(Rozhovor Karla Sýse s Bohumilem Hrabalem)
V lednu 1975 jsme rozhovor s vámi začali slovy: „Nějak dlouho jsme se neviděli. Nevzpomínáte si na náš poslední rozhovor?“ A vy jste odpověděl: „Ale ano: vím, že to bylo před posledními volbami v roce 1971.“ Dnes bychom mohli začít podobně.
Nedávno vyšla kniha francouzské poezie Velké trojhvězdí. Překládal jsem ji spolu s Kamilem Maříkem, Petrem Skarlantem a Jiřím Žáčkem. Těšili jsme se na ni několik let, a když jsme ji potěžkali – a váží kilo a deset deka! – neměli jsme už sílu se radovat. Ačkoliv co já vím. Možná jsme se radovali každý zvlášť doma.
Od června jste členem Svazu českých spisovatelů. Co to znamená pro třiasedmdesátiletého muže?
Nejsem ani nadšen ani zklamán. Lidi mi píšou na dopisy: český spisovatel. Takže se to formálně potvrdilo.
Tady jsem, tady žiju, tady občas vydám i knihu. To jsem i napsal Svazu – že mezi české spisovatele patřím a že bych o to stál, abych byl členem, a tak se stalo. Jak jsem si napsal v Domácích úkolech z pilnosti, že nejsem emigrant ani vnější ani vnitřní. Když tak emigrant do lidské věčnosti.
Chápu to jako důsledek klimatu velkorysosti, který sdílím. Nikdy není pozdě. Teď jsem si vzpomněl na Picassa. Byv požádán, aby protestoval proti útlaku moderního umění, citoval Platóna: Básníci mají býti vyhnáni ze státu holí. A dodal: Ano, pravý básník je něco jako Prométheus. Musí si oheň ukrást a za to i zaplatit.
Když už jsme u citátů – Ovidius dávno prohlásil: Usiluji o nedovolené. Jenže to se musí brát tak, že moderní básník vždy musí porušovat konvence – jen tak řekne něco sám sobě a svým čtenářům.
Začínám být stár a nemocen, pochoval jsem svoji ženu, je to tedy jakési smutné zadostiučinění. Možná to pro jiné – v té chvíli, ve které právě jsem – znamená víc než pro mě.
Pražané se těší na stanici metra Palmovka. Ale česká literatura přijde zase o jeden dům, kde se odehrál kus její historie. Na Hrázi věčnosti, ve sklepě čísla 24, se budou honit vlaky ve svých věčných smyčkách a vyplašený génius loci uteče na Kotlasku.
Ta ulička je ze zteřelé opuky a nelze ji udržet. Ten dům je mnohokrát nafilmován a nafotografován, ale člověk by propadl staromilství, kdyby ho hájil. Já jsem tam kdykoli pod zavřenými víčky, ve snách a ve vzpomínkách – a vzpomínka je druhá přítomnost – nikdy tam nepřišlo slunce, ale prožil jsem tam svá šťastná léta, do roku 1956, bydlel tam Vladimír Boudník, jeho přátelé, chodil tam Bondy a Medek a Jelínek a celá plejáda mladých lidí a diskutovali jsme o literatuře i výtvarném umění, tam jsem napsal Jarmilku, tam jsem – po psaní poezie – zjistil, co je próza, tam jsem se oženil a napsal mnoho knih – vždycky originál a tři kopie, které jsme rozdali kamarádům (i Boudník psal verše a „malé estetické studie“). Teď to všecko odešlo, je tam plno proluk, jako by zlomyslný skřítek odstranil všecko, co jsem obdivoval. Jako když Haussmann v Paříži prorazil bulváry a zůstala na ukázku jen rue Mouffetard. Když se půjde Skupina 42 podívat do starých Holešovic, nenajde tam na ukázku nic, leda snad lékárnu v Rajské ulici.
Od toho je spisovatel, od toho je malíř, aby zachytil, co ho dojímalo. Já miluji dvě lokality a z nich žiju: Nymburk a Libeň. Pokud se pamatuji, o ničem jiném nepíšu. Má-li čtenář trochu fantazie a umí-li spisovatel psát, tak vlastně je i to, co není. Rozpadající se uličky Libně zůstávají melancholickou inspirací. Veteš uhrane básníky. Tím starým světem přec jsi znaven nakonec. Odešlo to. A roste generace, která bude psát o onom milieu, které existuje. Já jsem tu v Kobylisích v hotelu, ale mladíci v suterénu hrajou ping-pong, děvčata vyvádějí psíčky, je to prostředí jejich procházek a diskusí, které zase oni – po zákonu odrazu – prožijou. Záleží na optice – díváte-li se nadreálně, totálně realisticky nebo romanticky. I Bretonova Nadja je reportáž. Dokonce je v ní nadrealismu méně, než bychom čekali – a začíná zcela realisticky. I Eluardova Veřejná růže – když nepospícháte, realitu v ní dešifrujete.
Žiju v elipse o dvou ohniscích – Nymburk a Libeň – a o ničem jiném nedovedu psát, protože jsem to duší tělem nezažil.
Do píseckých lesů kdysi přijeli filmaři natočit týdeník a jeden známý mého otce, myslivec jako hora, obdivně charakterizoval režiséra: „Byl to takovej něžnej chlap.“ Vy jste mi vždycky připadal taky takový. A přece jste si tolik vyhrál – v Pábitelích – nad mučinkováním. „Tak co uděláme s ouškem? Pidliki, pidliki, pidliki! A co uděláme s nosánkem? Šmidliki, šmidliki, šmidliki!“ Je cítit v týle rozkošný chlad břitvy!
Neustále se hlásím k Haškovi. Uměl vidět, uměl naslouchat. Nesmíme zapomenout, že byl novinář. Radko Pytlík našel tři sta jeho neznámých článků, lokálek – začínají faktem a pak se zvedne stavidlo fantazie. Tam jsou základy Švejka, ta průtrž, když Švejk něco řekne ze života a Hašek to dotáhne svou fantazií.
To mučinkování si nemůžete vymyslet. Stalo se to hostinskému Láďovi Vaništovi od Hausmanů. Šel ke svému holiči. Když ho měl na křesle, namydleného, přeskočilo mu. Zkraje měl Láďa dojem, že jde o legraci, „co uděláme s ouškem?“, svíjel se smíchy, zakutaný pod ubrusem, pak najednou zjistil, že je to reál, že začíná ten holič pomalinku, ale jistě šílet. S velkou námahou se vysvobodil, a jsa namydlen, utíkal domů; holič se zhroutil a odvezli ho.
To uměl Hašek – vytáhnout příběh a umístit ho. Každý dobrý spisovatel musí umět vidět. Většina lidí podle mne nevidí. Anebo vytáhnout z lidského hovoru podstatu – moudrost.
Já se ztotožňuji s názvem Něžný barbar. Ale tak se myslím nazývali i fauvisté. Jeden kritik nás nazval: zesurovělí pieroti. A já jsem spíš pierot než harlekýn. Kór když jsem byl mladší. Do pětadvaceti let jsem byl spíš něžný a plachý, psal jsem básně. Umět dát vedle sebe něžnost a barbarství, vždyť v tom je celá poetika Šklovského, metoda ozvláštnění. Podle mne vrchol najdeme u Isaaca Babela. Něžnost a plachost a ostýchavost a reflexívní lyrika je něco, co má býti překonáno.
Naše láska k výtvarnému umění jde tak daleko, že když jste před lety daroval mně a Jaromíru Pelcovi velmi vzácnou knihu, rozstřihl jste její obálku a nalepil na předsádku, aby se Vladimír Boudník neválel po stole. Nenapravitelný kmit nůžek nás šokoval a dost jsme vám to zazlívali. Vždyť přece umění Vladimíra Boudníka se rodilo na povětří, na zdech a v omítkách?
To byla starostlivost! Obálka byla krásná, ale kupodivu lepkavá. Otisky prstů byly na ní okamžitě znát. Abych tomu předešel, aby zůstala nedotčená, jak jsem jen mohl, obálku jsem vystřihl a vlepil dovnitř.
V Praze křičí metafory na chodce z každého nároží. Je sice třeba letět do New Yorku, abyste mohl vyprávět: „Ovšem, pánové, nejzajímavější je to nové umění v galeriích na Madison a v Třiapadesátý. Vyříznutá kastle z předku autobusu i s řídicím kolem…“, ale pan Zámečník právem zajásá: „Jako u nás!“ a otevře dveře holírny a ukáže k libeňské synagóze, a tam v rohu stojí kus rezatého autobusu. A jedině v Čechách, v Praze plné zakonzervovaných Lamertzových jehel, „s prohlubní u ouška, do níž si nit lehne jak zajíček do brázdy a krejčí šije jak do másla“, jedině tady může si přát pan Barták: „U nás tyhle jehly Lamertzovy nejsou k mání, tady máš patnáct tisíc a sleť mi pro ty jehly do Ameriky, pro čtyřky a pětky polovičně dlouhý a pro trojky až osmičky míchaný.“
Anebo železná neděle na periférii – to je přehlídka rimbaudovské veteše, zdánlivě připravené pro sběr – ale když odjedou vozy, věci zůstanou. Libeň měla ještě jednu zvláštnost – předměty naházené do Rokytky. Tam, kde před sto lety žili pstruzi, jsme s Boudníkem vyhledávali a pojmenovávali vše, co jsme viděli.
Povídka o Lamertzových jehlách je vymyšlená, nestala se, umění vidět je taky umění možného. Byl jsem o jehly požádán, ale zapomněl jsem na ně, příběh kvasí – kdo je neměl, jako moje žena. A já mám fantazii dosti velikou, kdo má tedy umět mystifikovat než ten, kdo se domnívá, že umí psát! Ztotožňuji se s Fellinim a dávám před pravdou přednost fikci. Dal jsem krejčímu jehly, že jsem je přivezl z té Ameriky.
„Zamilovaný mužský, ti zase rádi píšou,“ vložil jste do úst jednoho z pábitelů. „To je krásný,“ vzdychne pan Tonda, „ale kam na takový nápady chodíte?“ „Je to ve mně jako v koze,“ odpoví stařenka. V kobyliské hospodě Na růžku jsem se natrefil k hádce: kde leží hospoda U zelenýho stromu, do níž jste nechal vjet vykolejenou třináctku až k pípám? „Tady u nás v Libni!“ „Kdepak, v Nuslích!“, přeli se nejvášnivější literární kritikové, jaké jsem kdy poznal. Nebojíte se, mít v Čechách takhle šťastný osud?
Abysme to nezakřikli! Když je mi sedmdesát tři let, buďte ubezpečen, že každého textu, který jsem chtěl proměnit v knihu, každého rukopisu jsem se lekal, bál jsem se ho, protože jsem psal o událostech, které zajímají obyčejné lidi, používal jsem termínů a slov, která se na veřejnosti neříkají, která jsou tabuizována. Takže každou knížkou jsem tak trochu umíral.
Proto se dá těžko tvrdit, že by mi psaní přinášelo pocit štěstí. Kdykoli jsem se psaní bál, zjistil jsem z osudu spisovatelů, které mám rád, jak Haška, tak Célina třeba, že to neměli jednoduché, spíš svým psaním část čtenářské obce pobuřovali. A tak snad jedině z tohoto úhlu, z něhož vidím, že i Hašek byl šťasten, jsem šťasten i já.
Kdy byl Hašek šťastný? Nikdy? Možná když seděl se svými přáteli a mohl provádět, co dnes nazýváme happening, co dělali dadaisté, když mohl improvizovat. Nebo asi když cítil tok a proud svých myšlenek, které diktoval nebo sám psal, tak ten tok, průtočnost je to platónské plození v krásném, a té chvíle se jistě cítil šťastně, tak jako já, když přijde chvíle a vytahuju z psacího stroje popsané stránky, na které jsem převedl všechno to, co se ve mně nahromadilo tak, že hrozilo explozí.
(Vyšlo v Kmenu č. 45 dne 11. listopadu 1987)
Autor: KAREL SÝS, BOHUMIL HRABAL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)