Před koncem minulého roku vydaný třetí svazek Díla Jiřího Kuběny, představující tři původně rukopisné knihy veršů z let 1965-66 a nazvaný podle první z nich MATKA ZJEVENÍ (Vetus Via, doslov M. C. Putny), je podobně jako druhé vydání svazku druhého (z roku 2001) opatřen třemi rejstříky: názvů básní, jejich incipitů a postav, jimiž básník rozumí i např. Horu Karmel, Milostivé léto, hřích; v tom rejstříku postav se vedle sebe octli Hoch, Hochhuth, autor hry Náměstek, Holan a Holanďan (Bludný) a taky Hanáci (Hanáce), Haranti, Harém, Hašek Jaroslav, Havel sv., Havlíček (Borovský Karel); už ten rejstřík (zabírá v knize 35 stran!) naznačuje obrovskou motivickou i slohovou šíři záběru Kuběnovy poezie. Marně v něm tentokrát hledáme Nezvala, k němuž se Kuběna opakovaně vroucně hlásí a jemuž se navzdory propastným rozdílům v orientaci politické, konfesní i sexuální v mnohém až nápadně podobá. Nezval však i v tomto svazku je: ne pouze rozlehlostí básnické náruče, v níž nalézá vedle sebe místo, i co se běžně zcela vylučuje, ale i jedinečnými motivy batávské slzy, milostné sítě a třeba náhody; Nezval se vyznal, že žije celý život z náhod, Kuběna ve vrcholné skladbě tohoto období stále znovu vzývá Kandaké, etiopskou královnu náhod.
   V čem je však Kuběna Nezvalovi nejpodivuhodněji blízký a proč by ho měli číst i lidé, kteří nesdílejí jeho víru a stupnici hodnot, to by neukázal ani rejstřík citátů, parafrází a narážek (jaký by rozsahem asi předčil i rejstřík postav), protože to tkví v básníkově schopnosti nepoddat se žádné strnulosti. Svazek začíná i vyznívá chválou toho, co se nemění, je tedy jakýmsi manifestem ryzího a důsledného konzervatismu (ten se promítá i do básníkova kritického pohledu na snahy o modernizaci církve) a básník programově konzervativní se může jevit jako přímo protiklad podivuhodného kouzelníka Nezvala, který je proměna sama. Pokud je ale stálá proměnnost konstitutivní konstantou Nezvalova díla, je to též stálost a neměnnost svého druhu, tak jako je dokonalá rozkoš Kuběnova, spočívající v tom, Že Se Nic Nemění, úběžníkem úsilí a výslednicí neustálého proměňování, tak příznačného pro Kuběnovu poetiku. Oba básníky vyznačuje až vzdorné lpění na lecčem, co jejich svět zatracuje a jen jim promíjí, pokud si uvědomuje jejich jedinečnost a váhu jejich jména. Kuběna je právě tak dobrý a zároveň "hříšný" katolík, jako byl Nezval od mládí sice hluboce přesvědčený, zároveň však v mnohém, zejména ve svém pojetí poezie, až skandálně "neukázněný" člen své strany.
   Nezval zpíval, že jeho osudem je zpěv, Kuběna ve své "symfonii Nro 1" Jeden Všech Srdcí V Pravdě Srdce Zpěv dospívá (dozpíval se) k jistotě, že všechno, i Tělo a krev, že Všechno je zpěv. Je to zpěv pro uši, které slyší, které jsou s to uslyšet i v tak banálním rčení, jakým je Všechno je jedno, zcela nebanální poznání, že všechno je i Nebe i Peklo i Ráj. U Kuběny podobně jako u Nezvala, byť tentokrát není vyvolán jménem, všechno vplývá v jedno, vše se mění v poezii, která znamená vzdálit se příliš snadných možností, neopomíjet svých jiných možností, dát se skropit krví náhody. To Kuběnovo a nejsem asketa i u olympských stolů (v jazyce básníků, v mém rodném jazyce antiky) není deklamace, ale slovo učiněné tělem. Kniha horoucího vyznání milostného i vyznání víry je také knihou, která je prostoupena jak světovou, tak českou národní kulturou v podobě rčení z pohádek, písní, přísloví i z každodenního nesalónního jazyka (nežere, kdo zaváhá), ale také z Kollára, Máchy, Němcové, Čecha, Vrchlického, Šrámka, Halase (až po a my jsme je milovali). Je to dnes i vzácně ojedinělá kniha vlastenectví českého, moravského a dokonce i výslovně slovanského.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]