Ve své prvotině Hlenobytí, "sbírce sociálně-politické poezie" z let 1995-2001 (napřed jako samizdat, pak knižně v Třebíči 2002), představil se "básník, publicista, rastaman, antiamerikanista, filozof, orientalista, konopný vizionář, novodobý disident, terorista, zahradník, cestovatel, hudebník, politický radikál, feminista, cyklista, internetista, antimobilista" Pavel J. Hejátko (ročník 1975) v básni Kdo jsem??? jako jen prachbídný básník, který neudrží ni rým a který svět - si od těla drží: Jsem jen jako vy / mezek bez mozku / Co každé ráno sbalí svoji termosku / A táhne do roboty. Tento mezek bez mozku nyní svou třetí samostatnou knihou veršů POMNÍKY Z ASFALTU (Oftis, Ústí nad Orlicí 2008) nejenom dokládá, co se dalo vyčíst už z básní jeho prvotiny, že totiž básník, a to z rodu Villonova, je nikoli prachbídný, ale navíc že je to mozkovna, jakých není nikdy mnoho a dost, básník tvrdé lbi, jaká zdi proráží; i obvodní zdi vlastního obzoru: za průvodce své nové knihy do světa si vybral Karla Sýse, který k ní napsal předmluvu Vzpoura jako stav duše, a Alexeje Mikuláška, který básníkův vztek na začátku milenia rozbírá a charakterizuje jako interpret vítající Hejátkův způsob poezie; ani Sýse ani Mikuláška Hejátko nejmenoval v předlouhém výčtu těch, jimž úvodem ke své prvotině napsal poděkování a pozdravení. Objevil si je až při svém hledání místa a opory v soudobém nejen slovesném chaosu.
   Hejátkovu básnickou pouť labyrintem dnešního otřesného českého světa nazývá Mikulášek oprávněně relativně volným pásmem, jímž se vine pocit nekonečného znechucení, přesněji: pohrdání polistopadovou 'pravdou a láskou', dále vyzdvihuje Hejátkovo umění pojmenovávat a ptát se. Ano, ve 166 slokách skladby jsem napočítal 111 otazníků. Aspoň pár z nich: Koho dřív zachránit? (sloka 3), Z čeho se zodpovídat? (12), Mozky? (29), jak tohle asi skončí? (27), Kam spěje tato říše? (43), Hrdost? (43) atd. až po a co je už přes míru? (112), Vládne nám Nero nebo Caligula? (113), A co s námi? (145), A jazyk? (149), a květiny? (156), A mysl? (159). Tím neustálým ptaním navádějí Pomníky z asfaltu čtenáře na oběžnou dráhu tázání a stávají se mu velkou iniciační otázkou na tělo.
   Pozornějšímu čtenáři neunikne, že působivost pásma slok se opírá o velice důmyslné střídání slovesné osoby já, my, on i ono (případně se) a také infinitivů přání, touhy, stavu mysli, jejich kombinace (já-my, já-oni, my-oni atd.), přičemž já je tu autostylizace (já rezident-renegát), tu herecké převtělení v ty druhé (já bídák bez nervů), tu něco mezi tím (já oddaný člen lyrické partaje). A na tobě je, čtenáři, aby ses naučil luštit, kdo je kdo, podle skutků poznávaje; abys rozeznával lest a čest, vyznání a předstírání, šokující pravdu a nadsázku i jindy mystifikaci. V tom se třeba vyznat, aby ses vyznal v době, sobě a svých možnostech.
   Hejátkovy Pomníky z asfaltu přirozeně vycházejí z poetiky cendrarsovského a apollinairovského pásma, které našlo u nás množství vynikajících básníků. Hejátkova inovace produktivní básnické formy tkví v tom, že se potkává s klipem jako dneska už dominantní formou popkultury, přizpůsobující se stylu reklamy a na pustou reklamu (konzumního světa) degradující. Hejátko ostentativně provokující i chybami v jazyce a pravopise má velkou šanci zaujmout pokolení formované už klipy: nabízí mu pásmo klipů důsledně antireklamní povahy, svádějících k myšlení.
   Náklad 100 kusů je malý. Jakoby pro archiv. Hejátko našel však jeden ze způsobů renesance poezie. Zakrátko to možná bude způsob z hlavních. Vždyť Hrkátko má (na autorských čteních) víc posluchačů než čtenářů. A není nad živé slovo.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]