(Ukázky z knihy Vzpomínek a rozhovorů s dnes již většinou bývalými hlasateli, moderátory a redaktory Československé a Slovenské televize)
ŠTEFAN NIŽŇANSKÝ - redaktor, moderátor
V hektickém období těsně po listopadu 1989, kdy se bojovalo o moc a vliv v Televizních novinách, staré vedení odvolali, demokratickou volbou zvolili za šéfredaktora Ivana Farského a za jeho zástupce Dušana Budzáka a mne. Naše rozhodnutí však vépéenkáři (VPN - Verejnosť proti násiliu - obdoba českého OF, pozn. překladatelky) neustále zpochybňovali, chodili je konzultovat do Centrály VPN. Bylo to únavné a zpravodajství tato situace znemožňovala efektivně pracovat.
V polovině ledna 1990 se stalo, že jsme přišli ráno do práce a na dveřích i na chodbách nás vítal seznam »nežádoucích«. Sesmolil jej tzv. organizační výbor VPN a STV v čele s Ruskem a Sirotou. Podepsal jej však tehdejší ředitel Jaroslav Hlinický. Nemohl jinak - omluvil se nám za dva-tři dny. Prý jej zavřeli v pracovně a dokud nepodepíše, nedovolí mu odejít. Nebylo mu dobře, zřejmě srdeční příhoda, ale podmínkou pro kontaktování lékaře byl jeho podpis. Pozdě v noci ustoupil a podepsal...
Ano, byla to »revoluční situace«, ale právě při ní se projevují charaktery a podle mne teroristický čin zůstane vždy jen teroristickým činem. Věřím příhodě s Hlinickým, protože o dva dny později jsem tuto metodu zakusil na vlastní kůži. Byl to šok a jeden z nejnepříjemnějších životních zážitků.
Vyhotovení seznamu 32 pracovníků, kteří měli okamžitě z televize odejít, jsme považovali za neplatný právní úkon a nehodlali jsme se podřídit. Vyhlásili jsme symbolickou stávku a práv jsme se dožadovali i u Vlády SR - tenkrát vedené Milanem Čičem.
Kolegové mě pověřili, abych jménem všech na seznamu přednesl ve večerních Aktualitách stanovisko. Po dohodě s Prahou a se souhlasem dočasného ředitele Fajrajzla jsem dostal dvě minuty. Tenkrát poprvé moderoval Aktuality náš banskobystrický kolega Ľubo Karásek. Aktuality začaly dokonce znělkou VPN - s ukradenou grafikou motorového oleje Valvoline.
Několik minut před vysíláním, už když jsem přišel v doprovodu režiséra Fera Trutze, se do studia nahrnulo několik »revolucionářů«: Pavol Rusko, Tóno Mrázek, Fero Palonder, mladý Válek, Sirota a další antikristi - bylo jich asi deset, s tím, že si to rozmysleli, dohoda se ruší a nic říkat nebudeme. Odpojili mi kameru a Fera Trutze i mne obstoupili, prý abychom neskočili Karáskovi před mikrofon a kameru...
Ne, nedalo se tenkrát udělat vůbec nic. Už tehdy bylo vidět chápání demokracie očima »nové garnitury«, přitom Paľo Rusko byl v STV předsedou SZM a členem stejné stranické organizace jako ostatní - i lidé na seznamu.
(...)
Věřím, že se může najít i poctivý politik, ale u nás je to vzácný druh a měl by být chráněn zákonem stejně jako kamzík.
Po odchodu z televize jsme byl v politice čtyři roky. Myslím si, že nikdy předtím a nikdy potom jsem neseděl v jedné místnosti s tolika neslušnými lidmi jako v parlamentě... Mnozí se tam dostali jen proto, že jejich metou byl 30tisícový plat a možnost krást (pardon - privatizovat) s poslaneckým průkazem.
Na Slovensku to potrvá ještě dlouho, než budou působit političtí profesionálové, nebo než do politiky půjdou lidé úspěšní a majetní, kteří se nedají koupit za milionek nebo fabričku.
Domnívám se, že televize nesmí být pro politiky, musí být nastaveným zrcadlem...
JANA HAUSEROVÁ - hlasatelka
Už mě nic nemůže překvapit. A nesouvisí to s věkem. Souvislost vidím jednoznačně s životními podmínkami a s nerovností životních podmínek.
Hodně se mluví o startovací dráze, ale ta není pro všechny stejná. Cítím to jako velikou křivdu. Nedokážu to pochopit.
Celý život jsme tvrdě pracovala, nikdy jsem práci nebrala na lehkou váhu a nic materiálního nemám. Nepovažuji byt v paneláku za výhru. Považuji to spíše za samozřejmost, kterou by měl mít každý. Dnes mladí lidé nemají ani tuto samozřejmost. Takže, o jaké výhře to mluvíme?...
Ze slovenštiny přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ
Autor: Eva Sisková
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |