Třebaže bývá Gabriel García Márquez (1928) spojován s renesancí latinskoamerické prózy v oblasti magického realismu, objevují se v jeho instrumentální výbavě neklamné prvky publicistiky. Jenom jedno dílo však nekompromisně odkazuje k žánru už ve svém pojmenování a to je ZPRÁVA O JEDNOM ÚNOSU. Nyní se dostává do rukou českého čtenáře. Vydalo nakladatelství Euromedia Group k. s. - Odeon, přeložil Vladimír Medek, str. 256.
   Ať už autor počítal se zvědavostí svých příznivců, nebo si chtěl vyzkoušet pružnost mantinelů nastavených na rezonanci informatiky, výsledkem je (jak také jinak) mimořádně zdařilý text.
   Márquezova zpráva je vskutku informací o události, která se stala, jak je o tom pojednáno v úvodním poděkování. Publicistické prvky reportáže jsou v přísné rovnováze s beletristickým uměním románu. Čtenář tak na jedné straně získává dokonalý přehled o situaci únosců a jejich obětí, na straně druhé je mu umožněno spoluprožívat fyzickou trýzeň a duševní peklo unesených a jejich blízkých. Márquez skromně poznamenává, že jde o chabý odlesk hrůzy, kterou museli rukojmí prožít.
   Ukázalo se, že deset osob unesených na různých místech v přibližném časovém horizontu představuje jednu nátlakovou akci kolumbijské narkomafie s cílem vynutit si na vládě podmínky k svému uvěznění. Ano, čtete dobře; Pablo Escobar, šéf tohoto propracovaného kartelu, je ochoten vzdát se úřadům, když se mu zaručí, že nebude vydán do USA a že bude moci z kriminálu nadále řídit své obchody. Vláda má být přinucena k povolnosti prostřednictvím rukojmích.
   V jedenácti kapitolách a závěrečném epilogu autor střídavě dává promlouvat několika vládním činitelům a obětem. Do ohniska pozornosti se tak především dostává Maruja Pachónová a její manžel, politik Alberto Villamizar. Oni se obrátili na autora a v podstatě iniciovali vznik knihy. Maruja Pachónová strávila v zajetí šest měsíců, její manžel věnoval desítky hodin kontaktům s různými osobnostmi, aby ji osvobodil. Ozbrojenou intervenci bylo třeba zavrhnout hned v počátcích, únosci nedodržení této podmínky dali najevo popravou jedné z rukojmích. A tak Villamizarovo úsilí má mnohdy podobu omezených možností a svázaných rukou.
   Bernard Malamud kdysi napsal, že Márquez začne pracovat se dvěma hrdiny a vzápětí zaplní vyprávěcí prostor nepřeberným množstvím postav. Nejinak je tomu i v případě poslední knihy.
   Připomíná-li autor v souvislosti s událostmi v Kolumbii biblický holokaust a zároveň vyslovuje přání, aby se něco podobného neopakovalo, pak svého praktického cíle nedosáhl. Prostřednictvím ušlechtilých emocí a estetickými kvalitami však dílo zůstává nepřestajnou výzvou a burcujícím mementem.
   Pro úplnost: nakladatelstvím inzerovaný další Márquezův titul pod názvem Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce je obsažen v povídkovém souboru V tomhle městečku se nekrade (Odeon 1979). Některé jeho motivy se opakovaně objevují v románě Sto roků samoty.
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]