Česká poezie uplynulých šedesáti let
   aneb Literární vražda

   Pod názvem IZ VEKA V VEK a s podtitulem Češskaja poezija vydalo moskevské nakladatelství Pranat antologii české poezie druhé poloviny 20. století a počátku 21. století jako součást edice Slavjanskaja poezija XX-XXI. Podle anotace je v knize představeno "široké panorama" tzv. současné české literatury, počínaje druhou polovinou 20. století, a její překlady do ruského jazyka - antologie je dvojjazyčná, zrcadlová, patrně chce podávat obraz ("nagljadnuju kartinu") rozvoje české poezie posledních šedesáti let, a to prostřednictvím nejvýraznějších osobností ("lučšije sovremennyje avtory") různých literárních proudů a směrů. Je součástí plánu představit současnou poezii slovanských národů, jejž podporuje i ruské ministerstvo kultury a jiné oficiální instituce. Bohužel výsledek, alespoň co se české poezie týče, je žalostný, přežalostný, srovnatelný jen s literárním holocaustem, genocidou dobře známou z domácího, českého prostředí. Zde bezvýznamné a drzé nuly rozhodují o slovesných umělcích a tvůrcích, o tom, zda budou či nebudou existovat, zda budou či nebudou odsunuti do bezvýznamnosti. Palec dolů - či nahoru. To, co je nabízeno jako "češskaja poezija" posledních šedesáti let, to je ostudný a ničím neomluvitelný kastrát, svodka lépe či hůře prolustrovaných autorů, z nichž je vybráno buď to horší, co napsali, nebo přímo to nejhorší, s neomylností vlastní literárním řezníkům dneška, a přeloženo bez sebemenší stopy invence a překladatelského umu. Dlužno jen dodat, že k "uměleckým" překladům pseudopoezie, postpoezie a poezie bez poezie, onoho slovesného bzdění, antologií vydávané za "kartinu nagljadnuju" (názorný obraz), je potřebná "větší dávka" cynismu a hlavně hroší kůže, jejíž sílu jen tak něco neprorazí.
   Ach, ruské dubisko, věčná říše, mať rodnaja, sojuz nezrušitelný. Opět jsi naletělo, hlavo dubová a důvěřivá, po právu otloukaná: věř českým "bohemistům" a zapři sebe, a vyvrhneš obsah cizího žaludku, jenž nebude chutný. Hle, katarzi! Mouku a otrávený houby. A To Defilé! Jeden jde za neurčitým cílem a funí, druhý slyší syčet jelení moč a jeho káně "omočí peří", třetí ztratil zrcátko a lká nad cizími křídly, když "květina plá", čtvrtý čeká na tajemství, které nepřichází (zatím, že?), pátý vypil vanu rumu a atomovou pumu vrh, šestý vykopává na poli myši (brrr, ten "ouzkostnej pocit stišil"), sedmý smýčí v rozvalinách a hledá rajská jablíčka, osmému haraší švábi v hlavě a kodrcá se v mimo-di-prostor-nu, ehm, no "skrz naskrz" (krysátko, holátko, zvedni jejich ego!), devátá jest zachumlána (vlastně "za/chumlána") v polibcích (nebo polib/cích/y?), desátý žije v stresu - ach, pytlíky lepím, soužím se, kolikpak toho "ještě snesu"?, jedenáctý pláče u piva a hraje písně o houbách a zácpě, až to duje, dvanáctého irituje "židovský pantáta", třináctý nás zpravuje o Klimšovi, který ztratil stříkačku, a tak se nemůže hasit, a tak se naň vrhl pohoršený dav, leč ten filuta "zahradou prchl k lesu", čtrnáctý se rve s fialkami, patnáctý podlézá laťku v "přestávce fotbalového zápasu", šestnáctý se bezešvě tře (to to mlaská), sedmnáctý rozbíjí skla otevřených oken, osmnáctý - toť spanilý, štíhlý, sošný princ, čichá, čichá, samý knot a čubčí háj (fakt!), devatenáctý páře své břicho, dvacátý chce rýt penisem po stěnách "samé NE!" (kéž by byl kamenný, samozřejmě ten ÚD), jedenadvacátý "loví potvoru", dvaadvacátá slyší "měkkou úlisnou zákeřnou/slovanskou řeč" (usmívající se bestie, toť "slovanský svět"), třiadvacátá... Inu, co dělá ta či ten, to nechť si laskavý čtenář přečte sám, je toho na 607 stranách nesčetně - včetně předmluvy, informací o autorech a bibliografie. Da zdrávstvujet absurdita, křeč, panoptikum, chrchel, nicota, erbovní znamení šedesáti let uměleckého slovesného vývoje.
   Chce-li česká poezie spáchat harakiri, není věru lepší cesty, než nastoupené. A možná už opravdu neexistuje, vždyť nikdo neví, jak vypadá a k čemu je, nikdo to nečte a nikdo to nepotřebuje, je to mrtvá stařena v prosklené rakvi, občas okukovaná nějakým voyerem. Skvělý nápad! Snímek, Majku, poetry show v přímém přenosu! Kamery budou stále běžet, na všech místech hrobky, a sestřih těch nejpikantnějších chvilek tlení nabídneme za malou chvilku! Gratis pro diváka: "...tím, co zde chytí, bude zrát." (K. Zlín) Více masa pro naše básníky!
   Ovšem nechce se věřit, že by česká poezie neexistovala. Cosi básnického totiž občas probleskuje i představenými verši, všemi těmi zácpami, močením, chlastáním, plísní, posuňky, bzikáním, oblízavým stykem, octem a mrákotami, jichž se nám tu jinak dostává měrou vrchovatou - zmnoženo ruským překladem. Poezii nelze zadupat do země, a básník, ačkoli stonásob nechce, bude jí nakonec dopaden a uvězněn. Osvobozen a oživen? Zdaleka totiž nejde jen o to, co se nám tu jako poezie uplynulých šedesáti let nabízí, ale hlavně o to, co zde chybí, co bylo useknuto hrubou sekerou, co neprošlo jakousi podivnou "selekcí" a bylo postaveno do kouta. Postaveno, nebo spíše hozeno vidlemi na hnojiště? Protože to, a někdy jen a pouze to, představuje skutečnou českou poezii, která by už konečně měla přestat pochybovat a pochybovat a pochybovat o své hodnotě, přijímajíc úděl páriů, okrajovosti či ghetta. Jak může někdo z české poezie šedesáti let (!) vyloučit Josefa Kainara, Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Viléma Závadu, Františka Hrubína, to věru nechápu. "Klíč výběru" (má jít o poezii "našeho věku") je asi natolik sofistikovaný, že je neviditelný. Nějakým nedopatřením sem sice zabloudili Miroslav Florian a Josef Hanzlík, zato z bývalé střední básnické generace (kromě Jiřího Žáčka) chybí úplně všichni. Úplně všichni. Existuje Jaromír Typlt, ale nikoli Vladimír Janovic, existuje Roman Telerovský, nikoli Karel Sýs ("A my jsme jim tak věřívali", napsal onen neexistující v poémě Píši báseň, zatímco za oknem padá muž, básník podruhé nominovaný na udělení Nobelovy ceny za literaturu). Proč Norbert Holub, a nikoli Miroslav Holub? Čím "vytlačil" Petr Placák Oldřicha Vyhlídala? Vratislav Brabenec Evu Frantinovou? Čím proslula poezie Milana Knížáka, aby byl kvůli ní ignorován Jaromír Pelc? Jaký to veleduch Jaroslav Žíla má přednost před "bezvýznamným" Ivo Odehnalem? Snad proto, že dílo básníků, jejichž jména jsem podtrhl, jaksi "sootvetstvovalo ustanovkam socialističeskich režimov"? Že je známé ruským čtenářům? Co reprezentativního vytvořili Miroslav Koryčan a Bohdan Chlíbec? Atd. Žádný Ždanov či Stalin, natož Lenin, snad ani novodobý Ivan Hrozný by si nedovolili to, co touto antologií české poezie "uplynulých šedesáti let" napáchali na Rusi. Nebudiž jim přičteno k dobru, že jim v jejich úsilí asi podstatnou měrou pomáhali čeští nunváři, jmenovitě D. Dobiáš, M. Jeřábková, J. Typlt a M. Balaštík. Poděkování Západočeské univerzitě v Plzni má v této souvislosti příchuť pelyňku, ale nedivme se: některé univerzity se na kastraci umělecké tvorby a umlčování podílejí ochotně, dokonce s aurou "vědců" povolaných, Elity všeho znalé.
   Když už si ruští kolegové potrpí na oficiality, instituce a akademie, doporučme jim, aby se při představování "poezie slovanského světa" pozeptali kupř. Mezinárodního fóra Vyslanci Slovanstva nebo, zůstaneme-li v domácích českých poměrech, Unie českých spisovatelů, než zplodí další podobný zmetek.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]