... "Tak jsem konečně dokončil svoji sbírku, paní Müllerová," oznámil jsem
   ironicky své milé polovičce cca před dvěma měsíci. Sbírku poezie, jejíž
   pracovní název byl ještě v době, kdy jsem začal psát její první verše (na
   podzim roku 2005), Práva kajícníků. Nakonec z historického hlediska zvítězil
   název druhý, kterýžto jsem měl v záloze - Pomníky z asfaltu. Však ona
   historie sama prokáže, který z nich byl příznačnější. Verše vznikaly takřka
   samovolně, vždyť dějiny promlouvaly slovy Kainů, Ábelů i Jidášů - stále/pořád
   a bez ustání... Minulost nám média, noví inkvizitoři (Štětina, Mejstřík,
   Havel, Benda, Vondra atd.) a mnozí další upravovali na počkání a zvláště
   mladí jim to spolykali, jako jsme my zamlada polykali zase tehdejší pravé
   "pravdy". Zdegenerovaní zámořští spojenci nám nabídli ochranu a my jsme ten
   děravý kondom opucovali/umyli Jarem a ještě navlékli na naše zakrnělá
   přirození... Po kouzelné propagandistické frašce s volbou prezidenta, kde se
   jednoznačně ukázala krása a pravý význam slova demokracie, nám bylo opět novou
   formou a v nové režii (vítězů) připomenuto čtyřicáté výročí vstupu vojsk
   Varšavské smlouvy. Ovšem o vstupu (a to přesně po oněch čtyřiceti letech)
   nového zločineckého uskupení na naše území se ten den již nehovořilo -
   škoda... Jak jinak. Historici ve věku 30 let nám vypravovali o padesátých
   letech 20. století a revidovali tzv. socialistický a komunistický systém. Do
   toho všeho přišel pád amerického snu a to v celém svém půvabu. Naši hrdinové,
   naše vzory - naši spojenci zjistili, že kapitalismus a jeho ekonomika ve
   formě tržního hospodářství má svá úskalí a že slůvko tržní může namnoze
   znamenat také tržnou ránu... Tuzemská politika zase ukazovala koupěschopnost
   skutečně čehokoli, včetně informací, poslanců, ideologií a vlastně i
   lidských osudů samotných... Myslím, že tohle je ta pravá pluralita, o které
   jsem tolikrát slyšel v lednu 1990. Těsně předtím nám bylo nalháno, jak se
   Rusko opět agresivně vrhlo na nebohou/bezbrannou a věru nic špatného
   nekonající Gruzii a pár bezvýznamných božských hovádek to dokonce přirovnávalo
   k našemu roku 1968. Konec prázdnin byl pro mne ve znamení výslechu číslo 11 a
   brněnský Cejl se tak pro mne stává pomalu druhým domovem. Vážně se těším, až
   přijde z Bruselu ona již dnes navrhovaná směrnice o trestním postihu podpory
   terorismu (v což bude započteno i levicové smýšlení a odpor ke kapitalismu
   obecně) a já budu střídat jeden kriminál za druhým... I tak však musím bohužel
   konstatovat: jsou to slabí soupeři, být já u moci, už se houpou na
   nejbližších břízkách... Nedávno jsem měl čtení v Třinci ve škole a mým veršům
   tleskalo asi 5 minut nějakých 90 mladých lidí (dohromady 3 třídy čtvrťáků
   zdejšího gymnázia, kteří měli mé vystoupení místo hodiny českého jazyka).
   Uvědomil jsem si tam, že ještě máme jako národ šanci, ale že je zapotřebí
   nedopustit nechat vymýt mozky této generaci. Z mé Vysočiny vylezl z nory
   chytrý, ale Becherem nasáklý Miloš Zeman a prokázal tak pravdivost Senekova
   citátu: "Na moc se i v ne-moci nezapomíná". A tak se těším na křest své nové
   knihy a na další události, které jen potvrdí pravdivost jejího obsahu a budou
   inspirací knihám dalším... Ostatně až mě jednou zavřou skutečně - budou to
   nikoli knihy veršů, ale knihy soudních důkazů...
   
   Příběhy síly vážené
   na obou březích.
   Jsem žoldák připravený
   v zákopu u střílny.
   Dojednané příměří,
   během něhož se střílí i když
   polnice zdánlivě zejí prázdnotou.
   Slavíme sliby s nahotou.
   A marškumpanie vyráží
   na další pochod.
   Potratem je nečekaný porod
   ve špíně ovčárny...
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]