARLATÁNI EVROPSKÉHO ROKOKA. Její poutavý podtitul Cagliostro, Saint-Germain a Casanova nás vyzývá k zájmu o určitou problematiku osvícenského věku a zároveň o otázky, při jejichž vnímání se musíme prodrat až k časnému starověku. K dobám, v nichž ožíval mýtický Hermes Trismegistos, "třikrát největší Hermes", vlastně staroegyptský bůh písma a čísel Thoth, s jehož jménem kolovaly v pozdní antice "hermetické" náboženské a filozofické spisy, s utajovaným, jenom zasvěcencům přístupným učením o podstatě a příčinách věcí. A vrátíme-li se k nejstarší antice, nemůže nám uniknout obyčejný starořecký Hermes - anebo starořímský Merkur, bůh s okřídleným kloboukem a žezlem se dvěma hady. Jeho mýtickým otcem měl být bůh nejvyšší - Zeus, a proto měl Hermes být poslem a vyjednavačem mezi bohy. Pro lidi pak vynálezcem měr a vah, bohem obchodu a zisku (i nekalého), původcem matematiky a astronomie, a nakonec dokonce jménem první, Slunci nejbližší planety. V této mýtické symbolice se jádrem stávala touha poznávat nepoznané i nepoznatelné, skryté a okultní síly, rozvíjet v sobě i v lidech morální kvality a s nimi umění ovládat a vládnout. Takový byl hermetismus, který vrcholil právě v časech rokokového osvícenství.
   O problémech hermetismu se obvykle vypráví pouze s vůlí zaujmout čtenáře za každou cenu. Důrazem na zlatodějství, kámen mudrců a elixír života autoři nutně směřují k tomu, že se tento hermetismus nakonec jeví jako jednoduché šarlatánství. A jeho aktéři z řad svobodných zednářů jako demiurgové revoluce ve Francii. Luboš Antonín je ovšem znalcem nad jiné povolaným. Takové úskalí mu nehrozí, i když anebo protože ví, že deklarace práv člověka a občana vyrůstaly z tohoto podhoubí. Představil nám celou galerii hermetiků rokokové doby, mezi nimiž mu do popředí vystoupili zejména záhadný hrabě Saint-Germain (+1784), Alessandro hrabě Cagliostro (1743-1795) a nakonec Giovanni Jacopo Casanova de Seingalt (1725-1798).
   Saint-Germain žil po deset let na dvoře krále Ludvíka XV., kde ho ochraňovala Jeanne Antoinette Poisson, markýza de Pompadour (1721-1764), žena stejně krásná jako moudrá, která si nezaslouží jednoduše moralistní odsuzování. Cagliostro (vlastně v katolickém klášteře vychovaný Joseph Balsamo) si vysloužil, snad i zasloužil tato slova encyklopedistova: "Spoléhaje na lehkověrnost své doby a vynikaje jinak vzácnými schopnostmi, obratností i uhlazeností v obcování dobýval všady neobyčejných úspěchů jako alchymista a čarodějný lékař; i učil hledat kámen mudrců, vyrábět zlato, prodával prostředky, jimiž možno nabýt krásy a mladosti atd., zkrátka provozoval podvody všeliké, kdežto manželka jeho prodávajíc vnady své zjednávala mu přízeň vynikajících osob a opatřovala zdroj hojných příjmů." U nás nejznámější z oné trojice Casanova měl dokonce katolické, ovšem kněžské svěcení. Proslul však nadmužskými výkony, i když je v jeho proslulých Pamětech obtížné oddělit, co si vymyslel, od toho, co vykonal (v letech 1743 až 1773 měl ročně eroticky obcovat v průměru s 35 ženami). V Paříži roku 1783 se jeho ochráncem stal svobodný zednář František Adam hrabě z Waldšteina a Wartemberka (1759-1823). Casanova se mohl jako knihovník přestěhovat do Duchcova, kde zanechal rozsáhlou písemnou pozůstalost, uloženou ve fondech Státního oblastního archívu Středočeského kraje v Praze a přitahující dnes badatele vlastně z celého světa.
   Předností a nemalou výkladu Luboše Antonína je povědomí o tom, že postavy typu Cagliostra a dalších (např. markýze de Sade) nebyli jenom zhýralci a podvodníci. Vždyť nauky jako alchymie měly v té době filozofické zdůvodnění v teorii o čtyřech peripatetických a třech alchymistických principiích, kterou překonala svým pojetím prvků až Lavoisierova oxidační chemie. Ani egyptské zednářství Cagliostrovo nebylo jenom vrtochem prostopášného intelektuála: vždyť stálo u zrodu takového skvostu světové hudební kultury jakým je Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta. U zrodu těchto mnohdy ovšem výstředností bylo především zhnusení z intelektuálního a morálního propadu hmotařského římského katolicismu, zejména v těch zemích, kde se rekatolizací prodral k podílu na světském panování. Tři protagonisté Antonínova výkladu představují jistě krajnosti společenského života doby. Avšak tím výrazně ztělesňovaly nutnost sekularizace, zesvětštění společenského života, kterou prosazovalo právě osvícenství. Historik neuznává žádná tabu, všemu, co se stalo, musí - hermeneuticky - věnovat badatelskou pozornost. Spis Antonínův je mimořádně poučný právě tím, že prokresluje obrazce jevů doby Voltairovy až Rousseauovy, které stojí nikoliv na jejím okraji, ale v jejím středu. A že tak činí se znalostí a s pochopením, které jsou v našem dějepisectví určitě jevem mimořádným.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]