13. listopadu 2007 v Café Illusion v Praze na Vinohradech zazněla v podání Gabriely Filippiové, Marie Málkové, Milana Friedla a Jiřího Zapletala parafráze biblické Písně písní Sulamit, jejímž autorem je jeden z předních představitelů ruského kritického realismu Alexandr Ivanovič Kuprin (1870-1938). Příběh, mistrně přeložený nedávno zesnulou překladatelkou Zdeňkou Psůtkovou, vypráví o nesmrtelné lásce moudrého krále Šalomouna a mladičké jeruzalémské dívky Sulamit. Otištěný esej je rozšířenou verzí úvodního slova k úspěšnému literárnímu pořadu Výboru národní kultury.
   Vypráví se, že když v roce 1908 Sulamit vyšla, stařičký L. N. Tolstoj jí byl tak okouzlen, že svým návštěvníkům v Jasné Poljaně z ní předčítal.
   Alexandr Ivanovič Kuprin, kadet, spisovatel, žurnalista, pilot, herec i cirkusový podnikatel - jeden z posledních představitelů velké tradice ruského kritického realismu - se narodil 26. srpna 1870 ve vesnicí Navročat v Penzenské oblasti v Povolží, v místě vzdáleném od Moskvy jihovýchodním směrem asi 700 kilometrů. Jeho otec, nižší vládní úředník, zemřel na choleru v 47 letech, matka, zchudlá tatarská princezna, se v roce 1874 se čtyřletým synem přestěhovala do Moskvy.
   V roce 1876 chlapec zahajuje svou školní docházku v internátní škole Razumovského a o čtyři roky později vstupuje do vyšší vojenské školy pro kadety. V devatenácti letech - ještě jako student - otiskuje svou první povídku Poslední debut. Je to příběh mladé herečky, která kvůli nešťastné lásce spáchá během představení sebevraždu. Kvůli této nepodepsané povídce je na několik dní uvězněn v posádkovém vězení. Protože si matka přála, aby chlapec udělal vojenskou kariéru, mladý Kuprin se v roce 1893 připravuje na vstup do Akademie generálního štábu. Kvůli urážce policisty je však povolán zpět ke svému regimentu. Tento incident urychlil Kuprinovo rozhodnutí odejít z armády.
   V roce 1894 odchází do Kyjeva, rozhodnut věnovat se pouze psaní a cestování. O dva roky později vzniká dokumentární próza o těžkém životě dělnictva, nazvaná Moloch. Roku 1898 vychází Olesja, novela o lásce dívky nařčené z čarodějnictví. Zvlášť důležitý je pro autora rok 1900, kdy se na Jaltě setkává s Maximem Gorkým a Antonem Pavlovičem Čechovem. Roku 1901 se stěhuje do Petrohradu a píše krátké povídky V cirkuse, Zloději koní a řadu dalších. O rok později se žení s Marií Karlovnou Davydovovou, zanedlouho se jim narodí dcera Lidia. Román Souboj (1905) mistrně zachycuje prostředí zapadlých haličských městeček, bezútěšnou pustotu ruské provincie a bezvýchodnost důstojnického života. V letech 1909-1915 vzniká dvojdílný román Jáma o každodenním životě oděských prostitutek. V roce 1907 se spisovatel rozvádí. Možná že v reakci na tuto bolestnou událost píše lyrickou prózu Sulamit (1908), mistrnou parafrázi biblické Písně písní. Kuprin je v té době velmi oceňován nejen Tolstým, ale i svými vrstevníky - Čechovem, Gorkým, Andrejevem a Buninem, pozdějším nositelem Nobelovy ceny.
   Po vydání Sulamit bylo zřejmé, že Kuprinův talent obsahuje i silný náboj romantismu. Přestože se spisovatel pohyboval v nejrůznějších prostředích, dokonce i
   mezi společenskou spodinou, uchovává si po celý život představu ideální lásky. V románu Souboj o tom píše: "Láska je to nejvyšší na světě, a je dána jen nemnohým."
   Říjnovou revoluci Kuprin nepřijal a přes Finsko odchází do Paříže, kde žije až do roku 1937. Emigraci však snáší velice špatně a jeho tvorba ztrácí na předválečné síle. V roce 1929 - mimo domov - vydává román Kolo času. O svých pocitech emigranta říká: "Má touha po domově nepomíjí, neotupuje se, naopak útočí na mne stále častěji a je stále hlubší." V roce 1937 onemocní rakovinou a vrací se do Sovětského svazu. Navzdory stalinským represím je přijat vlídně a dostává se mu péče ve státním sanatoriu. 25. srpna 1938 v Leningradě umírá a je pohřben na Volkovském hřbitově.
   Alexandr Ivanovič Kuprin sám sebe charakterizoval těmito slovy: "Jsem tulák vášnivě milující život. Pracoval jsem jako soustružník, sazeč, rolník, prodavač tabáku, topič, herec i cirkusák. To, co mě pohánělo, nebyla chudoba. Chtěl jsem prožít vnitřní život každého člověka, kterého jsem potkal, a podívat se na svět jeho očima."
   Po těchto slovech by se mohlo zdát, že Kuprin je autor povýtce empirický a realistický, že píše jen o tom, co sám prožil, a že si své zážitky přímo metodicky opatřuje. Lyrická próza Sulamit dokládá, že její autor má v sobě i silný romantický étos, touhu po životě, jaký by mohl být, a po lásce, jaká by být měla. Milostný vztah izraelského krále Šalomouna a mladičké hlídačky na vinici je v Kuprinově pojetí absolutní. Vyvrací oba partnery z kořenů, je z rodu Romeova a Juliina nebo z rodu Hugova Ruy Blase a nebohé španělské královny Marie, a proto končí tragicky - okolní svět nikdy nesnášel to, co je velké a čisté. V jedinečnosti skutečné lásky se každý z milenců dobrovolně zříká své identity ve prospěch druhého, a tím ji paradoxně získává na vyšším stupni sebeuvědomění. Zamilovanost Kuprinových postav slučuje erós s agapé - lásku tělesnou s láskou duševní. Jedno bez druhého znamená buď milkování, nebo na druhé straně soucit či oběť. Ve skutečném, to znamená fatálním vztahu mezi mužem a ženou hraje důležitou roli jejich vzájemné charisma. To starořecké slovo, kterému se dnes velice špatně rozumí, znamená dar z milosti, tedy dar nezasloužený. Křesťanská teologie tento termín dokonce překládá jako dar Ducha svatého. Charisma proto není pouhý součet kladných lidských vlastností a jeho zneužití může vést k pýše a manipulaci druhými.
   Ve svých Předpotopních úvahách v eseji Faust - stavitel uvažuje Karel Kosík o možnosti "pobývat na Zemi poeticky". Tento postulát zní možná na první pohled poněkud preciózně, ale jen tomu, kdo nedělá rozdíl mezi poezií latentní (žitou) a poezií psanou. Jsou lidé, kteří sice ony "krátké řádky" čtou, ale poeticky na Zemi nepobývají, a naopak ti, kteří verše nepotřebují, a přece velice silně vnímají bolestnou a nejednou i tragickou krásu života. Pobývat na Zemi poeticky dokáže většina mileneckých dvojic pouze v první fázi svého okouzlení, než jim jejich vztah zevšední. Brzy však jejich milování pod nánosem banality ztratí rozměr zázračnosti. Ale byla to skutečná láska, když se vyčerpala tak brzy? Připadá mi, že ve světě, v němž rozhodující slovo mají kýč a chtíč, chtíč peněz, moci a sexu, je stále obtížnější uskutečňovat lásku jako dvojjedinost erótu a agapé. A také naopak: čím méně se o tuto syntézu pokoušíme, tím víc je na světě kýče a chtíče. Ale nedělejme si iluze. I biblický Šalomoun zápasí s přesyceností a blazeovaností. "Má na šedesát královen / a ještě osmdesát žen / a mladých dívek nespočet", čteme v Písni písní (překlad Viktora Fischla z roku 2000). Nabažil se dokonce samotné královny ze Sáby, té moudré, bohaté, krásné, i když už trochu přezrálé ženy. Až v okamžiku, kdy poznává mladičkou Sulamit, chudobnou hlídačku na vinici, s úžasem zjišťuje, co je to pravá láska. Teprve nyní, ve čtyřiceti letech, poprvé zažívá její opojnou i drtivou moc. Cesta k tomuto poznání nevedla přes bohatství nebo moudrost, a už vůbec ne přes enormní erotickou zkušenost. Stejně tak třináctiletá Sulamit se bezhlavě zamiluje, aniž tuší, kdo je její vyvolený.
   Historický Šalomoun, hebrejsky šelómó = pokojný, který vládl v letech 973-933 př. n. l., není ve srovnání s Kuprinovým Šalomounem zdaleka tak dokonalý. Postavil sice v Jeruzalémě velkolepý Hospodinův chrám, svou mírovou politikou přivedl zemi k hospodářskému rozkvětu, ale svými hojnými sňatky s pohanskými princeznami a milostnicemi zavlekl do Izraele modloslužbu - zejména Isidin a Baalův kult. Je za to Hospodinem potrestán: po jeho smrti se Izrael rozpadne na Severní a Jižní království. Za stejné provinění je potrestán i Šalomoun Kuprinův. Královna Astis, dcera egyptského faraóna Sesáka, dá Sulamit ze žárlivosti zavraždit. Kuprin tak domyslel a epicky dotvořil starozákonní Píseň písní. Ta podle předního znalce starověké hebrejské poezie profesora Stanislava Segerta vznikala jako sbírka 24 svatebních písní v 5.-3. stol. př. n. l., tedy několik set let po Šalomounově smrti, a je dílem anonymních autorů. Tím se také vysvětlují určité nesrovnalosti v textu. Do biblického kánonu se dostala díky alegorickému výkladu: Šalomounem je míněn Hospodin, pro křesťany Kristus, Sulamit má symbolizovat židovskou, případně křesťanskou církev. Toto stanovisko zastává ještě Komenský ve svém přebásnění z r. 1659, otištěném v Amsterodamském kancionálu.
   Dnešnímu člověku je už přirozeně zatěžko chápat Píseň písní jinak než jako cudnou, ale zároveň velice otevřenou a básnicky svrchovanou oslavu pozemské lásky mezi mužem a ženou, lásky plné, slučující erós i agapé, a právě proto tak vzácné. Biblická Píseň písní myšlenkově vrcholí dvěma verši z 8. kapitoly: "Vždyť silná jako smrt je láska, / neúprosná jako hrob žárlivost."
   Takové je i poselství Kuprinovy Sulamit.
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]