Ekonomická nevzdělanost mi brání v tom, abych bez rozmýšlení odlišila brokera od makléře a ty zase od dealera, a z roztržitosti si občas v rozhovoru pletu licenci s hygienickým osvědčením.
   - - - Dostala jsem notný hlad, protože jsem strávila v knihkupectví v centru celou hodinu, a mému údivu nebylo konce, když jsem v oddělení dětských knih a kancelářského zboží spatřila tetku, která prodávala jen tak na malém stolku nasolenou zeleninu a koření.
   To nadělení z tvrdých nasolených okurčiček, marinovaného česneku, kysaného zelí, čerstvého kopru a mladé zeleňoučké cibuličky konkurovalo nejlepším zátiším Snyderse i Jordaense. Můj čich i přesto, že mám v tomhle deštivém počasí zanesený nos, zachytil kořeněné aroma a zcela odůvodněně dal signál hlavě, z čehož mi začaly téct sliny. Už jsem chtěla vytáhnout peněženku, abych si koupila okurku a snědla ji někde potichounku na lavičce, ale tu mi do mozku přišel další signál, vzbuzený články v novinách, o tom, že není správné kupovat nasolené okurky a kysané zelí kdekoli. Signály začaly v hlavě bojovat. Mlčky jsem stála u pultu v očekávání výsledků souboje a nakonec jsem se zeptala tetky s ohryzanými nehty, která to tam prodávala:
   - Máte hygienické osvědčení?
   Ta za stolem uraženě poskočila, div že nezvrhla misku s lákem, v němž spolu s rybízovými listy lákavě plavaly tři okurečky:
   - Já?!
   Uvědomila jsem si, že jsem si zase popletla slova, a hned se opravuji:
   - Ne, to ne, ale ty okurky?
   - Okurky?!
   Tetka rychle sáhla opuchlou, oteklou hnědou rukou se špinavými, okousanými nehty do misky s okurkami, odřízla mi kousek, jen tak tak že mi ho nevstrčila do úst a zpěvavě povídala:
   -Tak teda ochutnejte, jaké jsou do-o-o-broučké!
   Uctivě jsem odmítla její návrh a ona s potěšením snědla okurku sama, jen se jí zlaté zuby zaleskly. Chtivě jí hledím do úst, a přesto se pokouším trvat na svém:
   - A licenci ty okurky mají?
   Bere druhou okurku, svárlivě jí točí na všechny strany, prohlíží, ukusuje, mačká a pak autoritativně uzavírá:
   -Ne, tyhlety okurky žádnou licenci nemají, podívejte, jak jsou hlaďoučké a rovné jako svíčka.
   - Jak to, že je tedy prodáváte bez licence?
   - Ochutnejte tady to zelíčko, - rozhorlila se tetka, - je šťavnaté, s křenem. S bramborami a s postním máslíčkem to je lahoda; my všichni je jíme - já, syn, snacha, muž, vnoučata - a zatím nikdo neumřel, - a sunula mi do úst na špinavé vidličce trochu zelí.
   Když jsem odmítla, zase je snědla sama a přitom mlaskala a chválila.
   - Na zelí, jak je vidět, taky žádnou licenci nemáte, - nenechala jsem se odradit.
   - To víte, že ne, slečno, je přece domácí.
   - Tak ono je nestátní?
   - Nevím, slečno, co máte na mysli, - ukřivděně a vyčítavě povídala tetka, - všichni se jen ptáte, pořád se ptáte, ale měli byste ochutnat.
   - A jakou máte nadřízenou organizaci a zdalipak je vaše produkce kontrolována na dusičnany a radiaci?
   - Ach, slečno, ochutnejte si tady ta jablíčka nakládaná do toho slaďoučkého láku, - tetka vytáhla zpod stolu kastrol s voňavými nakládanými jablíčky, - ty dávám jenom svým lidem.
   Zatočila se mi hlava a tetka opět ukrajuje špinavým nožem kousek jablka a pokouší se mi jej vstrčit do úst mířeným pohybem. Já jsem spolkla sliny a odvrátila se, a tak nabízené snědla sama a rozmáchlým pohybem si utřela mokré rty hřbetem ruky.
   Tehdy jsem pochopila, že ona se zřejmě vyzná v licencích a osvědčeních ještě hůře než já, a tak jsem sestoupila na její lingvistickou úroveň a zeptala jsem se:
   - A máte aspoň nějaké papíry na tu vaši produkci?
   - Ale slečno, k čemu by mi byl papír? Máme pytlíčky, které dáváme zadarmo. Tak kolik vám toho mám dát?
   Už toho na mne bylo příliš.
   - Kilo okurek, kilo zelí a kilo jablek. Do vašich pytlíčků.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)