já, já, já, jenom já... jó já se mám. Nebo: a jedeme dál, sám, sám na kolo usedám, šlapu tak jak šlapat se má... atd. To jsou kusé úryvky z kdysi populárních písní našich známých hudebních skupin. Tyto texty mě napadly okamžitě jak dřevomorka trám a ne a ne se nápěvků zbavit. Ano, moji milí, stalo se to ihned po jásavém triumfu všeříkajícího pohledu staronového prezidenta naší republiky. Tak máme nového prezidenta. Ano - nového, jelikož bude prezidentem nás všech, jak bezprostředně po aktu zvolení neopomněl prohlásit. Prezidentem těch u žlabů vrchních, i těch v pastouškách, u ptáků modrých, u růží růžových, u stromů zelených, i pro třešně rudé. Nemohu se zbavit dojmu, že jsem toto prohlášení slyšela před pěti léty z jeho zlatých úst také. Zkrátka, časy se změní. Neboť, slovy klasika "nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky". Já myslím, že se budeme cachtat v kalných vodách ještě hodně dlouho. Jen ta voda kolem nás poteče rychle, jak náš život sám. A bude pro nás (dolních pár milionů) stále špinavější a dražší. Řečeno jasně: k dobru se pro nás nezmění nic, chléb bude stále o dvou kůrkách a když ho bude čím namazat, spadne k naší smůle tím namazaným do bláta.
   Každý den v poledne je na ČR II. vysílán pořad "Komu chcete zahrát". Éterem se nese milý hlas hlasatelky, který vybízí, hovoří s telefonujícími, gratuluje, blahopřeje a nechává zahrát pro potěšení jmenovitě jubilantům a oslavencům skladby a písně z hluboké pokladnice naší i světové pop muziky i klasiky. Denně pořad sklízí ovace od posluchačů. Z dobrých 80 % zde nechávají zahrát gratulanti svým milým, kteří slaví 80., 90. a výjimkou není ani 100leté výročí. Je to pěkné, ale má to háček, přímo hák a sice pro mladší ročníky našich spoluobčanů. Pořad zřejmě poslouchá i ministr sociálních věcí, už zjistil zajímavý fakt, už se ho drží a nepustí. Ne že by pořadu nepřál, ale nadchl ho věk jubilantů a už se zrodil nápad. Milánkové! Do důchodu se odploužíte ne v 60, ne v 62, ale pěkně v 65! V třetím případě se to týká i žen bezdětných či s jedním potomkem. Tak. Jako absolventka školní docházky, kdy jsem se učila ještě verše našich básníků, jsem na reakci své představivosti nečekala ani vteřinu a už mi znělo v uších: Petr Bezruč: chléb s uhlím beru si do práce, z roboty jdu na robotu, při Dunaji strmí paláce z krve mé a mého potu... Jak nadčasové a pravdivé i dnes! Samozřejmě, že se vzápětí po výrocích pana ministra ozvali ti, jichž se to hodně týká. Naši horníci. Podle statistik se horníci dožívají v průměru 58 let. Kdo nefáral, nedokáže si jejich těžkou práci představit ani ve snu: věčná tma, horko, stísněné prostředí, hluk, všudepřítomný prach, který proniká do kůže, očí a nosem dovnitř - do plic, stres, jenž nutně tuto krtčí práci provází, nebezpečí výbuchu plynu, strach ze zasypání. Pane ministře - sfárejte si! Ale ne jen jedenkrát v nablýskané přilbici a fungl nových montérkách. Sfárejte si denně a alespoň měsíc, zkuste to a pak mudrujte. A uvědomte si, že je mnoho dalších profesí, ve kterých se obdobně obtížně a těžce dobývá chléb vezdejší. Rozhlédněte se a až potom ostřete pero a navrhujte zákony! Když se mávnutím proutku přenesu do vašeho pracovního prostředí, kde když se vám právě nelíbí, co říkají kolegové z jiných politických stran, klidně opustíte svá místa ve sněmovně a jdete se procházet, občerstvovat, telefonovat, kout pikle. A nato odsouhlasíte něco, o čem nemáte pořádně ani páru. Podle toho některé zákony také tak "zajímavě" vypadají. Když sleduji televizní přenosy z vašeho útulného pracovního prostředí, zcela chápu vaše touhy setrvat v takovém pohodovém pracovním procesu co nejdéle, snad i do té stovky let. O únavě, jejich modifikacích a příčinách, by se daly psát zajímavé studie, vážení zákonodárci.
   Tak jako asi hodně z vás i mne nadzvedla ze židle zpráva o navrácení majetku církvím. Do dnešního dne jsem tuhle zprávu nevydýchala a nevydýchám. Jak si může vláda dovolit schválit zákon, který zatíží na dlouhých šedesát let náš národ! Po tu dobu bude stát splácet církvím i s úroky 270 miliard korun. Jakým tajuplným postupem došli navrhovatelé k základní částce a následnému navýšení na výslednou sumu? Sledovala jsem diskusi, jež se o výši částky rozproudila a téměř nikdo se nemůže dopočítat, z čeho ta kalkulace. Co bude za šedesát let? Ani jeden z dnešních zákonodárců tu již nebude. Budou lidé ještě v té době schvalovat tmářství, které náboženství v 21. století představuje? Cožpak budou lidé za téměř celou délku života jedné generace stále věřit věcem, které se rozcházejí se zdravým lidským rozumem a s vědecko technickým pokrokem? Nezajímá v současné době nikoho otázka, jak vlastně církve ke svému majetku v minulosti přišly? A to si dovoluje vláda prosazovat ve státě, jenž je vesměs ateistický. V začátku února vzpomínal na ČR II biskup Malý opět na příšernou minulost komunistického režimu. Při projevech svatých hodnostářů vždy marně čekám, kdy si také začnou sypat popel na svou hlavu nad tím, jak občas církev zbarvovala hojně dějiny lidstva krví. Podle jejich slov jsou se svou temnou minulostí již vyrovnáni a puntík Zajímavé. Svým ovečkám biskup Malý blahosklonně vzkázal, ať v tento předvelikonoční čas rozjímají. Většina z nás již rozjímá, ale o jiných věcech. Svatý muž Malý neporadil těm potřebným (vlastně už se nezakrytě dnes říká chudým), jak si mají poradit s denními starostmi s pár korunami v kapse. Jak rozdělit finance na své životní náklady: nájem, energie, jídlo, ošacení, školné, julínkovné atd. V těchto případech modlení nepomůže. Jak by to konečně mohlo zajímat církevního hodnostáře. Žije v neskutečně jiných sférách, za jiného zabezpečení svých životních potřeb. Někdy mám pocit, když vidím zástup svatých mužů kráčejících s pompou a v lesku katedrálou, že tomu snad sami ani nemohou věřit. Tolik pozlátka, strojenosti, nabubřelosti. Je známo, že církevní obřad je tím nejdokonaleji zrežírovaným divadelním představením pro pastvu očí bědných a hříšných, hlavně poslušných oveček.
   Klidnou mne nenechávají záběry televizních kamer na srocování neonacistů, naposledy z ledna letošního roku. Pochod zakuklenců s černými vlajkami, hořícími pochodněmi a charakteristickým pokřikem. Při pohledu do jejich odhalených tváří zamrazí nad zlobou a hrubostí, která je do nich vepsána. Mrazí nad primitivním vyjadřováním a vulgárními posuňky. Jaké jsou cíle, ideály a plány těchto lidí, co když jejich malé akce porostou a zaplaví Evropu? Jak je to dlouho, kdy se malý ohníček rozhořel v požár? Nacismus, fašismus jsem dosud znala jen z knih a filmů, nechtěla bych je zažít na vlastní kůži. Nerozumím váhání těch, kteří mají dojem, že není důvod zakročit, že se vlastně nic neděje. A v zápětí tito "váhavci" pokládají rovnítko mezi symboly hákového kříže a srp s kladivem. Moje babička by na to reagovala slovy: Blahoslavení chudí duchem!
   Závěrem nemohu opomenout důležitou věc. Něco visí ve vzduchu. Na rybníku za naší chalupou se vodou a částečně ledovou tříští svorně prohánějí divoké kačeny a tři bělostné labutě, jehnědy nenápadně prodlužují své zlatavé třásně, kočičky vystrkují vyzývavě ven z tmavých pupenců bílé brady a věřte nebo ne, i tady na Vysočině jsem 15. února objevila v koutě zahrady trs zelenobílé krásy - sněženky. Kéž by poselství mezi lidmi byla tak bělostně čistá, průzračná a křehká! Stále si říkám, že na přírodu je ještě člověk příliš krátký. Z Vysočiny vám všem přeji krásné předjaří, úžasné jaro a štěstí při setkávání se správnými lidmi.
   Vaše BOHUMILA SARNOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]