Redakce. Kdysi to bývaly randalárny psacích strojů. Kolik příběhů jsem tam utkal na jejich čluncích. Jak to bylo divné, když stroj na psaní mluvil, vydával stále povzbudivé - klap... klap... Klepající mlýnek-mozeček, semílaly se v něm roztodivné myšlenky. V tom podivném mechanismu, v těch páčkách, cívkách, táhlech, šroubech a kloubech byl zdroj neuvěřitelnosti: klaviatura vyklepala písmena příběhů. Kde jsou všechna ta slova, všední i neobvyklá, nábožná i hříšně světská, která se mnou vstupovala do hry? Slovo je kouzlo řeči, světa. Hlubina bezpečnosti, atmosféra strachu, studnice smíchu i pláče, plejáda mnohotvárnosti. Jak jsem, vše co jsem prožil, vytahoval ze zásobníků dojmů života. Z jeho podivných zásuvek. Co v nich bylo uloženo něhy i cynismu, jemnosti i hrubosti, her i zápasů, výher i proher, lásky i nenávisti, krásy i ošklivosti, skutečnosti i ireálna.
   Do psacího stroje jsem vždy bil zuřivě, vášnivě a nespoutaně. Jako mlatec bije cepem, aby se z klasů vysypalo co nejvíce obilí. Také stroj na psaní musí z hlušiny slov vydolovat jen tak krásná.
   Na jednom redakčním stole jsem měl prastarou, těžkou underwoodku, někdy z roku 1935. Ta rychlá mlatba na ní, to duševní šílenství, v tom kalupu, kdy její zvoneček nepřetržitě cinkal a vnitřní tajuplný svět se stále tajemně točil a odvíjela se červenočerná páska. A stále moje údery: pic ho... prásk ho... bim ho... bum ho. Rány jako na buben. To patřilo k výrobě norimberských trychtýřů, k nalejvárnám ducha, které jsme připravovali. S jakým rámusem se to všechno rodilo! A Vráťa, pán z tiskárny, pelášil s rukopisem do sazárny. A tam znovu mlatci, připraveni se svými sazečskými vehikly.
   Byl jsem podivný strojopsáč. Kolik jen těch strojů jsem pokazil. Když jsem si je podmanil, když jsem z nich udělal prostitutky pro vytloukání svých myšlenek, již to dávno nebyly milé, všedokonale sloužící, jemné a tajemné přístroje. Provozoval jsem s nimi ty nejdivočejší orgie. Ta zuřivost, ba nepříčetnost, kdy jsem seděl u stroje s pěnou u úst, oči na stopkách, papír se nestačil odvíjet, zvoneček se stále ozýval... cink... cink... pohyb stroje se neustále opožďoval za valícími se myšlenkami inspirace. Jako raněné, zoufale štvané zvíře jsem se v těchto chvílích třásl nad psacími mašinami. V jakých artileriích útocích ducha i těla se rodily ty myšlenkové asfalty, vylévané z rozžhavené myslivny.
   Jednou jsem dokonce takovou starou, černou mašinu doslova zničil. Ten stroj jsem proháněl stále rychleji. Bez zastavení, bez sebemenší chvíle oddechu. Již jsem z toho byl celý nesvůj, unavený, uondaný, propocený, když z ní náhle vypadlo malé kolečko! Pak další a zase další, ten bytelný stroj se rozpadával, ale ještě stále, i v agonii, psal. Vyskočil jsem a napůl nepříčetný přikázal Vráťovi: »Tady, chyť se mnou tu mašinu, tu bestii!« Vzali jsme ji pod paží, každý z jedné strany. »A pořádně s ní o zem, pěkně,« dirigoval jsem její další osud. Ta letěla! Otevřenými dveřmi až na dlaždice chodby. Tam se pěkně rozhňácla. Zpečetili jsme její osud. Dodělala. Navždy. Byla již stejně dávno odepsaná z inventáře. Vráťa se mohl tenkrát umlátit smíchy, když jsem ji už po třetí pouštěl na zem. Vše se v ní potrhalo, její vnitřnosti vyhřezly, co v ní bylo fraktur, zohýbání, páska se přetrhla, táhla se vzepřela a trčela ven jako rozlomená žebra. Teprve pak jsem si oddechl. Zhluboka, jako po těžkém, smrtelném boji. Dal jsem si kávu s cigaretou. A malého panáčka-vzpamatováčka. A Vráťa, ten dobrý redakční druh, se stále mlátil do stehen a nemohl zadržet svůj nespoutaný smích.
   On nikdy ani netušil, co to bylo ve mně tehdy za zoufalou duševní, téměř sebezničující trýzeň. Ta otázka prostě zněla: Buď já - nebo ten stroj. A ať to bylo jakkoliv podivné, toho stroje mi nebylo vůbec líto. Byl to jediný můj psací sluha, kterého jsem takto zahubil. Mám doma čtyři psací stroje, velmi si jich vážím a stále na nich píši a nikdy bych nepřipustil jejich eutanazii.

   Není to tak dlouho, co jsem šel za jedním známým do redakce jistého deníku. Byla v rozměrném sále, kde sedělo u počítačů asi deset redaktorů. Měli bílé pláště a v místnosti bylo ticho jako v kostele. Náhle jsem si s úžasem uvědomil, že jsem žil v docela jiné době a v docela jiné době se pohybuji dnes. A poprvé jsme zalitoval, že jsem se nestal psychiatrem. Že nemohu prostě intimněji nahlížet do raněných mysliven, jako je např. ta moje. A přesto se můj čas stále odvinuje zpět a já znovu sahám po peru, abych oživil události, které jsem prožil, vracím se do dob dávného zapomenutí.
   Stýkal jsem se ve svém životě se známými vzdělanci své doby (zpočátku nebyla zdaleka tak nevzdělaná jako je dnes) a moje styky s těmito lidmi byly pro mne stejně tak prospěšné, jako moje hluboké porozumění pro pražské podsvětí. A díky tomu, že jsem na cestě životem poznal psací stroje, mohu o tom o všem vydávat pokorné a nezaujaté svědectví. Je-li místy bláznivé, budiž mi odpuštěno, a rovněž i to, že jsem někdy nevlídným zacházením psacím strojům, např. tomu jednomu, o němž zde píši, ublížil. Nemohu za to. I já, snad jako každý člověk, šel jsme místy i podivnými stezkami svého života...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]