Z období raného křesťanství známe řadu postav, které nejsou historickými prameny plně doloženy. O jiných toho víme podstatně víc, ale faktem je, že tzv. evangelia byla ve své době početnější než čtyři současnou církví uznávaná (Matouš, Marek, Lukáš, Jan). A přitom nejstarší papyrus s novozákonním textem pochází až z doby kolem r. 125 n.l. (Matoušovo evangelium). To umožňuje romanopiscům popustit uzdu fantazii a barvitěji popisovat osobnosti a události období formování křesťanství. Takový pokus podstoupil Antonín Raška v knize JEŽÍŠŮV BRATR (nakl. Mladá fronta, 2005, s. 204).
   Autor nejenže nechtěl, ale ani nemohl sepsat historický text o vzniku křesťanství. Převyprávěl, pokud mu to křesťanské texty dovolily, události ve »Svaté zemi« kolem doby narození Ježíše Krista.
   Vcelku se drží známých věcí, ale mnohé události domýšlí zejména na základě polarity mezi dvěma sourozenci: staršího Jakuba a mladšího Ježíše. Nepochybuje tedy o Ježíšově autenticitě a sleduje jeho růst od narození až vlastně ke vstupu do Jeruzaléma, kde se mělo odehrát závěrečné dějství, každoročně připomínané křesťanskými církvemi. To vše se odehrávalo na pozadí dějinných událostí doby, jakými byly například úspěšné snahy Říma ovládnout tento již helénizovaný prostor. Ježíš měl více sourozenců, ale pro autora bylo vhodné ukázat na polaritu Ježíše a jeho bratra Jakuba. Měli mnoho společného, ale byli i rozdílnými typy. Jakub nebyl snad zlým člověkem, ale byl prý v mládí »neurvalý«, přitahovalo ho silně i druhé pohlaví, zatímco Ježíš se od něj v tom všem velmi lišil, i když např. i Ježíš se někdy rád pobavil, zavtipkoval si, ale jeho vztah k ženám byl jemnější a nenabýval tělesné podoby. Jakubův vztah k Ježíšovi se ovšem vyvíjel a měnil, někdy si podle Rašky oba sourozenci přestávali rozumět a to hlavně v určení poslání obou. Zatímco Jakub byl spíše člověkem lidské zkušenosti, Ježíš se zajímal i o věci, které mohly být pro něj i pro rodinu »velmi nebezpečné«. Čtenář si snad na každé stránce Raškova díla může připomenout nejen starobylé apokryfy (spisy podvržené), ale i apokryfy psané perem moderních literátů. A právě v naší literární tradici mají apokryfy zcela ojedinělé postavení, a to počínaje literaturou vznikající ve středověku až k dnešku a Raška se svou knihou do této tradice zařazuje. Ze starších autorů uveďme třeba Karla Čapka, kterému nebyla cizí ani biblická látka, nebo Viktora Fischla. Ze všeho, co Raška píše o Ježíšovi, je zřetelné, že autor se snažil prokreslit Ježíše plnokrevně a racionalisticky vysvětlit některé události již v bibli opředené tajemstvím a zázraky, třeba přeměnu vody ve víno v Káni Galilejské. Ježíš si byl vědom svého poslání, ale na stránkách Raškova díla vystupuje spíše jako léčitel užívající k léčení slova než tvůrce zázraků. Autor se rovněž snažil o nikoli plochou charakteristiku Marie a Josefa.
   Ježíš i Jakub odcházejí z rodného domu společně. Jejich cesty se poté rozešly i v tom, že zatímco Ježíš znal své poslání, Jakub ještě stále tápal a nebylo mu po chuti, že Ježíš se už tehdy choval jako rebel.
   Za ústřední moment Raškova díla pokládám místo právě z Matoušova evangelia, kterému dnešní čtenář sotva rozumí (s. 194), a sice Ježíšovo oslovení posluchačů v tom smyslu že nepřišel na zemi uvést pokoj, ale meč, přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni atd. To je místo, které se dostalo do uznaného evangelijního textu nejspíš z nějakých starších pramenů, kdy se křesťanství utvářelo coby revoluční hnutí proti utlačovaným. Chápeme, že těchto Ježíšových výzev se sám Jakub přímo zhrozil, protože vytušil, kam povedou. A zhruba od tohoto místa nastává i v samotném díle zlom, spisovatel jako by chvátal k závěru. Raška opouští toto ústřední místo a mění se mu před očima i sám Ježíš, který již nechce být dovršitelem »zlatého věku«, ale je si vědom, že se stane symbolem bolesti.
   Autor knihy vcelku opomíjí vznik raných křesťanských obcí, které mají zásadní význam v době, kdy křesťanství přerůstá hranice Judeje. Ježíš v této době touží po moci duchovní, ne po moci světské. A ve spojitosti s ním do jisté míry jako »dvojka« přešlapuje i sám Jakub, určený již Ježíšem za biskupa s obrovskou pravomocí a odpovědností. Přímo nebo i nepřímo Jakuba doprovází životem Sára, a když se Ježíš obětoval za lidstvo, svým způsobem přináší oběť i sám Jakub a nechá obětovat i Sáru. Román tedy končí poněkud rozpačitě, hlavně pokud se týče lidských osudů hlavních.
   Dílo nelze číst jinak než jako svého druhu apokryf, protože autor si v textu »přimyslil« mnohé postavy, v evangelijních textech se vůbec nevyskytující, jako třeba Adu, která prý Ježíše delší dobu doprovázela. Popisuje i Ježíšovy rozpaky nad chováním v nevěstinci, kam prý ho zavedl sám jeho fiktivní otec Josef. V takových místech se autorovi nepodařilo dospět dál než k »šustění papíru« a ukazují se tu hranice jeho fantazie.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]