Pražský chodec, který vstoupí do pantaklu Libně v březnu, kdy vzduch voní jako dým právě sejmutý z plotny, a s nekonečnou něhou, ale nikoli soucitem se dotkne drátů paměti spadlých na zem, a vkročí do ulice Na hrázi a brodí se po kolena vzdutou vodou snu, a proklouznuv mezi Charybdou a Skyllou ztrouchnivělých činžáků vejde do hospody U Hausmanů, a šťastně mine kuchyni, v níž si Mašukulumbové opékají lidské kotlety, aby si poručil pivo a vuřty s cibulí, a pak, aniž si vypláchne ústa, pospíší na schůzku s múzami, když si předtím pročísl vlasy molybdenovým hřebenem s wolframovými ostny, a uskočí před dorážejícími prackami aut, a trpělivě, jako by vedl dosud panenský skalpel, otevře dveře do průjezdu, do něhož jako popletený hrtan zírá bídou zasklené okno, za nímž kypí a skomírá život, jehož váha se neodvozuje od gramáže vkladních knížek, nýbrž z jako olovo osudových lístků vyplivnutých váhou Van Berkel („Selže-li muž, stiskněte knoflík“), a rukávem vytře prach a popel pavlačí a nevrátí se domů pro kartáč, ale naopak si ponechá znamení, matnou hodnost, jaká se připíná na polní uniformy, a ocitne se před automatem Svět, z něhož se jako hnědé mince z nadrženého forbesu vyřinou cikánky, aby zabrnkaly na napjaté nervy hlavní třídy, a očarován pozpátku jako rak vcouvá dovnitř, aby spatřil každodenní žlutou plzeňskou mši, během níž kněz v kdysi bílém plášti stáčí pěnu do břinkajících kalichů slasti, zatímco bezzubá stařena řeže cirkulárkou pohledu tuhý a nedostupný řízek, a stane se svědkem, kterak pár not svatebního pochodu, jež se sem zaběhly ze Zámečku, udeří mezi oči zhrzeného milence, až si strašnou břitvou jara podřízne hrdlo, a znovu – vhozen do hmoždíře ulice – bloudí jako nit navlečená v Lamertzově jehle kolem domů Na žertvách, kde se početí i smrt vypotácely na zápraží, a shýbne se pro klíč, který vypadá jako klíč k otevřeným dveřím, a postrkován tágem kutálí se cévami a vlásečnicemi čtvrti, která rudne před mrtvicí, a maně se přikrčí, když mu nad rameny přeletí letka létajících talířů, startujících zpoza plynojemu, a když se potom silou peříčka oboří na psací stroj, možná, možná se propadne do světa, do něhož se propadává sedmdesát let Bohumil Hrabal…

   (Z knihy Pražský chodec II, 1988)



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)