(Pokus o portrét)

   Pod okny stála krejčovská figurína, vedle věšák. Za oknem rýsovala se koule libeňského plynojemu, nikoli stříbřitě blyštivá, ale naopak potažená maskovacím gázem v barvě polní zeleni. Východ slunce pouštěl nad město růžovou slinu, jako by krvácel z prokousnutého rtu. Ulice, zadrátovaná elektrickým vedením a trolejemi, se leskla ranní rosou, tou jedinou čistotou v prachu a šedi okupační Prahy. O zeď opřená ruční kára s vytrčenými kopyty, zeď poškrábaná, prýskající, počmáraná klikyháky dětských vzkazů. Svět, v kterém žijeme. Podomácku balený tabák, auta na dřevoplyn, vonící jako párkařův rošt na pouti. Grafik se skicákem kopíruje zcuchané vnitřnosti letadla, které doutnají na kopci Hájek, vnitřnosti, připomínající slepenec potrubí a drátů uvnitř lidské hlavy. Jindy zas bere do ruky pravítko, aby narýsoval paprsky postav a hvězd nad nimi, které i za dne prskavě žhnou. Obrovská bota firmy Baťa. Zákmit ženské sukně nad lýtky v chůzi, mladík s ohrnutým límcem a kloboukem do čela. Přes výklad kadeřnictví pozorují náhodní chodci fénovací helmy, Libeň rozevírá póry a dýchá ranní siestou po noci, pročesané pruhy vojenských světlometů. Cikánka prolézá zbořeništěm a tahá z haldy prkna na otop. Mytické významy prosakují jak skvrny na omítce, zaokrouhlují se, nabývají bizarních podob. Skupina 42. Zatím to všechno vidí a cítí především malíři. Verše jsou dosud nevýživné, spíš torza, útržky, nemají sílu a nátisk saxofonového sóla. Něco se však děje. Z matečného louhu obrazů se ustaluje génius loci. Magnetický pól poezie, vnitřní zdroj záření, doutná někde tady, na břehu Rokytky, pod dlažbou nebo pod cementem pavlače, pod olysalou trávou dvora. Čeká na své médium, na svého vyvolávače. Náboj je zasunut do hlavně, chybí jen prst, který by stiskl spoušť. Metafory už odtud nikdo nevystrnadí, jsou všude, zažrány jako šmír do nehtů strojního zámečníka. Válka končí, doba nabírá obrátky, otáčivý vodotrysk, který kolem sebe metá úlomky věcí i slov, hodnoty a postavy vymknuté z kloubů, heroické i bezcenné. Vedle všednosti zázrak, pod zázrakem podšívka z opraného chudinského plátna.
   V té chvíli se ocitl na dvorku pavlačového domu ve staré Libni muž, jehož si sem osud přitáhl, jako by čekal jen na něho, jako by k úplnosti dramatu chybělo už jen tohle poslední gesto. Je tak bezbranný proti úderům fičící, pálivé, čpavé reality, že jeho lyrické básně nestojí za nic. Miluje Nadju a Spojité nádoby, ale v bazénu podvědomí a snu plavat neumí. Vidí a myslí jen v přítomném čase, ve stavu bdělém, zaostřeném, v akci, v ději, v řeči. Strhává plakátovací plochy příhod a pouličních výjevů, stříhá je na kousky a lepí dohromady jako koláž. Jsou léta padesátá, z hutí proudí magma optimismu, jež rychle tuhne v růžové ingoty. Je v nich zataveno i spáleno vše, kov, drahé příměsi, motýli, krysy, lidské údy. Muž sedí na lepenkové stříšce, psací stroj před sebou postaven na židli s přiříznutýma nohama, a píše, oslněn světlem. Je v rauši, rozšílen slovy a obrazy, z kterých ho bolí hlava, kterými trpí, jako by dostával údery palicí. Nic nemá začátek ani konec, realita odtéká a znovu se dolévá jako boží pípa, němě křičí a v pokřiku mlčí. Muž je přibit, zabetonován do městského kouta, který teprve jeho ústy vyjevil svůj smysl. Je zabetonován do kouta Evropy, svobodný, bezprizorný, nezvládnutelný, všední, bezpříkladný, tolerantní i tvrdohlavý. Malba chodby v suterénu voní vlhkostí, muž drásá na rub obchodních papírů firmy H. K. Klofanda, projíždí je znovu a znovu zasekávající se, koktající šrajbmašinou. Papíry jsou rovněž trochu vlhké, jako by se potily hrůzou ze symbolů, které je počerňují. Na slunci prudce oschnou a stočí se horkem do ruliček. Muž, těkající, nejisté, sebou samým překvapované vtělení čehosi silnějšího, než je sám, zběsile pracuje. Zaznamenává každodenní scény a rozhovory, ale jde o víc; snad jsou to průduchy, průhledy do jakéhosi vyššího, nepopsatelného řádu světa, z jehož rozlehlosti jde strach. Ozve se rána, z nitra gigantické dílny sousedního výzkumného ústavu vystřelí zvuk rozlomené hřídele a ze zdi, kterou je dvorek obehnán, upadne talíř omítky. Z dálky je slyšet jinou detonaci, trojí odstupňované zahřmění, jak se na Letné sesul napřed trup v uniformě, pak hlava a pak pozadí žulového generalissima. Dějiny… Muž na dvorečku sebou trhl, vzhlédne vzhůru a s dětinskou radostí znamená, že z komína stoupá barevný, všemi odstíny hrající fuk kouře. Strojopisy se vinou od válce jak špona od frézy, marnotratně a nevývratně, první verze, druhá, desátá. Génius loci, který tak dlouho čekal na správný okamžik, našel svůj objekt a svou oběť. Málokdo tuší, že právě tady, v lepkavém, páchnoucím i voňavém smogu a povětří Libně, se ustalují fotografie, v nichž osud těchto let strne a stane se věčným ve sprosté ostrosti i sněžné něze, ve zmačkaném nepořádku i křišťálové čistotě, v nepravděpodobné pravdě. Podivuhodná hlava, magnetová hora, přitahuje pivní sklenice i plechové anděly, tenisové míčky i planety, růže i dráty, modřiny i metály. Muž uhýbá očima, mne si ušní lalůček, jako by nic z toho ani nechtěl, jako by tím vším byl sám nejvíc zasažen a udiven, jako by vlastně nerozuměl.
   Jmenuje se Bohumil Hrabal.

   (Vyšlo v Kmenu č. 12 dne 23. března 1989)



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)