K ostravským spisovatelům, již přesáhli hranice „svého“ regionu, patří Lubomír Man (1930), v současnosti patrně nejvýraznější představitel literatury pro mládež v žánru dobrodružného románu s výrazným chlapeckým hrdinou a se sportovní (soutěžní, ale i táborovou, zálesáckou aj.) tematikou. Podobně jako kdysi Jaroslav Foglar, ponechám-li stranou Otakara Batličku či nezapomenutelného Václava Běhounka, i Lubomír Man si vytvořil vlastní poetiku a styl, jimiž přinejmenším oživil žánrové stereotypy především tzv. chlapecké četby, založené na bezprostřední emotivní identifikaci s výraznou (věkem i mentalitou čtenáři blízkou, reliéfní a „referenční“) hlavní postavou, která silou vůle a talentu, za přispění přátel (a blízkých), a rovněž s trochou štěstí překonává všechny překážky, které jí „osud“ do cesty nastražil. Postava je exemplární svým charakterem a volními předpoklady, jakkoli nechybí ani zklamání a neúspěchy. Realisticky, ale i mytologicky, výchovně či jinak připravovaný happyend je pak logickým a pro čtenáře i věrohodným vyústěním napínavého příběhu.
Jistě, Lubomír Man navazuje i na další známé i méně známé osobnosti literatury pro mládež, připomenu jen Františka Lva (V táboře pod Malinovou horou), Františka Mandáta (Kluci, vlítnem na ně) či Vojtěcha Vackeho (Ztroskotání na vysněné řece), z triviální literatury pak rodokapsy Boba Hurikána (J. Peterky) a další autory, jejichž knížky jsou spojeny s ilustracemi Z. Buriana, M. Nováka, J. Fischera - a ve výčtu by bylo možno ještě dlouho pokračovat, neboť tato próza má tradici, kterou u nás kdysi založily už překlady románů a povídek J. Londona a E. T. Setona.
S žánrovými „stereotypy“ postavy coby hrdiny, dějového napětí a atraktivního prostředí počítá i román S DEVATENÁCTKOU DO BERNU, který poprvé vyšel v roce 1976 a od té doby ještě třikrát; čtvrté přepracované vydání vyšlo v Třebíči roku 2011 (nakladatelství Apis Press, 271 str., ilustroval Milan Zezula). A nejde zdaleka jen o to, že Jack London je oblíbenou četbou Ivana Krumla, našeho hlavního hrdiny. Román čerpá z hokejového prostředí, jež Ivanovi učarovalo. Trenér Pokora si jej vybral do žákovského mužstva zřejmě i proto, že Ivanův otec byl sportovním činitelem, ale otcova smrt společně s intrikami spoluhráčů způsobily, že v nastoupené cestě málem nepokračoval. Přátelství se „zrzkem“, pomoc trenéra a hokejového reprezentanta Zdeňka, několik šťastných náhod (jež čekají na připraveného), ale zvláště pevná vůle, trénink i smysl pro fair-play přivedou Ivana až do národního mužstva, do „devatenáctky“, s níž si zahraje na mistrovství světa juniorů ve švýcarském Bernu. Není v tom žádná atavistická mytologie, nevítězí nadčlověk ani žánrová manýra, ale literární umění.
Autor se dobře orientuje v prostředí, jež popisuje. Ne však popis, ale živé vyprávění je základem úspěchu knihy. Vypravěč má „tah na branku“ doslova i v přeneseném smyslu, vyprávění v něčem připomíná bruslení, hru s hokejkou a kotoučem či střelbu na branku, a to svou rychlostí, dynamikou, střídáním zachycovaného vypětí a napětí s „odpočinkem“ a zvolněním vypravěčského tempa. Děj jest prvořadý, sugerovaný vhodně volenými slovesy, nejednou v metaforické funkci: „Srotil se zde takový mrak lidí…“ Vše je v této knize zachyceno jaksi v letu, běhu, v reji, rozkmitané, zrcadlené, valivé, kroužící, nic není v klidu a nic nikde „nespočívá“ – a v tom spatřuji tajemství čtenářského úspěchu knihy.
Dále: autor se nenechal zlákat poetikou scénáře, v němž dialog vítězí nad vyprávěním, popis nad epičnem, jednočlenné a eliptické věty nahrazují plnohodnotný dynamický slovesný obraz děje. Reportážní postupy jsou v knize přirozeně velmi důležité, ale díky vhodně voleným slovesům (a vůbec slovesnému výrazu) ve vědomí čtenáři postupně vyvstává plastický obraz zachycené skutečnosti, zachycovaného dění. Žádné slovesné či logické triky nebo úskoky, smysl pro fair-play i v literatuře!
Na závěr si dovolím malou úvahu, k níž mne však nevede zpochybnění hodnoty kvalitního literárního textu: Lubomír Man svou knihu, poprvé vydanou v sedmdesátých letech, přepracoval, a přiblížil ji tak motivicky současnému čtenáři (i když čtenáři „od desíti do sta let“ a „pro kluky a holky“, jak čteme na přebalu). Jména hokejistů a trenérů z doby vzniku knihy byla změněna, taktéž např. názvy novin (Právo, Mladá fronta Dnes apod.), postavy si už telefonují mobilem či posílají SMS, rovněž nul za cenami bruslí a výstroje zřejmě přibývá. Máme koruny české, ne československé, a tak dále, ale současně se sluší dodat, že důvodem úprav není nějaký politický konjunkturalismus autora, ale jistě pozitivně zdůvodněná potřeba text aktualizovat. Zdá se mi však, a nejsem sám, že Manova „devatenáctka“, resp. étos jeho knihy, ten sportovní i patriotický, tak nějak nepatří do světa současného, ale vpravdě toho minulého, snad ještě staršího než desetiletí prvního vydání, jistě dnes trochu nostalgicky viděného, ale v této perspektivě jistě opravdového a romantickými ideály cti a čestného úspěchu motivovaného.
Tedy hokejová pohádka – nebo příběh ze současnosti? Upravovat text, či jej neměnit (resp. edičně korigovat jen pravopisné jevy a zřejmá korektorská opomenutí)? Toť otázka - možná k věčné diskusi.
Přesto bych se přimlouval za pietu vůči nepřepracovanému vydání, jakkoli by za to autor možná „zaplatil“ úbytkem počtu čtenářů, nižším nákladem. Za dvacet či čtyřicet let se možná dědicové či nakladatelé vrátí k původní nepřepracované podobě, protože svět hokeje se za tu dobu změní třeba tak, jako se změnil ten dnešní oproti polovině let sedmdesátých. Jiní hráči, trenéři, technika a taktika, jiné ceny či názvy periodik, jiná podivení, ale hokejové a slovesné umění tu jistě zůstanou…
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)