Všichni, kdo znali ředitele Kruhopolu Bakeše, svorně tvrdili, že si změny v jeho chování všimli poté, co se do podniku vrátil ze čtrnáctidenní rekonvalescence po autonehodě. Když tehdy svolal poradu náměstků, jeho první slova byla, Tak co, volové, jak ste si tu beze mne váleli šunky?
   Odpustili mu takový úvod, i když byl pro ně nečekaný. Sotva ale náměstek Horáček přečetl plnění plánu za uplynulý měsíc, ředitel ho zarazil slovy, Už zase kecáš, Beďo!
   Horáček si čistil brýle, jako by z nich chtěl vymačkat skla, a potom řekl vyčítavě, Čtu to podle kritérií, které jsi nám navrhl ty, říďo.
   Byla to pravda. Ředitel mínil, že konkurence nesmí vyčmuchat, jak na tom jejich podnik doopravdy je, aby akcie nešly ke dnu. Jinak...! A varovně zvedal prst. Tentokrát ale prst nechal na stole.
   Volové, co bylo, na to kašlu, řekl. Vyklop, Beďo, jak to válíme. Nebo chceš, aby to za tebe přednesla Boženka Potůčková...?
   Všichni se křenili. Bylo podnikovým tajemstvím, že padesátiny slavil Horáček na prsou sekretářky, jejíž vnady patřily k největším tržním hodnotám celého podniku.
   Horáček si chtěl zase čistit brýle, pak se ale vzmužil a řekl, Říďo, ber jak ber, je to s nama fakt na draka. Kasa jak hladová kurtizána a odbyt v hajzlu! Stačí?
   Kolem stolu to zašumělo. Čekali, co na to šéf. Ten si nejprve odplivl pod stůl, a až potom řekl, Tak jste to konečně slyšeli, volové!
   Ředitelův nový způsob komunikace vyvolal u náměstků nejistotu. Pud sebezáchovy jim našeptával, že pokud na svoji obranu nebudou zavčas reagovat, vznikne nové vedení, ovšem se starým ředitelem. I dali hlavy k hlavě a došli k názoru, že říďa vyčmuchal nějaké změny přímo n a h o ř e .
   Musí to být sakra rafinovaný, když nám to tají, uvažoval ekonom, který to s bankou vždycky skoulel na remízu.
   To jo, přikyvoval druhý náměstek Vaňous. Je ale taky možné, že nás po čtrnáctidenní nepřítomnosti jenom zkouší. Musíme si dávat bacha a čekat, co z něho za pár pátků vyleze.
   Na tom se svorně shodli.
   Mnohem víc než oni trápila se s proměnou ředitele Kruhospolu paní Bakešová. Když se k němu po jeho návratu z nemocnice něžně přiducla, všimla si, že netečně hledí ke stropu, kde bzučela zapomenutá moucha.
   Pepo...! vykřikla, jako by z toho stropu chtěla nepřítomné oči přivolat, jenže Josef Bakeš vyschle řekl, Dal bych si pivo.
   Pivo? Vždyť ti nikdy moc nechutnalo, namítla paní Bakešová. V lednici máš skotskou. Hned ti ji přinesu. Místo děkovného úsměvu však slyšela, Nekecej a skoč pro pivo!
   Dalšího dne, když přišla z obchodu, zjistila, že manžel v v pokoji není. Než stačila prohlédnout celý byt, stál už Josef Bakeš ve dveřích s basou piva a lahví rumu.
   A o den později, když se vracela z nákupu, zahlédla svého miláčka v hospodě U tři koček. Seděl s mladýma buchtama a připíjel si s nimi, jako by je znal odjakživa.
   To už bylo na paní Bakešovou příliš. Rozhodla se, že navštíví manželskou poradnu.
   Snadná pomoc, paní, řekl jí hezoun s modrýma očima. Jestli váš manžel vykřikuje ze spaní něco o koních, pak by to bylo důkazem jeho erotismu. Lidská duše je totiž bisexuální. To znamená, že jedno pohlaví je v ní vyvinuto normálně, zatímco druhé neúplně. A to druhé pohlaví se vytrvale snaží prosadit aspoň v našich snech. U muže je to anima, u ženy animismus. Někde tomu říkají taky hanbismus, vysvětloval.
   Paní Bakešová pozorně poslouchala. Netušila, co všecko ta anima může dělat s jejím Pepou. A hezoun s modrýma očima pokračoval, Drahá paní, je všeobecně známo, že muži se po čtyřicítce mění. Už jistý Wells řekl, že starší muže inspirují mladé ženy v rozpuku. Chápete, co tím chci říct?
   Paní Bakešová se začervenala, pětistovkou poděkovala za všecky rady, zašla do obchodního domu, kde si koupila tričko s nápisem Univerzita Kansas City, pak navštívila holiče a vlastní koupelnu, a eroticky zušlechtěna, nesla manželovi do postele hovězí bujón s vajíčkem.
   Josef Bakeš slupl bujón, pochutnal si na vepřovém žebírku, a než mu manželka uvařila kafíčko, byl zas v trapu.
   Kdybych aspoň věděla, jakou animu si drží... štkala do nápisu Kansas City nešťastná žena.
   Pár dní po poradě u ředitele odjeli dva náměstci do Prahy, aby zjistili, co se vlastně v nejvyšší politice chystá nového, leč ničeho převratného se nedopátrali.
   Bude to asi utajenější, než jsme si mysleli. On to ten Klaus s tím Zemanem koulí velice konspirativně, mínili.
   Pro jistotu potom dělali všecko podle ředitele. Neholení a v odrbaných džínách á la Ruml chodili do práce, zdravili se čau, vole, ze skotské a moravského červeného přešli na rum a krušovickou desítku. A důvěrné styky se svými sekretářkami už neskrývali ani v závodní jídelně.
   Vrátný Motyčka, pamětník všelijakých politických přehmatů i převratů spokojeně mudroval, Je to dobrý. Moc dobrý. Konečně jsme pokročili ve vývoji společnosti. Všichni se stejně oblíkají, důvěrně se oslovují, demokraticky si vyměňují ženské. Ještě, abysme všichni měli stejný platy.
   Na další podnikové poradě, která byla v hostinci U tří koček, po šestém pivě a pátém rumu navrhl výrobní náměstek, že by ve fabrice měli šít kalhotky z džínoviny, prý to ve světě frčí.
   Technický náměstek zas prosazoval punčocháče s křížovkou na stehnech, jako zaručený výkřik poslední módy. Kruhospol by se tímto tahem udržel na trhu i bez zahraničního sponzora.
   Ředitel gurmánsky pil, humanisticky meditoval, a poradu ukončil slovy:
   Jestli do měsíce nevytunelujem nějakou banku či konkurenci, nezbyde mi, než abych Vám řekl, děkuji, odejděte, volové!
   Z porady pak šel domů v doprovodu dvou lukrativně vyvinutých osmnáctek, které na výhružné pohledy madam Bakešové odpovídaly usmívajícím se pozadím.
   Je to s ním čím dál horší, svěřila se hned příštího dne paní Bakešová modrookému psychiatrovi.
   Ten zase řekl, Milá paní, váš muž je zřejmě extrovertní smyslový typ, který lásku vychutnává přímo požitkářsky. Potrpí si na to, aby jeho milenky byly mladé a v hojném počtu. Ožení - li se s ženou, která jeho touhy dovede rozeznít, zůstává jí věrný, dokud mu poskytuje tělesné uspokojení, na něž, jak se domnívá, má právo. Co vy na to?
   Paní Bakešová váhavě přikývla, že na tom něco je.
   Jenže překotnost tohoto světa nás staví před nové a nezvyklé situace, pokračoval muž s modrýma očima. To máte jako s krabičkou zápalek. Jistě víte, že dříve měla sirka funkci aktivní a krabička úlohu pasívní. To bylo. Dnes je ale tomu naopak. Sirku v prstech jen držíme, kdežto krabička si o ni sama škrtne. Krabička tudíž převzala funkci aktivní. Už chápete, co vám chci říct? zeptal se psychiatr a paní Bakešová opět zčervenala.
   Lidská duše, to je ustavičná změna, vzrušeně vysvětloval psychiatr. Nikdy nevíme, čeho se kdy u koho nadějeme. Podívejte. Otevřel dveře do vedlejší místnosti, v níž seděla dvojice. Žena, čtyřicátnice, nevraživě hleděla na muže stejného věku, který měl tetování na prsou i na pažích a klátil se na židli, jako by byl opilý. Paní Bakešová před ním bezděky couvla.
   Vy se ho bojíte? uchichtla se čtyřicátnice. Vždyť je to ňouma. Neublížil by mouše. A předtím by se s každým jenom pral, vysvětlovala. Kdybych věděla, co se z něho vyklube, nikdy bych si ho nevzala! Žena chtěla pokračovat v uštěpačných poznámkách na adresu svého muže, ten ji však jemně objal a láskyplně řekl:
   Omluvte, prosím, manželku. Je poněkud unavená. Jistě víte, že s náladou je to někdy jako s dodacími lhůtami. Že, Marie? A muž svou tlapou šetrně hladil útlou ruku.
   Paní Bakešová na hromotluka užasle zírala. Když promluvil, jako by slyšela svého Pepu ještě před jeho autonehodou. Očima dojatě spočinula na tetované hrudi, zatímco čtyřicátnice hystericky útočila na psychiatra, Co s ním mám dělat? Na tancovačku už ho nedostanu. A to byl donedávna v hospodě častějc než kohouti na smetišti. Teď jenom čučí v knížkách a ženské se mi smějí, že mám doma kulturistu intelektuála! Žena nepříčetně ječela a muž ji stále chlácholivě hladil a omlouval se za její nevybíravá slova.
   Proboha, to je skutečně celý Pepa, říkala si paní Bakešová. Zdvořilý, pozorný. Až na tu postavu. Dodala si odvahu a k hromotlukovi přistoupila. A on? Paní Bakešové se doslova podlomila kolena. Tetovaný ON vstal a stydlivě se na ni usmál.
   Pepo... vydralo se paní Bakešové rozechvěle z úst. Chtěla se toho něžného barbara aspoň dotknout, protože byl, jak si v návalu citu pomyslela, spřízněnou bytostí, s níž by si jistě rozuměla.
   Jenže psychiatr zase řekl, Lidská duše je stvořena z pocitů a ze vzpomínek, které myslící bytosti ustavičně oddělují i spojují navzájem. Je to nepřetržitý pohyb v nás. A z čeho ten pohyb pramení? Nihil est in intellectu, quod non prius fuerit in sensu. Nic není v rozumu, co by nebylo ve smyslech, říká náš starý známý Locke. A já bych dodal, příroda nás ustavičně zkouší i přesvědčuje o své moci. Tady máte důkaz!
   A pak psychiatr vybídl paní Bakešovou, aby jej následovala.
   Jenže manželce ředitele Kruhospolu ta zvláštní příhoda vnukla myšlenku, jíž se nedokázala zbavit.
   Nebyl váš muž asi před dvaceti dny na vyšetření v městské nemocnici? zeptala se čtyřicátnice.
   Ta přikývla.
   V nemocnici potvrdili, že Josef Bakeš a Bedřich Pazdera byli stejného dne hospitalizováni na chirurgii. Dokonce jedním a tímtéž lékařem.
   Primář nechápal, o co paní Bakešové jde, přesto svého podřízeného zavolal.
   Doktor Čihák patřil mezi ty mladé podivíny, kteří si při noční službě více všímají diagnózy a receptur, nežli oblých boků svatbychtivých sestřiček. Obě ženy k němu vzhlédly s důvěrou.
   Ano, vzpomínám si, řekl, když byl seznámen s důvodem jejich návštěvy. Oba pacienti dostali injekci proti tetanu. Hrozily totiž komplikace. Sestra to může potvrdit.
   A máte zaevidována i čísla sér, která jste manželovi a panu Pazderovi aplikovali? Paní Bakešová byla neodbytná.
   Věruško, přineste je, ať dámám vyhovíme, řekl primář s těžko potlačovanou nevolí.
   Děvče odběhlo do vedlejší místnosti a vzápětí primáři podalo lahvičku s nápisem clastr. tetani a příslušnou kartotéku.
   Primář si nejprve prohlédl lahvičku, pak ji otevřel a přičichl k ní.
   Kolego, můžete mi říct, co jste v tomhle měl? zeptal se po chvíli doktora Čiháka ledově.
   Ten na lahvičku jen mrkl a přestal se usmívat.
   Tak dozvím se to? trval na odpovědi primář.
   Mladý lékař se váhavě naklonil k jeho uchu a zašeptal, Sestra se spletla a přinesla vám sérum... Poslední slova nebyla téměř slyšet.
   Říkáte imunita...? Primář užasle hleděl na mladého doktora. Takové sérum u nás přece nemáme. Pojďte se mnou do mé kanceláře.
   Oba spěšně odešli a ženy v ordinaci osaměly.
   Paní Bakešové však už nebylo třeba cokoli vysvětlovat. Pochopila, že její Pepa už nikdy nebude tím člověkem, kterého znala ještě před dvaceti dny. Už nikdy! Jediná injekce způsobila, že se stal úplně jiným člověkem.
   Můj bože, vzlykla a slza poznání rozlila se po její tváři. V návalu toho poznání vykřikla, Zničil jste mého muže, doktore Čiháku! Přísahám, že za to zaplatíte! Za tohle musíte zaplatit!
   Křičela to na celou nemocnici, na celé město, ba na celou zemi, zatímco jiné rty vzrušeně šeptaly, Povedlo se to. Konečně se mi to povedlo. Teď můžu kdykoli zařídit, aby bez trapných výzev, Děkujeme, odejděte, šli k čertu ministři, kterým se ke křeslům přilepily zadky, a taky poslanci, co si parlament pletou s nevěstincem, ba i rozkohoutění premiéři a prezidenti. A když se budou zdráhat, můj nový recept si s nimi poradí...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]