Nejplodnější francouzský dramatik dvacátého století Jean Anouilh rozdělil souborné vydání svých her do několika přihrádek: vedle "růžových", "černých", "jiskřivých" či "skřípavých" tu najdeme i dramata "kostýmová", snad ze všech nejčastěji inscenovaná na našich jevištích. Z této kolekce po českých divadlech hodně cestovala Anouilhova historická parafráze o Janě z Arku Skřivánek, jejíž dneškem nahlížené téma střetu jedince s mocí má nejeden společný rys s TOMÁŠEM BECKETEM, hrou poprvé uvedenou roku 1959 (originální název: Becket aneb Čest boží).
   Nejnověji hru nastudoval v Divadle na Vinohradech režisér Jan Novák, který vyšel z překladu Mileny a Josefa Tomáškových. Neopustil dlouhodobější tradici divadla a zaměřil se na výrazné herecké osobnosti, na kterých z větší části ponechal interpretaci díla. Vinohradské divadlo má dost jednosměrně vyhraněné obecenstvo, nepříliš přístupné netradičním postupům a výkladům, má rádo své herce a nejvíce jim tleská, když prostředkují reálné, životaplné postavy zejména klasického repertoáru.
   Protagonisté hry, král Jindřich II. a panovníkův rádce a kancléř, posléze canterburský arcibiskup Tomáš Becket, nalezli skvělé představitele ve Vladimíru Dlouhém a Martinu Stropnickém. Oba postavám vdechli šarm i noblesu, dobře vystihli rozměr vzájemného osobního pouta. Dlouhý dal králi dostatek citovosti i hysteričnosti, zároveň i uražené ješitnosti a panovnické krutosti a bezohlednosti. Stropnický dobře vystihl Becketův pragmatismus, jímž zrazuje sám sebe, zároveň i charisma rozporné osobnosti, pro kterou závažnost nového postavení znamená cestu k vyšší morálce. O nic hůře si nevedou ani představitelé menších rolí, namátkou královna matka Gabriely Vránové, papež Jana Teplého, zaujmou i výkony Petra Kostky, Jana Šťastného nebo Michala Novotného vždy ve více menších rolích.
   I tentokrát mohou být diváci plně spokojeni, skvělí herci je mnohokrát strhnou k bouřlivému potlesku. Přináší to však jistý problém v tom, že se z inscenace vytrácí ono podstatně anouilhovské - tedy jistý nadhled, ironický posun od obvyklého historického výkladu dějů a osudů z dvanáctého století, demytizace becketovského kultu, nadčasové vnímání mezní situace završené mocenskou vraždou. Novákovo nastudování toto pojetí sice nevylučuje, ale nedává dostatek prostoru k podstatným dnešním úvahám, dotýkajícím se jednak morální integrity jedince oddaně vykonávajícího i velmi sporná královská rozhodnutí, především však destrukce hodnot vzešlé ze střetu dvou autoritativních (možno říci i totalitních) mocí, panovnické a církevní. A jsou to přitom témata i výrazně dnešní, k jejichž uchopení bezpochyby směřovala i anouilhovská metaforičnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]