Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 - před 95 lety
   
   "Jazyk je řeč minus mluva", napsal zakladatel moderní lingvistiky Ferdinand de Saussure. Psát by pak znamenalo něco jako proměňovat řeč v jazyk a text by byla řeč, kterou autor textem proměnil v jazyk.
   Bohumil Hrabal byl jedním z nemnoha spisovatelů, a možná dokonce spisovatel jediný, jehož jazyk, tedy jazyk jeho textů, budí dojem, že by býval radši zůstal řečí, nestal se jazykem. Možná, že v tom je právě podstata jeho díla. Napětí mezi řečí a jazykem, neochota řeči proměnit se v jazyk a jazyk, který se každou větou chce stát znova řečí, vytváří originální celistvost textů, jejichž jediným hrdinou je pak ten, kdo jej napsal.
   Hrabal, jak si jej vybavuji z našich setkání, která byla spíše náhodná, mluvil s odmlkami, jako by nehledal další větu, kterou by měl pronést, ale vracel se k té, kterou právě "napsal", aby si ji znova přečetl.
   Setkání! Bylo jich právě tolik, aby utkvěla v paměti.
   První, procházka ze Žižkova, kde jsem v nějaké promítačce tlumočil několika spisovatelům Felliniho Silnici, do centra.
   Častěji pak ve třetím patře budovy č. 8 v Panské ulici, kde bylo nakladatelství Mladá fronta, kde jsem pracoval a které Hrabala vydávalo.
   Na oslavě básnické sbírky Karla Maryska, člena orchestru Národního divadla a Hrabalova přítele, v jeho bytě někde na Smíchově, odkud jsem odešel pro trápení s útrobami, ze kterého se záhy vyklubalo něco mnohem horšího, co nás pak oba, mne a Hrabala, svedlo dohromady v nemocnici na Karlově náměstí.
   Že o patro výš leží Hrabal, to jsem se dozvěděl okamžitě po příchodu od sestry, která náhodou četla nějaký můj překlad.
   Šel jsem za ním, právě ho přivezli na pokoj z operačního sálu, který čekal na mne. Byl po operaci žlučníku, bylo to už pozdě v noci a Hrabal ztěžka dýchal. Znepokojilo mě to, vysvětlil mi ale, že to je schválně, aby nedostal zápal plic.
   Když po týdnu odcházel domů, zastavil se u mého lůžka a přinesl mi italský překlad svých povídek, který jsem mu dohodl (byl to možná vůbec první překlad Hrabala) v milánském nakladatelství Longanesi.
   Když jsme se po nějaké době potkali někde na ulici, s trochou ironie jsem mu řekl, že v nemocnici se zuby nehty bránil zubaté, i když ta o něj vůbec nestála. Přiznal se mi, že tématu smrti se vyhýbá, v psaní i v životě.
   Vzpomněl jsem si na to, když jsem ho pak potkal před hospodou U růžového sadu, na Náměstí Jiřího z Poděbrad, kam chodíval s Vladimírem Boudníkem, několik málo dnů po smrti jeho ženy. Vycházel právě ven, byl sám a zdálo se mi, že má slzy v očích. Třeba se mu tam mihla před očima právě ta zubatá, které se vyhýbal, u stolu, u něhož sedával s Boudníkem.
   Jsou tu však i setkání, k nimž nedošlo. V Kersku jsem na něho čekal u jeho domku s několika italskými novináři marně. Na sjednanou schůzku nedorazil.
   Podruhé odmítl setkat se s italským výtvarníkem, který mne požádal, abych mu u něj vyžádal svolení doprovázet jeho texty kresbami a v Římě je vystavit. Volal jsem mu tehdy k malíři Albichovi, k němuž chodíval tu a tam na večeři; byl tam, setkání ale odmítl. Byl nevrlý.
   Asi tak, jako byl nevrlý U tygra, kam jej přivedli na setkání Havla s Clintonem, a nějaký novinář ho oslovil jako Párala. Osopil se na něho; snad chtěl dát najevo, že jedna urážka, že musí posloužit panstvu jako hospodská kuriozita, by snad mohla stačit.
   Mrzel ho svět. Jazyk se vracel do řeči a byly mu vyhrazeny už jen nekrology. Ty zůstaly. Hrabal si se svými postavami povídá někde jinde.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]