Moravský básník Ivo Odehnal (1936 ve Valašských Kloboukách) patřil k umělcům, spisovatelům, kritikům, vědcům a žurnalistům, kteří byli - alespoň se to tak mělo zdát počátkem 90. let, "odsunuti do bezvýznamnosti". Nová díla byla mnohým z nich rozmetána v sazbě (aby "uvolnili místo...") a vše doposud vydané zpochybněno jako "normalizační". Kohopak, kdy a co Odehnal "normalizoval" (jako učitel na středním odborném učilišti v 70. letech!) a naopak kým byl v 90. letech normalizován ("znormálněním poměrů"), to ponechejme raději v podobě řečnické otázky.
   Odehnal je básník s mimořádným citem pro slovo, jeho symbolické, mnohovýznamové a dramatické napětí, i pro melodii a gestaci lyrické písně, její smutek, nostalgii či výrazovou dravost. Současně poeta doctus, básník se sklonem k významové a racionální zkratce, sentenci a gnómě.
   V 90. letech publikoval sporadicky, bez zřetelného uměleckého efektu, např. Bolehlav pro Sokrata (1997) měl spíše filozofický než lyrický rozměr. Nepřízeň doby, je-li možné 90. léta takto eufemisticky pojmenovat, mohla retardovat básníkův umělecký rozvoj, současně však nabízela novou látku, problematiku díla, inspirovala lyrický subjekt k novým výbojům či návratům. Asi nelze vést paralelu mezi "přízní" doby a "přízní" uměleckou, vždyť nová Odehnalova básnická sbírka je literární hodnotou básnický čin, který nemá v posledních letech obdobu.
   Sbírka nese název LUNA NAD MLATEM (Brno, Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 2002). Konvenční poetismus "luny" i téměř historická lexikální jednotka "mlat" se v prostoru básně stávají moderními poetismy, nositeli básnického sdělení, ovšem vícevýznamového. Leitmotivy celé básnické sbírky, jistě také emblémů kýčovitých, ale básníkem povýšeným až k metaforám poznání, lidského i individuálního osudu, k archetypům paměti.
   Nalézt možné vlivy a poetické ohlasy, včetně těch aluzivních, není nemožné, ale pro rekonstrukci geneze básní ošidné, protože Odehnal nereplikuje na texty, nýbrž na skutečnost širší, nejen textovou. Sociologicky vzato je to reakce na čas "něžných hvězdných dnů", kdy kobyla porodila myš, v bolestech, byl uzamčen les, urodilo se nalakovaných hadů, odněkud přiletěl páchnoucí motýlek (s, 24) a nikdo, nikdo nemá právo "držet na uzdě/plamenného býka času" (s. 25). Na čas tematizovaný zvláště v prvním oddíle sbírky nazvaném Lámání v kole. Jakkoli báseň nelze na sociologický rozměr redukovat, jde o poezii potřebné společenské sebereflexe, vedle esejí a veršů Pelcových, Sýsových, Frantinové a Blahutové to nejlepší, co bylo v posledních letech na českém a moravském literárním úhoru napsáno, ba někdy dokonce i vydáno.
   Odehnal navazuje na folklórní moravskou slovesnost, zvláště na píseň, která prostupuje jeho tvorbou jako variační princip, jednoznačně rozvíjí básnický (tedy i humanistický) odkaz F. Halase, J. Skácela a O. Mikuláška, vypracovává si vlastní metaforické vidění a interpretování skutečnosti, blízké V. Fischerové, J. Štroblové nebo Z. Zábranské, ale zemitější, konkrétnější, "realističtější" a snad i filozoficky (ne trpitelskými gesty) hlubší, neboť s Halasem ví, že jen žabí horizonty končí u hřbitova, popř. řečeno odehnalovsky: "Smrti uniká/kdo jí opovrhuje."
   Sbírce dominují klikaté ironické i sebeironické katachréze, oxymórony i mnohoznačné paradoxy, pojmenovávající žitou, prchavou, a přece se vracející skutečnost. Mytologický čas básně vystupuje v podobě panického útěku ze zajetí "hořících keřů", přes "zkamenělou poušť", kolem solných jezer až kamsi k moři, kde už čelí nebezpečí, ovšem "papírovým nožem" (b. Socha, s. 42). Nikdy neunikneš, básníku, ženám-chimérám ani zkamenělé hrůze olivových rán!
   Odehnal využívá zámlk, shrnujících point, vícevýznamových symbolů. Přitom je sdostatek "srozumitelný", máme-li elementární vůli mu porozumět. Neobrací se ke čtenáři zády, nemate jej formální manýrou, ani neomračuje efekty. Cirkusová versologická cvičení by Odehnalovi pranic neslušela. I odmaskovaná Luna nad mlatem v posledním oddíle sbírky, potěžkávající verše v jejich významových kontextech a opakováních, je malý klenot milostné lyriky. Mnohé básně jsou jakési Lunogramy srdce, jak nazval třetí oddíl své sbírky básník, po jehož srdci "chodí Morava" (s. 56), ale ne ovečka tichá, spíše skácelovská studánka plná krve, čehosi výhružně i laskavě mlčenlivého, mlčícího, staženého "řemínkem zpěvu" (s. 54). Ale také nadějného, protože vrostlého do paměti člověka.
   Naše vybrané herectvo a pěvectvo nedávno vzdalo velkou poctu odcházejícímu dramatikovi a prezidentovi. Prý mimořádné zdařilý hold, a jak nápaditý! Doufám, že připomenutí tichého, skromného uměleckého úspěchu bude zálohou na budoucí ocenění možná významnějšího autora.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]