Na otázku, cože si myslí o dnešní české literatuře, řekl stále čilý, život si pochvalující ("je fajn") Milan Jungmann, že "máme přebásníkováno". Má pravdu. Na tom přebásníkování se sám, ač kritik, snaživě a pilně účastní. Už tím, jak vidí dnešek i jak vzpomíná. Jak vidí dnešek? "Mám obavy z přemíry sociálních jistot." To by prozaik (který chodí víc po zemi) nebo kritik (už svou profesí vedený k pochybování o heslech a zjevovaných pravdách), sotva řekl. Zato básník, který ví výt s vlky, totiž politiky a novináři! A jakže vzpomíná? "V roce 1944 jsem se stal organizovaným komunistou. Po únoru 1948 ale moje komunistické přesvědčení postupně ochabovalo a v době, kdy jsem vstupoval do Literárních novin, už jsem byl z mnoha iluzí vyléčen."
Do Literárních novin "přišel" podle vlastních slov "v listopadu 1955". Jak byl ze svých mnoha iluzí už vyléčen celého čtvrt roku před známým dvacátým sjezdem komunistů v Moskvě (klobouk dolů před tou prozíravostí!), to předvedl hned v prosinci téhož roku na první straně Literárek:
"Jak vidět, znovu oživuje 'protiklad' stranickosti umění a jeho umělecké přesvědčivosti, jak to chápe maloměšťák. Zase se literatuře pokoutně radí, jak by se měla zbavit jha ideovosti a stranickosti ve prospěch věčné krásy."
Milanu Jungmannovi zbavenému už mnoha iluzí nepřipadala ideovost a stranickost ani trochu jako jho, právě naopak; odvolal se, znalec socialistickorealistické tvorby naší i sovětské, na "samu uměleckou praxi" těchto literatur:
"Nejvrcholnější díla obou těchto literatur jsou zároveň díly nejstraničtějšími, díly, jež tlumočí ideje naší epochy vysoce umělecky, strhujícím způsobem."
Své přesvědčení, že "dnešní umělec, který touží svým uměním vyslovit nejhlubší, nejkrásnější naše myšlenky a city, pravdu našeho života," ani "nemůže být v rozporu s idejemi komunistické strany," opřel tehdy v prosinci 1955, ač jeho "komunistické přesvědčení" už sedm let od února 1948 "postupně ochabovalo", o Lenina a dějiny:
"Lenin ve své slavné stati 'Stranická organizace a stranická literatura' přesvědčivě ukázal, že 'žít ve společnosti a být na ní nezávislý není možné'. Dějiny umění o tom podávají nejprůkaznější svědectví."
A v posledním odstavci parádní inaugurační statě varování:
"Kdo by chtěl být dnes u nás nezávislý na naší společnosti, dostal by se neúprosnou logikou vývoje do závislosti na protilidové, panské ideologii buržoazního světa, do cizích služeb proti nejvlastnějším zájmům svého lidu, která by ho zahnala do individualistického osamocení a odsávala mu tvořivou sílu."
Jen básník nad básníky může s touto kritickou lyrikou na kontě zabásnit směle a skvěle o svém velice časném prozření z iluzí, a tak potvrdit s nasazením svého jména i pověsti, že je u nás zas jednou "přebásníkováno".
Plete si sice data, říká například, že Jan Pilař byl z Literárních novin odvolán roku 1964 (ačkoli to bylo 1959), ale pro básníka mezi kritiky je to jistě zanedbatelný detail. Hlavně že nemusí měnit názory, k nimž, pionýr vystřízlivění, dospěl už roku 1955. Copak i po půlce století neplatí, že "kdo by chtěl být dnes nezávislý na naší společnosti, dostal by se neúprosnou logikou vývoje do závislosti"? Tak jako tehdy ani dnes junáka Jungmanna, který je stále jura, ani nenapadne zadávat si s nějakou ideou nezávislosti, pro změnu třeba na světě svobody, svobody trhu. To by přišel o svou tvořivou sílu.
Autor: ja
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)