... "Tak jsem konečně dokončil svoji sbírku, paní Müllerová," oznámil jsem
ironicky své milé polovičce cca před dvěma měsíci. Sbírku poezie, jejíž
pracovní název byl ještě v době, kdy jsem začal psát její první verše (na
podzim roku 2005), Práva kajícníků. Nakonec z historického hlediska zvítězil
název druhý, kterýžto jsem měl v záloze - Pomníky z asfaltu. Však ona
historie sama prokáže, který z nich byl příznačnější. Verše vznikaly takřka
samovolně, vždyť dějiny promlouvaly slovy Kainů, Ábelů i Jidášů - stále/pořád
a bez ustání... Minulost nám média, noví inkvizitoři (Štětina, Mejstřík,
Havel, Benda, Vondra atd.) a mnozí další upravovali na počkání a zvláště
mladí jim to spolykali, jako jsme my zamlada polykali zase tehdejší pravé
"pravdy". Zdegenerovaní zámořští spojenci nám nabídli ochranu a my jsme ten
děravý kondom opucovali/umyli Jarem a ještě navlékli na naše zakrnělá
přirození... Po kouzelné propagandistické frašce s volbou prezidenta, kde se
jednoznačně ukázala krása a pravý význam slova demokracie, nám bylo opět novou
formou a v nové režii (vítězů) připomenuto čtyřicáté výročí vstupu vojsk
Varšavské smlouvy. Ovšem o vstupu (a to přesně po oněch čtyřiceti letech)
nového zločineckého uskupení na naše území se ten den již nehovořilo -
škoda... Jak jinak. Historici ve věku 30 let nám vypravovali o padesátých
letech 20. století a revidovali tzv. socialistický a komunistický systém. Do
toho všeho přišel pád amerického snu a to v celém svém půvabu. Naši hrdinové,
naše vzory - naši spojenci zjistili, že kapitalismus a jeho ekonomika ve
formě tržního hospodářství má svá úskalí a že slůvko tržní může namnoze
znamenat také tržnou ránu... Tuzemská politika zase ukazovala koupěschopnost
skutečně čehokoli, včetně informací, poslanců, ideologií a vlastně i
lidských osudů samotných... Myslím, že tohle je ta pravá pluralita, o které
jsem tolikrát slyšel v lednu 1990. Těsně předtím nám bylo nalháno, jak se
Rusko opět agresivně vrhlo na nebohou/bezbrannou a věru nic špatného
nekonající Gruzii a pár bezvýznamných božských hovádek to dokonce přirovnávalo
k našemu roku 1968. Konec prázdnin byl pro mne ve znamení výslechu číslo 11 a
brněnský Cejl se tak pro mne stává pomalu druhým domovem. Vážně se těším, až
přijde z Bruselu ona již dnes navrhovaná směrnice o trestním postihu podpory
terorismu (v což bude započteno i levicové smýšlení a odpor ke kapitalismu
obecně) a já budu střídat jeden kriminál za druhým... I tak však musím bohužel
konstatovat: jsou to slabí soupeři, být já u moci, už se houpou na
nejbližších břízkách... Nedávno jsem měl čtení v Třinci ve škole a mým veršům
tleskalo asi 5 minut nějakých 90 mladých lidí (dohromady 3 třídy čtvrťáků
zdejšího gymnázia, kteří měli mé vystoupení místo hodiny českého jazyka).
Uvědomil jsem si tam, že ještě máme jako národ šanci, ale že je zapotřebí
nedopustit nechat vymýt mozky této generaci. Z mé Vysočiny vylezl z nory
chytrý, ale Becherem nasáklý Miloš Zeman a prokázal tak pravdivost Senekova
citátu: "Na moc se i v ne-moci nezapomíná". A tak se těším na křest své nové
knihy a na další události, které jen potvrdí pravdivost jejího obsahu a budou
inspirací knihám dalším... Ostatně až mě jednou zavřou skutečně - budou to
nikoli knihy veršů, ale knihy soudních důkazů...
Příběhy síly vážené
na obou březích.
Jsem žoldák připravený
v zákopu u střílny.
Dojednané příměří,
během něhož se střílí i když
polnice zdánlivě zejí prázdnotou.
Slavíme sliby s nahotou.
A marškumpanie vyráží
na další pochod.
Potratem je nečekaný porod
ve špíně ovčárny...
Autor: PAVEL J. HEJÁTKO
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)