V roce 2012 vydalo Olomoucké vzdělávací sdružení, o.s., v současných mocensko-politických poměrech zcela mimořádnou publikaci Šárky Bartošové a Josefa Bieberla, nazvanou MEZIVÁLEČNÁ LEVICE NA OLOMOUCKU. Jedním dechem čte se tato knížka o 64 stranách, s bohatým poznámkovým aparátem dokládajícím poctivou badatelskou práci v archivních fondech, znalost a využití literatury, zejména však práci s pamětníky. Záznamy rozhovorů s aktivními účastníky levicového hnutí zůstávají jedinečným autentickým pramenem informací jak pro příští historiky, po poučení bažící levicové politiky, tak i zajímající se laickou veřejnost. Oba autoři se celoživotně věnují nejnovějším dějinám v regionálních i nadregionálních rozměrech, historii levicového hnutí, levicových politických stran – především pak Komunistické strany Československa a Československé sociálně demokratické strany dělnické. Je třeba podotknout hned, že na rozdíl od mnohých historiků současnosti nepropadli ahistorickým, jednostranným a kriticky zaujatým výkladům dějin KSČ, ač Josef Bieberle pro své politické postoje musel odejít na počátku (ne)normalizace z Univerzity Palackého, kde přednášel na katedře historie Filozofické fakulty.
Jednotlivé kapitoly se zabývají významnými středisky levicového hnutí v Olomouci a jejím nejbližším okolí, městskými čtvrtěmi či závody. Jsou to místa soustředění nejrevolučnější složky olomouckého obyvatelstva – proletariátu, z jehož středu vystupují četní a obětaví organizátoři mnoha a mnoha akcí, schůzí, demonstrací, stávek a manifestací mířících proti nespravedlivému společenskému uspořádání, v němž menšina žila v blahobytu, zatímco mnozí jiní zažívali jen a jen bídu.
Dovídáme se o mnoha aktivních činitelích komunistického hnutí v Olomouci a na Olomoucku, jimiž je celá kniha bohatě zalidněna. Mezi ně zcela určitě náleží osobnost Jana Kučery, soustružníka Moravských železáren, respektovaná nejen jeho stoupenci, ale i odpůrci. Po zásluze je mu věnována celá jedna z deseti kapitol. Právě na jeho příkladu je velice přesvědčivě a názorně demonstrováno fungování kapitalistické třídní justice, i působení povětšinou pravicového tisku protikomunistickým a obecně protilevicovým ovlivňováním veřejného mínění. Jan Kučera jako představitel aktivního odporu vůči buržoaznímu řádu byl po řadu měsíců od března 1934 z právního hlediska bezdůvodně vězněn nejprve v Olomouci, pak v Praze. Dovídáme se, jak tisk, dle něhož byl Kučera mj. sovětským špiónem, předem vyhlašoval Kučerův politický konec, ale nakonec celá tisková kampaň vyšuměla do prázdna, když soudní řízení potichu skončilo jako zmateční. Prvního máje 1934 byla policií rozehnána masová demonstrace za Kučerovo osvobození před budovou krajského soudu. Následně pak byl připravován politický monstrproces s jejími účastníky, z nichž 200 mělo být obžalováno. Rovněž městské policii a jejímu častému vystupování proti levici je věnována samostatná kapitola.
Nelze pominout zájem autorů – jako příklad mnoha podobných událostí – o události 25. února 1931, kdy se vedle policie „vyznamenala“ i armáda zásahem proti dělníkům Moravských železáren. Z olomoucké posádky bylo nasazeno 53 mužů na koních, kteří aktivně zasáhli proti pětisethlavému průvodu směřujícímu na náměstí. (Vojenské asistenci velel škpt. Venzara, jenž prý byl dělníky napaden, a proto dal povel k útoku. Napadení spočívalo v tom, že kdosi zasáhl Venzaru sněhovou koulí do přílby – pozn. J. P.) Pro jistotu byl ten den na radnici umístěn kulomet na přivítání jak dělníků Moravských železáren, tak i z Hluboček přicházejících tamních německých proletářů.
Autoři připomínají i projevy mezinárodní solidarity na Olomoucku. Němečtí obyvatelé Olomoucka, usídlení v údolí Bystřičky – především v Hlubočkách (podnik Moravia) – představovali významnou část radikálního levicového hnutí, jež koncem 30. let vedlo úporný boj s hakenkreuzlerstvím. Proto zde Henlein neuspěl. V kapitole o německé průmyslové enklávě je jmenována řada význačných německých dělnických předáků v čele s komunistickým starostou Hluboček Franzem Enzmannem
Úzké vztahy existovaly také mezi olomouckým proletariátem a levicově orientovanými intelektuály. V této souvislosti autoři uvádějí (mimo jiné) především komunistu Oldřicha Stibora, uměleckého šéfa olomouckého divadla (zahynul r. 1943 v koncentračním táboře, po válce bylo po něm divadlo pojmenováno, po r. 1989 však bylo přejmenováno na Moravské – pozn. J. P.). Také pozdější první rektor po válce obnovené Palackého univerzity filozof J. L. Fischer, jenž po nějakou dobu bydlel u Jana Kučery, se aktivně účastnil akcí levice už ve 20. létech.
Autoři publikace neváhají zmínit se i o vnitřních rozporech v olomoucké levici, především mezi soc. dem. a KSČ v řešení sociálních a politických problémů doby, ale i uvnitř samotné KSČ mezi revolučními radikály a důslednými marxisty-demokraty. Jsou připomenuty i důsledky V. sjezdu KSČ a působení Kominterny pro komunistické hnutí na Olomoucku.
Lze-li na publikaci Šárky Bartošové a Josefa Bieberla shledat cokoliv, co by stálo za připomínku, pak je to chybějící rejstřík osob a událostí, jenž by přispěl k orientaci v množství pojednávaných osob a událostí. Rozhodně je však prací významnou nejen pro současnou levicovou veřejnost, ale i pro badatele zabývající se daným obdobím.
Autor: JULIUS PETŘÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)