1. Proč skončil socialismus?
Domnívám se, že socialismus neskončil, jsme stále v dlouhodobé přechodné fázi mezi dvěma společenskoekonomickými formacemi, tedy mezi kapitalismem a novou, na společenské spolupráci a racionálním řízení založené formaci (komunismem). Celé 20. století bylo historickým obdobím, v kterém se odehrávala první fáze tohoto přechodu jako reakce na vyhrocující se rozpory kapitalismu. Byly nastoleny určité varianty více racionální a společensky celospolečenské formy vládnutí, tedy formy, kde by se, řečeno filozoficky, stalo lidstvo skutečným subjektem svého vývoje, nikoliv pouhým objektem vnějších sil. Je fakt, že momentálně jsme ve fázi určitého retardačního procesu neboli zpětného pohybu dějinného kyvadla. Příčinou je podle mého názoru kombinace několika faktorů: je tu ona obligátní připomínka nedostatečného rozvoje výrobních sil, který ještě neumožňuje skutečně efektivní realizaci celospolečenského vlastnického přístupu a vyžaduje parciální fungování dílčích ekonomických jednotek a jejich vzájemnou vazbu přes tržní mechanismus. Dalším problémem je i formování subjektu, kdy se ukázalo, že určité (třídní) instinkty se v průběhu přechodu utlumují, tedy že garance, které mají v socialismu pracující, jim do určité míry zkreslují pohled na společnost a vnášejí do jejich vědomí zidealizované představy o tom, že návrat do předchozího stavu založeného na vykořisťování a třídním útlaku už je nemožný. Proto stály masy v roce 1989 na náměstích, cinkaly klíči a nereagovaly na nebezpečí návratu kapitalismu.
Dalším problémem socialismu, pokud jde o subjekt, je skutečnost, že systém založený na vyšší formě organizace a kooperace je nutně více závislý na činnosti řídících subjektů než méně vyspělé mechanismy; prostě chce-li zavést a udržet leteckou dopravu, je potřeba ji neustále „opečovávat“ a zdokonalovat, k cestování pěšky nebo na koních takovou angažovanost subjektu nepotřebujete.
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
Tato otázka je možná nesprávně položená. Asi výstižnější by bylo se zeptat, zda lze kapitalismus přežít. Podíváme-li se na současnou situaci, jsou zřejmé některé základní věci. Kapitalismus nezměnil ani v nových výrobně-silových kulisách své základní mechanismy a charakteristiky. Stále platí, že vede k sociální diferenciaci, k expanzi parazitních a spekulativních činností, k omezování skutečné demokracie a nadvládě nikým nevolených majetkových elit, k militarizaci a k imperiálnímu chování mocných.
Stále platí, že ve svém důsledku, a z hlediska neprivilegovaných vrstev, jde o systém neefektivní a dokonce nebezpečný. Stále platí, že kapitalismus je pro lidstvo v jeho nynější podobě nesmírně rizikovým faktorem, který jej ohrožuje. Otázka překonání kapitalismu není tedy jen voláním po jakémsi „ráji“, ale je to velmi pragmatická otázka o přežití lidstva
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
Nový společenský řád nepochybně musí být založen na široké společenské kooperaci, na vědeckém poznání a na základním principu, že rozvoj jednotlivce nemůže existovat bez rozvoje společnosti jako celku. Jinými slovy další vývoj vidím jako posilování prvku vzájemné spolupráce na úkor konkurenčního principu. K tomuto cíli se nemůžeme dostat jinak než na základě převažujícího společenského vlastnictví, pokud jde o přírodní zdroje a výrobní prostředky, a také s využitím mechanismů celospolečenského řízení neboli plánování a prognózování.
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
Pokud mluvíme konkrétně o ČR, pak je zřejmé, že „suverenita“ a „národní duch“ jsou pojmy, které mají docela jasný třídní obsah. Je evidentní, že v době, kdy pojem „národ“ byl dobrým nástrojem v konkurenčním boji (proti německým a rakouským kapitalistům), byla česká buržoazie největším propagátorem národních zájmů. To už je ovšem dávno, bylo to v období 19. a první poloviny 20. století. V současnosti českým „elitám“, které vděčí za svůj vliv a majetek především zahraničním mocenským centrům, český národ zjevně překáží a spíše je ohrožuje. Proto najednou z většiny médií slyšíme o nepřípustnosti „českého nacionalismu“ a o tom, jak nás ti hrozní obrozenci a další podobná individua vyrvali z náruče té „svaté říše římské národa německého“ a vůbec křesťansko-židovské civilizace, a naučili nás česky. Koneckonců adorace největšího českého vlastence všech dob J. J. velkoknížete Schwarzenberga je jen typickým produktem tohoto přístupu.
Takže odpověď na položenou otázku je jasná: suverenitu státu a národa zachováme jedině tehdy, zbavíme-li se nadvlády kompradorské buržoazie v ČR.
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
Tato otázka je rovněž téměř nezodpověditelná, neboť subjekt „náš stát“ de facto neexistuje. ČR je bohužel velmi nesamostatnou enklávou pod vládou kompradorských elit (jak už řečeno výše), napojených na zahraniční mocenská a majetková centra. Aby mohl „náš stát“ dělat kulturní politiku, musí v ČR dojít k významným společenským změnám tak, aby tento „náš“ stát vůbec vznikl.
Doc. Ing. PAVEL JANÍČKO, CSc., analytik ČMKOS (1957)
Autor: PAVEL JANÍČKO
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)