Oba
   Na začátku 90. let jsem v Lysé potkával paní Pokornou, ředitelku místní základní školy, která bydlela v Semicích. Její muž mě kdysi seznámil s Bohumilem Hrabalem. Ptával jsem se jí na spisovatele, který tenkrát, byť s obtížemi, ještě jezdil do Kerska krmit své kočenky. „Šel kolem nás nedávno. Ptala jsem se ho, jak se mu vede. Řekl mi, že je to na umřití. Vypadalo to, že to myslí vážně,“ odpověděla mi paní Pokorná.
   Vzpomněl jsem si na místo v jedné Hrabalově knize, kde pojmenovává tak něžně kerské borovice i na slova jeho průvodce a posluchače: „Vám se jednou, pane Hrabal, bude těžko umírat.“
   Když mi paní Pokorná pověděla, že pan Hrabal myslí na „umřití“, pomyslel jsem, jaká to musí být tíha všech tíh, která člověka milujícího život dovede k takovému povzdechu.
   Když se za několik roků pan Hrabal zcela nejspíš z vlastní vůle rozhodl odejít ze života, četl jsem vzpomínky Marlene Dietrichové na Ernesta Hemingwaye. Na to, že i on volil odchod ze světa ze své vůle. Slavná herečka napsala: „Snad v určité chvíli člověk pocítí svůj čas a prostě se rozhodne sfouknout svíčku.“
    Nevíme, jestli se pan Hrabal a Ernest Hemingway, když se rozhodli sfouknout svíčku, ocitli ve tmě. Ale když se vždy po čase vracím k jejich knihám a když je znovu a znovu čtu, znovu a znovu mě ozařují podivuhodným jasem.


   Ta korida byla mše
   (čtyři setkání s Bohumilem Hrabalem)
   Půl roku předtím, než mě kvůli politice vyhodili z učitelování, mě s posledním varováním poslali učit do Semic. To už jsem několik roků s mladickým nadšením miloval první tištěné prózy Bohumila Hrabala a autora vnímal jako českého Hemingwaye, i když psal úplně jinak. A v Semicích od září šedesátého devátého jsem ho začal dokonce vídat. Přicházel od Kerska a po silnici kolem školy mířil do obchodu a někdy do hospody na pivo.
   Zjara jsem překonal ostych a požádal ředitele školy pana Pokorného, jestli bych nemohl s jeho pomocí pozdravit pana Hrabala nějak zblízka. Jedno odpoledne mě tedy naložil pan Pokorný do škodovky a jeli jsme do Kerska. Pan Hrabal byl tehdy na prahu spisovatelské slávy. Přijal nás, mluvil se mnou o literatuře a já byl šťastný.
   Brzy nato jsem opustil školu i Semice. Pro nesouhlas s okupací státu se mi stát odměnil a poskytl mi k obživě práci kopáče u podniku Stavby silnic a železnic. Léto toho sedmdesátého roku bylo parné. Jednoho dne při práci na silniční odbočce u nás zastavilo auto ředitele semické školy. Byl jsem špinavý a zpocený, zrovna jsme skládali z valníku obrubníky. Pan Pokorný mi vyřídil pozdrav od pana Hrabala a podal mi od něho čerstvý výtisk Poupat, té knížky, která šla po vydání brzy do stoupy, protože ani pan Hrabal se státu nelíbil. Jestli jsem byl šťastný tenkrát v Kersku, na té rozkopané silnici jsem byl přešťastný.
   Po dvanácti letech od mé práce silničního dělníka mi v nakladatelství Československý spisovatel vyšla prvotina, básnická sbírka Kůže na zip. Tentokrát jsem jel do Kerska z Lysé na kole, abych dal panu Hrabalovi já svou první knížku. Asi jsem ho nevyrušil, protože mi otevřel a byl vlídný jako tenkrát na prahu své spisovatelské slávy. Nepamatoval si na mě a zeptal se: „ A kterej ty si?“ Řekl jsem své jméno a on odpověděl okamžitě: „ Ale tebe já znám, tebe čtu v přílohách sobotních novin.“ Nevím už, o čem jsme hovořili, ale jak se pan Hrabal rozloučil, se pamatuju. „ Tak ať ti to drásá, jak říkal Jiří Kolář,“ to mi tenkrát na rozloučenou řekl. To jeho „ tebe čtu, tebe já znám“ bylo a zůstalo pro mě vyznamenáním a dělím se o něj poprvé až teď.
   Při těchto dvou setkáních jsem s panem Hrabalem mluvil. Při dalších dvou byl v jeho blízkosti. Jednou jsem poslouchal a jednou mlčel. Poslouchal jsem ho na vernisáži výstavy fotografií pana Litomiského. Pan Hrabal pronesl úvodní řeč a později u vína vyprávěl o své návštěvě býčích zápasů. To vyprávění byla nádhera. Pokusím se některé věty z paměti vylovit. Bylo to nějak takhle: „ …Ti Španělé chodí na koridu jako do kostela. Ta korida je jejich mše. A bejk, to jsou oni. Ale oni jsou i torero. To do nich to pikadoři perou píkama, až teče krev. Do bejka, kterej je hrdej a statečnej. A ten černej tam dole tančí v balerínách. Je pod nimi, je nad nimi i v nich. Je to krásný a vznešený tanec, flamengo, a na konci toho tance se černej pomalu a elegantně prohne a stane se, co stát se má a musí a mečík měkce zajede a krásný bejk klesne zvolna na kolena a pak padne a země se zachvěje a tribuny jásají a jen někdo jako já se rozpláče.“
   Počtvrté a naposled jsem potkal pana Hrabala v metru. Seděl ve voze na konečné ve Vysočanech. Poznal jsem ho a chtěl pozdravit. Seděl strnule a hleděl nepřítomně do nějakého papíru. Když se vagony trhnutím rozjely, podíval jsem se na okamžik, do čeho pan Hrabal tak bez hnutí hledí. Byl to černě orámovaný list papíru a na něm bylo černým tiskem napsáno Eliška Hrabalová. Mlčel jsem, pan Hrabal pořád bez pohnutí hleděl na parte ve své ruce, stanice míjely a já na Můstku vystoupil. Podíval jsem se ještě z perónu přes sklo okna. Pan Hrabal se nehýbal a vagony se rozjely.
   Šel jsem pomalu chodbou metra, občas do mne někdo strčil a já myslel na toho člověka, sošně jedoucího metrem a cítil, jako vždycky když někdo zemře, bezmoc. Stejnou bezmoc, jako když jsem později jednoho večera slyšel z televize tu zprávu, že pan Hrabal pádem z okna od nás odešel, že už není.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]