Na stráži věčnosti

   Pražský chodec, který vstoupí do pantaklu Libně v březnu, kdy vzduch voní jako dým právě sejmutý z plotny, a s nekonečnou něhou, ale nikoli soucitem se dotkne drátů paměti spadlých na zem, a vkročí do ulice Na hrázi a brodí se po kolena vzdutou vodou snu, a proklouznuv mezi Charybdou a Skyllou ztrouchnivělých činžáků vejde do hospody U Hausmanů, a šťastně mine kuchyni, v níž si Mašukulumbové opékají lidské kotlety, aby si poručil pivo a vuřty s cibulí, a pak, aniž si vypláchne ústa, pospíší na schůzku s múzami, když si předtím pročísl vlasy molybdenovým hřebenem s wolframovými ostny, a uskočí před dorážejícími prackami aut, a trpělivě, jako by vedl dosud panenský skalpel, otevře dveře do průjezdu, do něhož jako popletený hrtan zírá bídou zasklené okno, za nímž kypí a skomírá život, jehož váha se neodvozuje od gramáže vkladních knížek, nýbrž z jako olovo osudových lístků vyplivnutých váhou Van Berkel („Selže-li muž, stiskněte knoflík“), a rukávem vytře prach a popel pavlačí a nevrátí se domů pro kartáč, ale naopak si ponechá znamení, matnou hodnost, jaká se připíná na polní uniformy, a ocitne se před automatem Svět, z něhož se jako hnědé mince z nadrženého forbesu vyřinou cikánky, aby zabrnkaly na napjaté nervy hlavní třídy, a očarován pozpátku jako rak vcouvá dovnitř, aby spatřil každodenní žlutou plzeňskou mši, během níž kněz v kdysi bílém plášti stáčí pěnu do břinkajících kalichů slasti, zatímco bezzubá stařena řeže cirkulárkou pohledu tuhý a nedostupný řízek, a stane se svědkem, kterak pár not svatebního pochodu, jež se sem zaběhly ze Zámečku, udeří mezi oči zhrzeného milence, až si strašnou břitvou jara podřízne hrdlo, a znovu – vhozen do hmoždíře ulice – bloudí jako nit navlečená v Lamertzově jehle kolem domů Na žertvách, kde se početí i smrt vypotácely na zápraží, a shýbne se pro klíč, který vypadá jako klíč k otevřeným dveřím, a postrkován tágem kutálí se cévami a vlásečnicemi čtvrti, která rudne před mrtvicí, a maně se přikrčí, když mu nad rameny přeletí letka létajících talířů, startujících zpoza plynojemu, a když se potom silou peříčka oboří na psací stroj, možná, možná se propadne do světa, do něhož se propadává sedmdesát let Bohumil Hrabal…

   (Z knihy Pražský chodec II, 1988)

Autor: KAREL SÝS


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)