Proč se stal Zdeněk Hrabica novinářem a spisovatelem a jaké to je být dnes tím, kdo nejen zaznamenává, ale tvoří? Zdeněk Hrabica chtěl být novinářem snad od narození. Je jedním z těch šťastných lidí, kterým se splnil sen. I když nejprve začal psát básně a vyučil se soustružníkem. Později začal studovat v Praze a v Moskvě - ze všeho nejvíc ho zajímala problematika kontinuity a diskontinuity společenského vývoje. Od mládí spolupracoval s novinami a časopisy a já ho často potkávala v redakci týdeníku Svět v obrazech.
   Kromě novinářské práce vydal celkem 15 knížek: Svědectví z Kapitolu, Pivo na talíři, Jak jsem je potkal, Jak jsem je poznal...
   Vraťme se ale k úvodní otázce, k její druhé části - jaké to je být novinářem a spisovatelem v dnešní době? Zdeněk Hrabica si myslí, že je to stejné jako včera, před rokem, kdysi... A že je to zároveň i jiné. Dřív se lámaly stránky v tiskárnách a člověk pozoroval ruční sazeče, obdivoval jejich rychlost a zručnost. Psalo se na psacím stroji, který dnes často vidíte smutně ležet u kontejnerů. Zdeněk Hrabica svému ruskému kolegovi sháněl po pražských starožitnictvích mramorový kalamář, kolega totiž psal obyčejným perem s dřevěnou násadkou. Jiný spisovatel měl zase k smrti rád pěkně ořezanou tužku. Elektronika neexistovala.
   Něco ale přece jenom zůstalo stejné. Novinář by neměl lhát, neměl by sloužit žádnému režimu a pro peníze. A měl by mít - alespoň v mládí - své vzory. Zdeněk Hrabica chtěl být Egonem Ervínem Kischem, zuřivým reportérem.
   Také Kisch chtěl být od kolébky novinářem a pěkně o tom píše: "Něco podobného, jako byly ?Noviny?, které jsem psal a tiskl jako dítě sám pro sebe, je teď můj deník. Každý den si stenografuji, jak žiju a na co myslím. Jak žijí a myslí statisíce. Celé hodiny píši do zápisníku. Kamarádi se mi smějí: ?Napiš to, Kischi!? Tahle průpovídka se stala okřídleným slovem. I když u toho nejsem, podtrhávají vojáci své vtipy, klení, vyhrůžky, své stesky slovy: ?Napiš to, Kischi!? Kisch to napíše, když se někomu utrhne poslední knoflík, když někomu spadne do studny poslední kousek mýdla, když do šálku stříkne krev." Kisch nepíše ale jen o drobných i velkých neštěstích. Nabídne nám třeba i jídelní lístek - oběd uspořádaný japonským velvyslancem v Číně, který se podával na počest vyšetřovací komise Společnosti národů. Menu: Oeufs of Beluga gris perlés
   Consommé double en tasse
   Paillettes dôr
   Turbotin Ambassade
   Coeur de fillet Armenonville
   Pommes jetées Promanade
   Petits pois fins
   Asperges froides Sauce Vincent
   Dindonne au Parfum des Gourmets
   Salade Gauloise
   Mousse Glacée Cathay
   Corbeilles de Mignardises
   Café filtre
   Není to poezie? Takový oběd je lázní pro žaludky, ruské, české, španělské... S těmi naposled jmenovanými mám něco společného i já. Od šesti let nesnesu máslo a pokrmy dělané na másle. Táta mi tenkrát držel ruce za zády a máma na mne šla s polévkovou lžicí, na které byla kaše plovoucí v másle. A co o másle píše Kisch? "Je tu kuchyně pro španělské žaludky, které snesou celé galony olivového oleje, ale po ždibci másla okamžitě zvracejí. Nejsou tomu zvyklé, Španělsko nikdy nebylo zemí chovu dobytka. Kupodivu má i španělská moucha stejný odpor k máslu jako španělský člověk. Naopak zase nešpanělští vojáci nesnášejí olej a jídla, připravená na oleji, a pro ně se vaří s máslem, totiž margarínem či jiným omastkem neznámého původu, pokud tu vůbec je. Co dále lahodí střevům Španělů a je naprosto nelahodné pro střeva Mezinárodních, jsou garbanzos, luštěnina na štěstí nepřeložitelná, tak něco uprostřed mezi hrachem a svinskými boby, která nadýmá. Fernando Cortéz a jeho rytíři při dobývání Mexika prý úpěnlivě vzdychali po domácích garbanzos a rozhodli se k návratu, poněvadž postrádali této ambrosie v pohanské zemi. To čteme v baladě Heinricha Heina Vitzliputzli, ale v Atta Troll varuje Heine cizinecká zaživadla před tímto jídlem, sto let před tím, nežli Mezinárodní brigády pocítily kulometnou palbu garbanzos na vlastním těle a ve vlastních útrobách:
   Garbanzos jsem jed tam taky
   velké jako kulky z pušek
   stravitelné stěží Němci,
   zvyklému i na knedlíky.
   Co naplat, žaludek se musí naprat těchhle kulek z pušek, když zřídka kdy se dostane k něčemu jinému."
   Po přečtení Kischových slov jsem přemýšlela, jak se stane, že gastronomie a nápoje vstoupí do života novináře a spisovatele. O tom mi vyprávěl Zdeněk Hrabica: "Nikdy jsem si nemyslel, jak hluboce ovlivní kuchyň, gastronomie a nápojová kultura můj život. Prsty v tom mají ženy - a všechno začalo mou nejmilejší maminkou. Maminka byla Hanačka, tatínek Moravský Slovák. Manželka a tchýně pocházely z Vysočiny. Těmito kraji se ubírala i moje kuchyně, chuťové návyky - a zásadou byla vždycky u nás skromnost a šetrnost. Co se doma uvaří, to se musí sníst! Krájej chleba tak, aby neplatilo, že ten, kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi. A dobrá hospodyňka i pro pírko do ohně přes plot skočí!
   Měl jsem v životě štěstí. Už jako kluk jsem poznal táborovou kuchyň, jako voják základní služby jsem poznal vojenskou kuchyň. A později - jako novinář - jsem poznal širý svět. Ochutnal jsem světovou kuchyň, roztodivná jídla a nápoje. Jedl jsem beraní žlázy se syrovou cibulí v Ázerbajdžánu, sbíral hřiby v tajze do korby auta, jedl jsem syrové rybí maso v Koreji, vegetariánská jídla v Indii, bigos v Polsku, spaghetti se sýrem v Itálii, ukrajinský boršč a kyjevské kotlety v Kyjevě, jedl jsem medvědí tlapy a kotlety na medu v Zakarpatsku s Jurijem Gagarinem a Alexejem Leonovem a s Valentinou Těreškovovou, jedl jsem ale také halászlé v Sarozpatáku pod střechou, kde bydlel Jan Ámos Komenský, halušky v Popradu, musaku v Plovdivu, krůtu na hruškách na Loiře, pil jsem skvělou kávu v Palermu, pochutnal jsem si na vepřovém koleně v Berlíně, ale i na pekingské kachně - na takové, jaká má být...
   Přestože jsem jmenoval samé lahůdky, patřím ke generaci, která se s kuchyní a jídelníčkem seznámila v internátech, menzách, v závodních jídelnách, v hospodách IV. cenové skupiny, v bufetech typu Koruna. Vůbec toho nelituji, lituji dnes ty, kteří spěšně snídají a hltají rohlíky ve vagonech metra, ty, kteří jedí za pochodu na pražských ulicích nebo v parku.
   Občas jsem se pokoušel poznaná jídla doma napodobit, ale nesetkal jsem se s pochopením. A to jsem ještě vůbec nevěděl o tom, že bych se gastronomií a sommeliérstvím měl téměř živit! Ale stalo se. Počátkem roku 1990, kde mě politika a především převleky jednotlivců v redakcích lezly krkem, změnil jsem zásadně profesionální orientaci. Začal jsem pracovat na nějaký čas jako redaktor v gastronomických a nápojových časopisech. Seznámil jsem se s desítkami vynikajících kuchařů, s mistry kuchaři Jiřím Eichlerem, s Ladislavem Nodlem, Josefem Vladařem, s vinaři Pavlem Vajčnerem, Vilémem Krausem, Josefem Vozdeckým, s pivovarnickými mistry, s cukrářem Drahošem Hvězdou, s barmanem Bohumilem Pavlíčkem, se sommeliéry, se strůjci pohostinství - Petrem Žižkovským, Iljou Šedivým, s provozovateli restaurantu U Pinkasů, U vrány ve Velké Bíteši... S těmito inteligentními lidmi jsem se zatoulal na evropské gastronomické veletrhy, sledoval jsem zápolení kuchařů z národních týmů na světových kolbištích, byl jsem účastníkem největší kulinářské akce v norském Stavangeru, kde vařilo v ulicích města více než tisíc kuchařů z celého světa, nahlédl jsem do nejkrásnějších kuchyní, podobajících se alchymii Rudolfa II. Začal jsem sbírat kuchařky a literaturu o víně, vodce, whisky.
   O vaření jsem začal také psát. Společně s kuchaři mi vyšla kniha Pivo na talíři, Králičí hody, Jak vám chutná, Excelence, napsal jsem desítky článků o kuchařích, kteří vařili na královských hostinách a na recepcích. Ale i v knihách ?nekuchařských? mám větší či menší odkazy na kuchyni - ať je to v knize Vila pana prezidenta nebo v knize Zapomenutý generál Karel Klapálek, anebo v knize Kuba neznámá a objevovaná, kterou jsem napsal společně s Ladislavem Stránským. Při psaní všech těch knížek jsem si nechával vyprávět od svého otce a tchána, jak se jedlo v nacistických koncentrácích a věznicích, jak se jedlo na válečných frontách nebo v legiích, naslouchal jsem námořníkům, jak se jedlo a vařilo na zámořských lodích. Poslouchal jsem příslušníky malých vymírajících národů, jaká je jejich kuchyně. Dozvídal jsem se neuvěřitelné, třeba o tom, jak jedna takykuchařka, dočasně pověřená vařením hlavě státu, si nevěděla rady, jak udělat osvícenému vajíčka s knedlíkem.
   Jednou jsem popíjel pivo a jedl buřta a dršťkovou polévku v zaplivané kladenské hospodě s manželkou někdejšího prezidenta Marií Zápotockou. Když si naslinila prst a sbírala ze stolu spadané drobečky, zeptal jsem se jí, proč to dělá, a ona odpověděla: ?To jsem se naučila v Ravensbrücku; v lágru byl hlad a ani drobeček nesměl přijít vniveč.?
   A tak mi vaření dalo novou dimenzi života - člověk si uvědomí, často nad hrncem brambor nebo při krájení cibule, že jsou i jiné radosti v životě než ty, k nimž se člověk upíná. A v mém životě se takovou radostí stala dobrá kuchyň a především víno...
   Cožpak to nestačí? Cožpak je to málo? Cožpak není lepší nakouknout do hrnce pod pokličku a těšit se, jak se vaří uzené koleno, než nahlížet denně do intrikářského kotle politické omáčky?"

   Vuřty pečené s pivem a kečupem - porce
   Budeme potřebovat: 16 ks vuřtů, cibuli dle potřeby, feferonky dle chuti, tmavé pivo - 7 dl, kečup dle chuti, pepř dle chuti.
   Vuřty oloupeme, nakrojíme, do zářezů dáme na kolečka nakrájenou cibuli, kousek feferonky. Opepříme a vložíme do kastrolu. Pak zalijeme pivem a celým kečupem. Dáme péci do trouby na 200 stupňů C. Pečeme, dokud nejsou vuřty lehce opečené.

   Slovácký králík po domácku
   Celý králík, vepřové bránice - 120 g, slanina 40 g, 2 ks cibule, 40 g sádla, česnek dle chuti, sůl dle chuti.
   Z vykostěných stehen a hřbetu očištěného králíka stáhneme tenkým nožem blánu, která drží masité části pohromadě, a protkneme tenkými proužky slaniny. Takto připraveného králíka nakrájíme na porce 200 g, které potřeme česnekem a solí. Z vepřové bránice nakrájíme čtverce velikosti kapesníku v počtu porcí králíka a na ně klademe připravené porce masa. Na sádle zpěníme dozlatova jemně krájenou cibuli, zalijeme trochou vody a vložíme v bránici zabalené porce syrového králičího masa. Vše dusíme v troubě pod poklicí. Když je maso poloměkké, dopékáme bez poklice za občasného podlévání vodou a přelévání vlastní šťávou v troubě dočervena.

   Kachní prsa na zázvoru
   Porce méně tučných kachních prsou, cibule, sůl, mletý bílý pepř, čerstvý zázvor, hladká mouka.
   Kachní prsa částečně odkostíme a podle potřeby potřeme pastou připravenou ze soli, jemně nakrájené cibule, pepře, strouhaného zázvoru a malého množství mouky. Takto připravené necháme 2-3 hodiny odležet. Pak vložíme do pekáče a zvolna pečeme doměkka. Šťávu necedíme.
   Příloha: knedlíky nebo vařený brambor.

   Pudink Diplomat
   Vanilkový cukr 50 g, 1 1/2 litru mléka, 1/2 lžičky želatiny, 2 vaječné žloutky, 150 g cukrářských piškotů, 150 g kandovaného ovoce, koňak nebo rum dle chuti, olej na vytření formy, šlehačka, práškový cukr.
   Do hrnku vlijeme mléko, přidáme želatinu, cukr, vejce, žloutky. Vložíme do větší nádoby s vodou (vodní lázně) a za stálého míchání ohřejeme na 35 stupňů C. Vhodnou formu zlehka vytřeme olejem a narovnáme část piškotů pokropených koňakem. Do středu vložíme kandované ovoce a zbytek překrájených piškotů. Zalijeme teplým krémem, přikryjeme a v troubě ve vodní lázni asi 30-35 minut zapečeme.
   Po zchladnutí vyklopíme, nakrájíme na porce. Podle přání doplníme šlehačkou.

   Černé fazole s vepřovým masem a rýží
   Černé fazole jsou kubánským slavným jídlem.
   K přípravě potřebujeme česnek, cibuli, zelené papriky, olivový olej, vinný ocet, sůl, lžičku práškového cukru a vše dohromady vaříme v hrnci nebo v papiňáku. Servírujeme spolu s pečeným vepřovým masem a rýží.
   Toto jídlo je pro Kubánce něco jako české vepřové se zelím a knedlíkem.

   Vývar Bohemia
   Silný vývar z masa - 1 dl, mléko - 1 dl, hrubá mouka - 100 g, vejce - 2 ks, máslo - 1 lžička, sůl, muškátový květ, zelená petrželka, rajský a špenátový protlak.
   Do kastrolu vlijeme mléko, přidáme sůl, máslo, muškátový květ, přivedeme do varu. Za stálého míchání přidáme mouku. Do částečně zchladlého těsta přimícháme vejce. Takto připravené těsto rozdělíme na tři díly. Do jednoho dáme špenátový protlak. Do druhého rajský protlak a třetí necháme bez vložky. Z takto připravených těst vykrajujeme lžící nočky, které zvolna uvaříme v osolené vodě. Do šálku se silným vývarem vložíme nakrájené maso a rozdělíme vařené nočky. Na povrch přidáme malé množství nasekané petrželky.

   Guláš z hovězího srdce na pivě
   Hovězí srdce - 500 g, anglická slanina - 50 g, sádlo - 20 g, velká cibule - 2 ks, česnek - 3 stroužky, sladká paprika, majoránka, mletý pepř, drcený kmín, jalovčinky - 2 ks, vývar - 1 dl, světlé pivo - 2 dl, hladká mouka.
   Srdce umyjeme a pokrájíme na kostky. Anglickou slaninu pokrájíme na kostičky, opečeme na sádle a přidáme nadrobno pokrájenou cibuli a drcený česnek, osmahneme a posypeme paprikou, vložíme nakrájené srdce posypané majoránkou, mletým pepřem, kmínem a jalovčinkami. Osolíme a dusíme do měkka. Podléváme vývarem se světlým pivem. Když je srdce měkké, zaprášíme moukou, zalijeme vodou a chvíli povaříme.
   Příloha: opečené brambory.

   Svíčková podle labužníka
   Hovězí na svíčkovou - 400 g, kuřecí prsíčka - 1 ks, drůbeží játra - 2 ks, vejce, olej - 1 lžíce, máslo, čerstvé houby - 100 g, cibule - 1 ks, libová slanina - 60 g, sůl, pepř, bylinky - bazalka, šalvěj, rozmarýn, kečup, bílé víno.
   Do odblaněného dílu svíčkové pomocí delšího nože vytvoříme kapsu. Do misky semeleme kuřecí játra, přidáme vejce, sůl, pepř, nasekané bylinky. Dále přidáme na kostičky nakrájená syrová kuřecí prsíčka a zlehka zamícháme. Tuto náplň vložíme do utvořené kapsy a pomocí špejle nebo párátka uzavřeme. V kastrolu na směsi oleje a másla zlehka osmahneme na klínky nakrájenou cibuli, přidáme naplněnou svíčkovou, malé množství kečupu, osolíme a zalijeme vínem. Zvolna dusíme doměkka. Krátce před dohotovením přidáme ještě houby podušené na slanině. Vše společně prohřejeme.
   Příloha: jemný knedlík.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]