Když jsem se dozvěděl z lustračního osvědčení, že nemám u StB žádný záznam, byl to pro mne nejčernější den mého života. Co teď s tím? Co si jenom počnu? Začal jsem se hrabat ve svých denících. Tam přece o tom musí něco být. Hrabal jsem se v nich dlouho. Konečně jsem na něco přišel. V jednom z deníků jsem se podrobně zmiňoval o svém pokusu vstoupit do KSČ.
   Vše tehdy proběhlo velmi rychle. Poznali, že jsem blbec a nepřijali mě. V dalších listech jsem se zmiňoval o tom, jakým bych byl přínosem pro stranu. Pak bylo několik listů vytrháno a následoval dopis na rozloučenou, tentokrát už z psychiatrické léčebny.
   Hltal jsem dál vše, co bylo v deníku, až konečně jsem narazil na horkou stopu. Přes celou stránku 18267 bylo napsáno velkými písmeny: Můj první rozhovor s agentkou StB. Šílel jsem radostí, a dal se horlivě do čtení: »Vzala si mne stranou ta slečinka v růžových šatech a řekla mi, že si mne prověří. Prověřovala si mne na několika schůzkách. A na jedné z nich mi konečně řekla, že se mnou bude spolupracovat.« Vzpomínal jsem, jak jsme spolu vždycky vedli vášnivé rozhovory. Nestačila mi všechno vysvětlit a tak si mne jednou pozvala do utajeného bytu, zřízeného pro utajenou spolupráci. A právě tehdy mě zasvěcovala do nejtajnějších záležitostí. Odhalovala, co se dalo. Až do největších podrobností. Dlouho jsem zíral na její komunistická ňadra. A když si sundala kalhotky se srpem a kladivem, nezbývalo mi než spolupracovat s agentkou i nadále Spolupracovali jsme dlouho do noci. A pak ještě několik týdnů.
   Můj vstup do řad StB byl nabíledni, neboť svým svými znalostmi jsem ji přiváděl noc co noc do extáze. V deníku jsem však další zápisy nenašel. Agentka StB zmizela beze stopy. Byl jsem z toho zdrcen. Matně mi proběhla hlavou vzpomínka, jak jsem ve snaze navázat kontakt se svojí agentkou chodil den co den udávat na StB své nejlepší kamarády, vymýšlel jsem si na ně všelijaké lži, které si agenti StB horlivě zapisovali do svých záznamů. Když jsem ale konečně přešel k věci, že chci mluvit se svojí agentkou StB, hrubě jsem narazil. Okamžitě mě nechali zavřít. Nevěděl jsem totiž, že moje agentka přešla mezi tím od StB přes KGB do »sí aj ej«. Skončil jsem v lapáku. Ještě štěstí, že se to stalo na mé narozeniny 17. listopadu 1989. Vysvobodili mě tehdy členové Občanského fóra, neboť právě došlo ke změně režimu. A to mi dodalo novou sílu. Ještě týž den jsem se šel znovu udat. Začal jsem pátrat po svých záznamech v StB. Nebylo jednoduché vůbec se k něčemu dopídit. Všude mi říkali, že o mně nikde není žádná zmínka. Ale ani o mé agentce StB nebyl nikde žádný záznam.
   Moje snaha všude narazila na neslýchaný odpor. Když mi kdosi řekl, že některé doklady byly skartovány, upadl jsem do hlubokého zoufalství. Moje poslední jiskřička naděje uhasla. Zhroucený jsem došel domů. Nemělo cenu dál žít. Zatloukl jsem si na zeď skobu a opatřil ji oním pověstným provazem se smyčkou. Nestačil jsem si ji dát na krk, neboť jsem jako naschvál nemohl v bytě najít žádnou židli, a věšet se za pomoci žebříku mi připadlo nedůstojné.
   Náhle zazvonil zvonek. Za dveřmi stála dnes už sice stokilová, ale přece jen má agentka StB v růžových šatech - to abych ji prý hned poznal. Dozvěděla se ve své pravicové straně, kde byla významnou členkou, o mých snahách se s ní zkontaktovat, neboť si tam o tom její kolegové začínali vyprávět i vtipy. Řekla mi, že měla tolik záznamů u StB, že to bude stačit pro nás pro oba až do nejdelší smrti. A když se mi přiznala, že zdědila v restitucích obrovské majetky, udělala na mne velký dojem.
   Inu, blbí mají štěstí. Za týden budeme mít svatbu na Kanárských ostrovech. Není to báječné?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]