Psát o někom, koho jsme znali, je ošemetné. Spisovatelé mají sice hodně nepřátel, ale také nadbytek přátel. Když umřou, přátelé cítí potřebu pojednat géniův život a patřičně zmínit roli, kterou hráli po jeho boku.
Zájmová osoba se již nemůže bránit, ale ani spokojeně přikyvovat, a tak nejvíc profituje čtenář. Pisatel životopisu mu totiž potvrdí, v co už ani nedoufal – že totiž i génius je člověk, zvláště v určitých situacích a na jistých místech, např. v hospodě, na záchodě, v posteli či na berňáku.
Jsou spisovatelé, kteří přátele i přítelíčky obzvlášť magneticky přitahují. A pak se stane, že mnozí si svého guru přivlastní, a nejsou ochotni ani schopni vpustit do jeho okolí, byť jen virtuálně, tzv. náplavy, které se kol idolu sotva šmrncly.
Čítankovým vzorem je Jaroslav Hašek. Ještě žil, a už kolovalo nesčíslné množství historek, spíše anekdot, ale po jeho smrti, která mimochodem byla netrpělivými žurnalisty ohlášena několikrát, se roztrhl pytel. A tak se „největší spisovatel český“ jevil coby nevábná směska opilství, toulavosti, nezodpovědnosti, pumpování peněz atd. Znal jsem jednoho, který si zbudoval maličkou kariéru na tom, že si od něj Hašek půjčil hodinky a už je nevrátil. Již jiní konstatovali, že kdyby měl Hašek vypít všechny ty půllitry, o nichž bájili kumpáni, co s ním sdíleli lokál ob jeden stůl, nikdy by ani fyzicky nemohl vytvořit tak obrovité dílo. Přihřívači vlastních polévek již byli dávno pod stolem, nebo na direkci, nebo ve škarpě, když Hašek psal povídku za povídkou. Samozřejmě – jednotlivé kamínky mozaiky mohou být pravdivé, ale je to pravda viděná očima mouchy.
Anebo Foglar! Jeho pohrobci rozhodně nejsou svornými gambusíny. Seskupili se nejméně ve dva tábory, jež se vzájemně potírají za použití pořádně hrubých kusů. Bratrstvo krkavčí pracky je proti nim spolek pro ochranu panenského pelu.
Kdo má vlastní svět, nepotřebuje se přisírat. Ani k Boganovi, ani k Jestřábovi… Jak to psal Max Brod: Láska na distanc.
Otokar Březina vycítil, co koho potěší. Pickové-Saudkové pochválil židy, Demlovi do ouška je pohanil. Nakonec se o Březinu servali jak o obecní kost.
Ale když vetřelci vypadli, zasedl k práci. Určitě se smál, jak je zase napálil. Nejpravdivější byl s milenkou, jenže tu zas musel zapřít před místními i pražskými dohlížiteli.
Obdobný osud si počkal na Hrabala. Také on byl zaživa obklopen semknutou smečkou, jež mu nedala vydechnout. Na jedné straně ho sice podporovala, na druhé však vysávala, lapajíc každé slůvko vzlétlé nad pípu i spadlé pod výčepní stolici, jen aby bylo čím se pochlubit pro futuro.
Nakonec udělali z Hrabala disidenta.
Prý ho „objevili“ intelektuálové. Možná objevili, ale nepochopili. Když takový profesor Václav Černý, apartní kritik a salónní piják, na něj napsal – když už byla genialita zdeúředně potvrzena – paján, jak to mohlo dopadnout? Suchoprda, který považoval Švejka za národní neštěstí, najednou nadchne zakouřený Hrabal? Intelektuálové, studení líni, ucítili příležitost, kterak rozproudit vlastní řídkou krev. Jako když do království impotentních princů vtrhne řízný Honza ve věčně rozepnutých kalhotách. Přivlastnili si ho, předvedli ho U tygra Clintonovi jako voskovou figurínu, a sotva zemřel, jali se vykládat, jak se ubránil socialistickému realismu, jak se bál Ruzyně a kachlíkárny, jak se jim (!) omlouval, že poskytl rozhovor Tvorbě… Dokonce ho potrestali – po goebbelsovsku pálili jeho knihy a taktak ho vzali na milost, když zase přestal zlobit.
Vedou ideové potlachy v krytých norách. Líčí Hrabala coby oběť doby, jako by spisovatel nebyl vždy obětí doby, obětí dobrovolnou. Hrabal držel s plebejci, o nichž klienti kavárny Slávie sotva četli. Teď museli zaměnit sterilní salon za hospody nejnižších cenových skupin. Ale když v noci dovedli svůj totem na Hráz nebo k Sokolnikům, kvačili domů, aby na balkoně vyvětrali košile.
Byla to příliš hlučná smečka. Už Chesterton učil, že moudrý muž skryje vraždu do hluku bitvy. Hrabal hledal samotu uprostřed hlučícího davu, který věřil, že je šašek baví, zatímco v klaunově diamantovém mozku krystalizoval vše spalující, hrozivě mlčící text.
Radko Pytlík má skvělou průpravu z bádání o Haškovi a sám je homo hospodus natus. Ani on však v úvodních kapitolách knihy HRABALOVA SORBONNA (nakladatelství Emporius, Praha 2013) občas neodolal ideologickému nutkání, které moří mysl českých intelektuálů i „intelektuálů“ už od Bílé hory.
Žel neuvádí, že 6. května 1989 Hrabal obdržel titul zasloužilého umělce. Titul udělený za pět minut dvanáct – mimochodem jsem ho přejímal spolu s ním – samozřejmě už nic ve vztahu moci a básníka nenapravil, pokud nějaký světský titul vůbec může něco napravit.
Opakuje chronické výmysly o fabrikaci Hrabalových příspěvků a rozhovorů v perfidní redakci zlotřilé Tvorby.
Stát, jako každý stát – lépe řečeno pár pitomců – Hrabalovo umění nechápal. Nicméně jeho knihy vycházely v neuvěřitelných nákladech a jistě by dnes mnozí chutě brali takovou „nemilost“. Stát umožnil režisérům jeho díla zfilmovat. Dnešní fanda nedokrevného knížete se včera natolik snížil, že natočil film ze života rabů. Pravda, za jejich peníze.
„Proč ho chci volit – protože je šlechtic, ne proto, že má erb, ale proto, že má ducha šlechtickýho. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků, lidí, kteří mají zbabělou povahu.“
Co by na to řekl Masaryk, syn kočího?
Dnes stát (počet vůdčích pitomců se třistakrát zvětšil) Hrabalovo umění nepotřebuje. Nepotřebuje žádné umění a už vůbec ne proletářské umění Hrabalovo. Neonormalizační režim pracuje plnou parou, aby občané totálně zblbli, krom reklam nic nečetli a na nějakého pivaře z Libně zapomněli. U studentů nymburského gymnázia, kteří odmítli pojmenovat školu po slavném spolužákovi, se jim to už podařilo.
Ani ty hospody neexistují. Roztahují se v nich banky, bordely, v nejlepším případě osvěžovny pro panskou rasu. Zatímco z Hráze věčnosti ještě nedávno odjížděly autobusy, vyroste tu radnice, která pojme další hekatomby vydřiduchů a vyžírků.
Pytlíkova kniha však končí skvělou esejí Koridor smrti, která by měla být zařazena do povinné četby českých dětí i dospělých, dokud ještě čtou. Je to určitě nejlepší text napsaný nejen o Hrabalovi, ale o smrti spisovatelů vůbec.
Bohumil Hrabal se nakonec nastupující marnosti vzepřel. Že se tak stalo skokem z okna, zůstane tragédií natrvalo připsanou na účet všech režimů, které slovo básníkovo vykazují do kouta kuriozit a veteše.
Pytlíkovu skvělou esej otiskneme v příštím čísle Obrysu-Kmene.
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)