S chorvatskou současností se setkáváme většinou okrajově nebo na ni jen narážíme při různých nepříjemných situacích v době dovolené. Připomíná se rovněž v referátech ze sportovních utkání, kde došlo ke skandálním protisrbským výtržnostem, což jsme zažili také v Praze. Jak vidí či prožívá takovou realitu všedního dne spisovatel, který v Záhřebu žije dlouhodobě?
   Tím spisovatelem je Milenko Jergovič, rodák ze Sarajeva, kde také začínal svoji životní dráhu publicisty, kterou dělí na roli novináře a spisovatele. Čtvrt století této tvůrčí práce je vroubeno vydáním patnácti knih, mezi nimiž najdeme romány, povídky, eseje i sbírku básní. O jejich úrovni svědčí četné prestižní literární ceny a také překlady do více jazyků. Když se v 90. letech rozhořela v Bosně válka, opustil Sarajevo a usadil se v Záhřebu, kde pokračuje ve své práci. V bělehradském týdeníku NIN mne zaujal obšírnější rozhovor s tímto spisovatelem a vybral jsem z něho několik úryvků.
   
   Po několika úvodních otázkách na "zahřátí" přišla řeč na to, jak se jako spisovatel a publicista v tomto chorvatském prostředí cítí...
   Cítím se dost neobyčejně... Po vydání románu Rita Tanenbaum, ve kterém se zabývám druhou světovou válkou v Záhřebu, respektive nastolenou chorvatskou praxí holocaustu vůči Židům, pocítil jsem nejrůznější ataky různých lidí i různých médií, počínaje tiskem až po státní televizi, jež si mě vzala na paškál v nejsledovanějším pořadu a představila včetně fotografie, aby obžaloba byla úplná.
   Všechny útoky bez ohledu na ideologické noty, neboť se projevovaly radikálně levičácky i radikálně pravicově, začínaly a končily otázkou, proč žiji ve státě, který nemám rád natolik, že o něm napíši Ritu Tanenbaum. Pravda, ten román nemluví o státu, nýbrž o lidech, ale jsou zde lidé, kteří se se státem identifikovali silněji než s vlastní zadnicí.
   Nikde jsem nedostal prostor, abych se bránil, protože se mne ani nikdo na román neptal. O Ritě Tanenbaum všichni měli své stanovisko ještě dříve, než knihu začali číst. Zlostně se ptali, co mám co psát o Židech v Záhřebu, když jsem se sem přistěhoval ze Sarajeva a jestliže se mi v Záhřebu nelíbí, ať se do Sarajeva zase vrátím. Opravdu, tento druh argumentace je neliterární, brutálně antiintelektuální, ale přesto byla jediná, která byla k této věci vznesena.

   Jak se v souvislosti s tímto případem kolem vašeho románu díváte na intelektuální atmosféru v dnešním Chorvatsku?
   V případě tohoto románu je velmi důležité, že se polemika kolem něho vedla v rubrikách všedního bulváru a nikoli v kulturních rubrikách, neboť takové rubriky v chorvatských novinách téměř ani neexistují.
   Myslím, že Chorvatům byla kultura potřebná pouze tehdy, když žili ve společném státě se Srby, aby Srbům předváděli, jak jsou kulturní, vzdělaní, gramotní a lepší než oni. Jakmile byla mezi nimi a Srby vytyčena státní hranice, Chorvati se přeorientovali na sport a snaží se v něm prezentovat svoji světovost. Na tuto sportovní nacionální hrdost se vynakládají stovky milionů euro a na kulturu zbývají drobky. Zvláště když se chorvatští hrdinové mají utkat se srbskými kolegy, jsou sportovní rubriky zdejších novin plné fanatických výzev, jak naši porazí Srby a pomstí tak mučedníky Vukovaru.
   Mně se tento diskurs oškliví, což také dávám otevřeně najevo. Píši o tom, co vyvolává nové běsnění.
   Lidé nemají rádi, když jim berete symbolické rituály a v Chorvatsku je ještě stále jedním z oblíbených symbolických rituálů porážet Srby včetně srbských sportovních klubů.
   Řekl bych, že to je převažující segment intelektuální atmosféry. A kultura? Na kultuře se nedá vydělat a tak nic neznamená.

   Zdá se, že jsi rozčarovaný?
   Nenazval bych to rozčarováním, ale v určitém smyslu jsem rezervovaný, to je pravda. Vystoupil jsem z Chorvatské společnosti spisovatelů, protože jsem pochopil, že jsem se ocitl v nesprávné společnosti, s níž mne nespojují ani profesionální zájmy, ani morální názory.
   Poté mi záhřebské Radio 101, které je jinak považováno za liberálně orientované, věnovalo celý svůj ranní program. Požadovalo se v něm, že když jsem vystoupil z Chorvatské společnosti spisovatelů, ať také vrátím chorvatský pas.
   Opravdu nevím, jak bych měl na něco takového odpovědět. To nestojí ani za nadávku, ani za facku.
   Nedávno mne předseda chorvatského PEN klubu Zvonko Makovič nazval srbským zbojníkem kvůli tomu, že jsem podpořil návrh Vida Ognjetoviče na založení balkánského PEN klubu. Ani na tuto veřejnou pomluvu jsem nereagoval, ale bylo mi líto, že jsem zůstal sám.
   
   V románu Rita Tanenbaum se pojednává o době, kdy je z jednoho města (Záhřebu) odvlečeno padesát tisíc lidí (Židů) a umučeno v táborech. Není to pro záhřebského měšťáka a nacionalistu dávka kritiky, s jakou se nehodlá smířit?
   Souhlasím s takovou diagnózou, ale domnívám se, že je důležité takové poslání literatury v kultuře národa, kdy se překonají hranice a kdy se hovoří o věcech, které občanská většina nechce slyšet.
   U chorvatských literárních expertů - těch samozvaných i nesamozvaných - existuje něco zvláštního: mají rádi výlučně bezelstné a neškodné šoky. Lidé mají v oblibě sexuální skandály nebo pornografii, ale jakmile napíšete něco, co by je politicky rozčilovalo nebo se nedejbože dotklo samotné národní identity této kultury, pak to vyvolá zuřivost a vede k občanské diskvalifikaci.
   Snad by bylo záhodno tomuto světu říci, že být Chorvatem nebo Srbem neznamená jen něco pozitivního, nýbrž znamená i to, že jsme příslušníky národů temných zločinců.

   Rozhovor nemohl minout širší pohled na kulturu a literaturu. Otázka zněla: Jak se díváš na současnou literaturu v těchto končinách (bývalé Jugoslávie)?
   Když ji posuzuji jednotlivě v jednotlivých státních nebo národních hranicích, potom jsou tyto literatury hrozně ochuzené a provincializované...
   Chovám v oblibě knihy dobrých jihoslovanských autorů, kteří píší svá díla po rozpadu bývalého státu. Hranice, ať skutečné nebo duchovní, vyvolaly mnoho špatných, smutných, antikulturních reakcí, avšak přinesly také neobyčejnou různost perspektiv, jež těm čtenářům, kteří bedlivě sledují srbskou, chorvatskou, bosenskou i černohorskou literaturu, přinese nové čtenářské obohacení.
   Avšak aby se o tom mohlo vůbec hovořit, musí se tyto knihy také číst, ale bohužel dnes je málo těch, kteří čtenářský prostor své literatury akceptují tak, jak je to logické - jako celistvý prostor bývalého srbsko-chorvatského jazyka a všech jeho literatur.

   Jde o oprávněnou kritiku
   Na doplněnou, abych rozptýlil podezření čtenáře, že kritický postoj spisovatele Jergoviče je příliš subjektivní a jednostranný, připojím ještě ukázku z jiného pramene. Na sklonku uplynulého roku se v Záhřebu uskutečnil Týden srbské kultury. Tato iniciativa i její realizace byla dílem bělehradské liberálně demokratické elity, která svou nadnárodní orientací garantovala, že se dostatečně distancuje od Miloševičovy éry, patřičně zdůrazní srbskou odpovědnost za to, že se ve volbách hlasovalo pro Miloševiče, nebude připomínat, že před rokem 1991 celé půlstoletí bylo Chorvatsko státem dvou rovnoprávných národů - Chorvatů a Srbů, ani nenaznačí, že je Chorvatsko něco dlužno statisícům těch, kdo byli vyhnáni ze svých domovů, ani jak budou vypořádána jejich lidská, občanská a také majetková práva.
   Nic takového nehrozilo, přesto se vzápětí po zveřejnění programu srbské kulturní akce ozvala v chorvatském tisku rozčilená reakce, jak se v tom má mladá generace vyznat, když je program napsán srbskou cyrilicí?
   Může být podán přesvědčivější důkaz, jak se v Chorvatsku respektuje právo srbského národa svobodně prezentovat svůj jazyk, své písmo a svou kulturu vůbec? Ani liberální poníženost neoblomila chorvatskou antisrbskou sveřepost. Co se ještě může očekávat jiného než bezmezný národní masochismus, sebeponižování a zatracení vlastní národní identity, vlastní cti a hrdosti, odhození příslušnosti k vlastnímu národu, jeho kultuře, přiznání kolektivní odpovědnosti a nekonečné prosby o prominutí, když se připomene příslušnost k srbskému národu?
   Setkáváme se zde s něčím, co je neslučitelné s demokratickými základy společnosti, s potřebou vzájemného soužití a s evropskou kulturou vůbec.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]