Odpovědi do Čtenářské ankety Unie českých spisovatelů

   1. Proč skončil socialismus?
   »Vykořisťovatelé, jak známo (s použitím vykořisťovaných) produkují zboží, ve skutečnosti však produkují společenské vztahy, lépe řečeno podobu současného člověka.
   Vykořisťovatelé, zplození Druhou průmyslovou revolucí (které se jinak říká konzumismus, neboli velké množství zbytečného zboží plnícího hedonistickou funkcí) však produkují nové zboží, ´novou podobu člověka´. (Nové společenské vztahy.)
   První průmyslová revoluce během zhruba dvou staletí svého trvání, produkovala společenské vztahy, které však byly modifikovatelné. Důkaz? Důkazem je zásadní jistota těch, kdo proti nim bojovali ve jménu revoluční jinakosti, že je změnit dokáží. Proti ekonomii a kultuře kapitalismu nestavěli alternativu, ale právě zásadní jinakost. Jinakost, která měla zásadně modifikovat existující společenské vztahy, neboli, bráno antropologicky, existující kulturu.
   Společenské vztahy, jaké vládly mezi nevolníkem a feudálem, se příliš nelišily od vztahu, jaký se ustavil mezi dělníkem a továrníkem, ale i tak se ukázaly být modifikovatelnými.
   Co však, jestliže od Druhé průmyslové revoluce – díky obrovským možnostem, které vytvořila – produkuje kapitalismus ´společenské vztahy´ nemodifikovatelné? Tak zní velká a možná i tragická otázka, kterou je třeba si položit. A to je rovněž finální smysl totálního zburžoaznění, k němuž dochází všude, hlavně však ve velkých kapitalistických zemích, dramaticky v Itálii.
   Z toho hlediska se perspektivy kapitálu zdají být růžové. Lidské potřeby, vytvářené starým kapitálem, byly v podstatě velice podobné potřebám primárním, potřeby vytvářené kapitalismem novým jsou naopak zcela zbytečné a umělé. Což je také důvod, proč se nový kapitalismus neomezuje na to, aby jejich pomocí proměnil jeden typ člověka, ale lidstvo jako takové. Je třeba dodat, že konzumismus dokáže vytvořit nemodifikovatelné společenské vztahy buď tak, a to v horším případě, že místo starého fašismu klerikálního vytvoří technofašismus (což půjde vytvořit jen za předpokladu, že bude označován za antifašismus), nebo, což se zdá pravděpodobnější, coby kontext své hedonistické ideologie založí falešnou toleranci laičnosti, neboli falešnou realizaci lidských práv.
   V obou případech by se revoluční jinakost proměnila v utopii nebo pouhou vzpomínku: role marxistických stran by se zredukovala na roli sociálně demokratickou, jakkoli z hlediska historického odlišnou od role předešlé.«
   Tuto společenskou diagnózu Pier Paolo Pasolini předložil veřejnosti posmrtně, v knize Luteránské dopisy. Vyšla nedlouho po jeho násilné smrti v roce 1975: fašistické Pasoliniho vrahy italská spravedlnost (nechtěla?) neobjevila a nepotrestala.
   Obdobná situace u nás nastala zhruba po patnácti letech, o to však byla prudší, bezohlednější a iluzivnější. Perspektivě revoluční jinakosti se kapitál brání všemi silami, za cenu deformací skutečnosti, překrucování fakt, falešných interpretací. Zdá se však, že společenské vztahy jsou iluzemi konzumního kapitálu poznamenány nadlouho, ne-li natrvalo.

   2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
   Prvky kapitalismu byly ve světě přítomné už za feudalismu; k jeho vládě nad světem nedošlo revolucí, ale vývojem, zatímco k totální proměně společnosti nedošlo a nemohlo dojít jinak než revolučním převratem, vzpourou zavržených. Nynější společenské vztahy se zdají být natolik ovládané konzumní podobou kapitálu, že zatím nedokázaly vyprodukovat odlišnou podobu budoucnosti (kterou zcela určitě není sociálně demokratický reformismus), přičemž marxismus je odsunut do ideové neexistence a pokusy o jeho realizaci, minulé a současné, jsou objektem pokřivených i nepravdivých informací. Nadějí v konec vlády kapitálu je myšlenka, že se přežívá, nebo že se dokonce přežil. Měla a mohla by o tom svědčit současná ekonomická a finanční krize. Peníze, jimž se kapitalismus zcela odevzdal, vládnou neúprosně a nevypočitatelně, nepředvídatelně, ale vždy ve svůj vlastní prospěch. Jsou zbožím i tím, čím se zboží platí, umí být jak sluhou, tak pánem. Ovládají právě tak trh jako mysli lidí. Kapitál má podobu bank, podniků, ale také peněz v peněženkách lidí. Ovládá všechno a všechny. Jedinou podobou soudu, jak o tom svědčí sdělovací prostředky, nad jakoukoliv událostí, je vzniklá škoda či zisk.
   Konec kapitalismu neproběhne ve znamení reforem, ale pokud proběhne, pak v podobě vzpoury, revoluce.
   Vychází řada knih a studií založených na kritice kapitalismu, dosud tu však není jedna jediná, který by předložila způsob proměny, podobu budoucnosti a cesty k ní. Zbývá marxismus. Kapitál to ví a dělá všechno možné, aby se marxismus stal utopií jako ty, které mu předcházely. Aby se kapitalismus přežil, musila by se přežít současná vláda peněz v lidských vztazích, peníze by se musily vrátit ke své roli dřívější.

   3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
   Jediný možný způsob, jak vrátit do společnosti rovnost, je realizovat představy Karla Marxe. Marx rozlišoval, i když možná ne explicitně, mezi vládou a mocí. Vláda je správa věcí veřejných v jejich prospěch, tedy to, čemu by se mohlo říkat demokracie. Odhodlání vládnout si vyžaduje zodpovědnost, inteligenci, píše Pasolini. Moc znamená manipulaci, klientelismus a korupci, pohrdání těmi, nad nimiž je provozována moc, jak jsme toho u nás právě svědky v míře, jaké bychom nikdy předtím nebyli s to uvěřit.
   Marxismus není moc, marxismus je vláda. Vláda těch, jimž je vládnuto, nad těmi, jež jim vládnou.

   4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
   Stát přestává být suverénním, pokud se suverénním rozhodne nebýt. Důvodem může být ekonomická slabost, ohrožení jiným státem, potřeba ochrany. Suverenita je však složitá záležitost a není lehké ji definovat. Nástrojem ztráty suverenity bývá nejčastější válka. USA připravily o suverenitu Irák, aniž jim hrozilo, že Irák připraví o suverenitu je. Pokusily se o Kubu. Stát, v němž nerozhoduje vláda, ale moc, je pronásledován pocitem prekérnosti a hledá oporu v jiné, mocnější moci, v jiném státě. Viz českou servilitu vůči USA v případě Kuby, Palestiny, Izraele atd. Identita se předává zároveň se suverenitou a málokdy je vrácena.
   Národní duch: jednat v národním duchu znamená nejspíš jednat v zájmu národa, to ale vstupujeme na kluzký terén rasismů, xenofobií a podobně. Před národním duchem bych dal přednost duchu nadnárodnímu, internacionálnímu, souručenství vyděděných, decimovaných cynickým souručenstvím peněz.

   5. Dělá náš stát kulturní politiku?
   Theodor Wiesengrund Adorno, hlava Frankfurtského institutu pro společenský výzkum, ve své posmrtně vydané Estetické teorii odděluje kulturu od umění: Kultura vzniká, jestliže a když se trh zmocní umění, o němž se domnívá, že by mu mohlo přinést profit, a promění je ve zboží. Umění se nerodí pro trh, ale mimo trh, touhou umělce není vytvořit dílo, které by mu přinášelo zisk, ale dílo, které by objevilo novou, dosud neznámou podobu světa a jeho mechanismů a vypovídalo o něm jazykem, který s touto podobou koresponduje, odpovídá jí. Mnoha z těchto děl se trh po kratším či delším váhání zmocní a převede je tam, kam nechtěla, mezi tzv. lekturu, konzumní čtení. Tak jsou také čtena. Zlým osudem umění je stát se kulturou, nebo neexistovat. Ve světě ovládaném trhem je tento mechanismus tím, co nechává mizet, vytratit se rozdíl mezi dílem, které chtělo být uměním a dílem, které nechtělo nic jiného, než být konzumováno, a čtenář časem přijde o schopnost jedno od druhého odlišit. Umění, výtvarné i literatura, vytvářely – a zde se vracíme k předchozí otázce – i to, co by se dalo označit za národní identitu, chtělo souviset s podobou národního bytí. Literatura stvrzovala, že podstatou národní identity je jazyk, mateřština, a tuto mateřštinu si hledalo i výtvarné umění a architektura. Trh však, jako u každého jiného zboží, tuto národní identitu nesnáší a kde může, tam ji odstraní; zisk je pak snazší a větší. Trh vytvořil kulturu, do které jsou akceptována díla nová, pokud mají naději na zisk, a odcházejí díla, která tuto naději nemají. Stejně jako nynější režim důsledně odstraňuje z kultury všechno, co souvisí se socialistickou minulostí. V nejlepším případě akceptuje díla, která i tenkrát tíhla ke konzumnosti. Kulturu tím nejen ochudil, ale i zmrzačil.
   Umění bohužel nemá jinou možnost cesty k divákovi než kulturu. Záplava konzumní četby, lektury, je degradací historické role literatury a role jazyka. »Kulturní politiku« ovládá a řídí, jako všechno ostatní, jen a jen trh. Z této pasti není úniku, naprostou iluzí by však možná nebylo státem financované vydání knihovny českých klasiků, nepostižené ideologickou selekcí a za trhem neřízené ceny. Co však na to soukromé podnikání, které má navíc podporu státu?

   ZDENĚK FRÝBORT, spisovatel, esejista, překladatel (1931)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]