Literární kritička a historička Hana Hrzalová oslaví 23. března významné životní jubileum. Redakce Obrysu-Kmene i vedení Unie českých spisovatelů k němu upřímně gratulují.
   

   Trvalou částí Václavkova odkazu jsou jeho knihy; ať už knižní studie, které sám napsal a vydal, nebo ony knihy, které vytvořili editoři Václavkova díla z jeho časopiseckých studií, z článků, glos aj. Z nich dnes poznáváme Václavka především. Nezajímá nás však jen to, co je napsáno, ptáme se a chceme a doslova potřebujeme znát, co Václavka vedlo k napsání těchto knih a článků, proč volil právě ty a ne jiné problémy, jaká je jejich vzájemná souvislost, a v jakých vztazích jsou vůči tehdejší socialistické, ale i buržoazní kritice, k době, jaký je jejich význam dnes.
   (Bedřich Václavek - spolutvůrce pokrokové kulturní politiky, 1977)
   
   Sedmdesátá léta jsou léty Říhovy tvůrčí zralosti.
   Literární díla, která píše v té době pro děti a mládež, syntetizují jeho životní poznání i uměleckou zkušenost. Říha se stává jedním z nejvýznamnějších spisovatelů literatury určené dětem, a to doma i za hranicemi.
   V tvorbě pro dospělé se stává určujícím záměr přispět k precizaci obsahu i formy současného románu, ať už současného či historického.
   Odkud a jak začít výklad o Říhově historické románové trilogii z poděbradské doby? Jak nejlépe vystihnout autorův záměr a jeho naplnění, uměleckou strukturu trilogie, proměnu, k níž došlo v její koncepci, ideově estetickou hodnotu trilogie jako celku i jednotlivých jejích dílů?
   Nesporné je, že trilogie - Přede mnou poklekni (1971), Čekání na krále (1977) a A zbyl jen meč (1979) - vedle Meluzina a spolu s ním - je výrazem Říhova doslova programového úsilí stvořit moderní, současný román, významuplný, myšlenkově obsažný, po formální stránce odpovídající trendu soudobé beletrie k hutné zkratce i k poetičnosti, respektující a vycházející z úrovně myšlení dnešního člověka.
   (Bohumil Říha, 1981)
   
   Jedním z předpokladů geneze, proměn a růstu je stálá a průběžná vnitřní diferenciace, včasné vyznačování průměru a podprůměru i falešných a mylných interpretací života a skutečnosti. Beletrie je malou ploškou velké zrcadlové plochy, v níž se setkáváme se svou dobou, s lidmi, které známe a s nimiž žijeme, i sami se sebou. Nikdy ovšem nestojíme jen tváří v tvář literatuře, próze, dílu, autorovi, vždy stojíme tváří v tvář samotnému životu. A to je příznačné i dobré, neboť společenská a životní praxe poskytují nejvyšší kritérium.
   (Proměny české prózy, 1985)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]